Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2959/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Děčíně dne 16.5.2001 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost platit jí na výživné manželky částku 2.500,- Kč měsíčně, „a to se zpětnou platností

od ledna 2001“. Usnesením ze dne 31.1.2002, č.j. -4, vyslovil Okresní soud v Děčíně svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí

nad Labem.

Rozsudkem ze dne 4.12.2003, č.j. -102, Okresní soud v Ústí

nad Labem stanovil povinnost žalovaného platit žalobkyni na výživné manželky částku 2.500,- Kč měsíčně, a to počínaje 16.5.2001 až do 6.8.2003, a uložil žalovanému povinnost dlužné výživné za období od 16.5.2001 až do 6.8.2003 ve výši 55.694,- Kč „zaplatit žalobkyni v měsíčních splátkách ve výši 2.500,- Kč splatných počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, vždy do každého posledního dne v měsíci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek“ (výrok I.); žalobu

„co do placení výživného od 1.1.2001 až do 15.5.2001“ zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25.5.2004, č.j. -116, odvolání žalovaného odmítl. Vycházel přitom ze závěru, že odvoláním napadený rozsudek byl

na poště uložen dne 23.1.2004; že ve lhůtě 10 dnů si žalovaný zásilku spolu s rozsudkem nevyzvedl; že si ji vyzvedl teprve dne 6.2.2004; že „lhůta k odvolání počala běžet dne 3.2. a skončila uplynutím dne 15., tj. 17.2.2004“, a protože žalovaný podal odvolání až dne 18.2.2004, jde o odvolání opožděné.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7.7.2004, č.j. -123, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.5.2004, č.j. -116, jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že

„i přechodná a jím zdůvodněná a doložená nepřítomnost v místě doručení musí zapříčiňovat stav, že nelze institut náhradního doručení uplatnit“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud v Brně „usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.

, ze dne 7.7.2004, jakož i usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, č.j. -115, ze dne 25.5.2004“, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané

po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné

a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení věty druhé , ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu

na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních () a v ( a ).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [ ], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení , o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka podle ustanovení , o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení a o záměně účastníka podle ustanovení [ ], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení [ ], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení , o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka podle ustanovení , o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení

a o záměně účastníka podle ustanovení [

], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení [ ].

V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání

pro opožděnost.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení a , protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení a 2 , neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení , neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení

odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení odvolání pro opožděnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, ročník 2003, sešit č. 5,

pod pořadovým číslem 41, a v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit č. 1,

pod pořadovým č. 8).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a , neboť žalovaný, s ohledem na výsledek řízení, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu