Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
9 C 152/2021-34
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 107 768,08 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 418 Kč se zákonným úrokem z prodlení
ve výši 8,5 % ročně z částky 26 418 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, a dále částku 24 370 Kč
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24 370 Kč od 15. 6. 2021
do zaplacení, to vše do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zbývající části žalobního návrhu, tj. částek 22 146,90 Kč
a 34 833,18 Kč spolu s úroky z prodlení převyšující úroky z prodlení specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku, i co do kapitalizovaných úroků ve výši 8 703,13 Kč a 2 553,71 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 418 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 26 418 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, a dále částku 24 370 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24 370 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, to vše do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do zbývající části žalobního návrhu, tj. částek 22 146,90 Kč a 34 833,18 Kč spolu s úroky z prodlení převyšující úroky z prodlení specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku, i co do kapitalizovaných úroků ve výši 8 703,13 Kč a 2 553,71 Kč. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala,
aby jí žalovaný zaplatil částku uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku z titulu dvou smluv
o zápůjčce uzavřených s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 4. 2. 2018 smlouvy o zápůjčce číslo (dále jen„ smlouva 1“) a dne 19. 10. 2017 smlouvy o zápůjčce číslo (dále jen„ smlouva 2“) (společně dále také jen„ smlouvy“). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč (smlouva 1) a 40 000 Kč (smlouva 2) v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se poskytnutou zápůjčku ve výši 35 000 Kč zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 22 982 Kč, představující kapitalizovaný úrok za poskytnuté peněžní prostředky ve výši 5 738 Kč, odměnu
za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 970 Kč
a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 8 274 Kč,
a to ve 12 měsíčních splátkách po 4 832 Kč Poslední splátka měla být uhrazena dne
4. 2. 2019. Poskytnutou zápůjčku ve výši 40 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit
spolu se souhrnným poplatkem ve výši 38 231 Kč, představující kapitalizovaný úrok
za poskytnuté peněžní prostředky ve výši 13 183 Kč, odměnu za zpracování a doručení
ve výši 14 868 Kč a poplatku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti)
ve výši 10 180 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách po 3 260 Kč Poslední splátka měla být uhrazena dne 19. 10. 2019. Nedílnou součástí obou smluv byly smluvní podmínky. Sjednané splátky však žalovaný včas a řádně nehradil, na zápůjčky naposledy zaplatil splátku
dne 15. 8. 2018. Na zápůjčku ve výši 35 000 Kč uhradil celkem 8 582 Kč a na zápůjčku
ve výši 40 000 Kč pak celkem 15 630 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo v souladu se smluvními podmínkami právo požadovat uhrazení zbývajících dlužných částek sestávajících z jistiny ve výši 30 868,24 Kč a souhrnného poplatku ve výši 17 696,66 Kč
(v případě půjčky 35 000 Kč) a z jistiny ve výši 34 087,32 Kč a souhrnného poplatku ve výši 25 115,86 Kč (v případě půjčky 40 000 Kč), a to marným uplynutím měsíční lhůty po úhradě poslední splátky. Původní věřitelka postoupila s účinností ke dni 20. 1. 2020 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek z téhož dne, o čemž byl žalovaný písemně informován. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužných částek. Vzhledem k prodlení žalovaného požaduje žalobkyně přiznat též ve vztahu k zápůjčce 35 000 Kč kapitalizovaný úrok ve výši 8 703,13 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 868,24 Kč, který žalobkyně nárokuje za období od 5. 2. 2019, kdy vzniklo právo na úhradu celé dlužné částky, do 20. 1. 2020, kdy došlo k postoupení pohledávek), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 804,51 Kč (úrok ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 868,24 Kč,
který žalobkyně nárokuje za období od 15. 9. 2018, po uplynutí měsíční lhůty od uhrazení poslední splátky, do 20. 1. 2020, kdy došlo k postoupení pohledávek), zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny 30 868,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 868,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
Ve vztahu k zápůjčce 40 000 Kč požaduje žalobkyně přiznat též kapitalizovaný úrok ve výši 2 553,71 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 34 087,31 Kč, který žalobkyně nárokuje za období od 20. 10. 2019, kdy vzniklo právo na úhradu celé dlužné částky, do 20. 1. 2020, kdy došlo k postoupení pohledávek), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 201,26 Kč (úrok ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 34 087,32 Kč,
který žalobkyně nárokuje za období od 15. 9. 2018, po uplynutí měsíční lhůty od uhrazení poslední splátky, do 20. 1. 2020, kdy došlo k postoupení pohledávek), zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny 34 087,32 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 34 087,32 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. K projednání věci soud nařídil jednání. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání k jednání doručeno. Žalobkyně se k jednání dostavila. Vzhledem k tomu soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného,
přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním a z nich plynoucímu závěru o skutkovém stavu:
5. Právní předchůdkyně žalobkyně, uzavřela se žalovaným dne 4. 2. 2018 smlouvu o zápůjčce
číslo na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč
a žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši
22 982 Kč (poplatek sestává z úroku ve výši 5 738 Kč, poplatku za zpracování, doručení
a flexibilní splácení ve výši 8 970 Kč a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 8 277 Kč), a to ve 12 měsíčních splátkách po 4 832 Kč (resp. poslední splátka ve výši 4 830 Kč), první splátka splatná měsíc od data uzavření smlouvy a každá další vždy posledního dne dalšího následujícího měsíčního období. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že peněžní prostředky převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Výpůjční úroková sazba byla stanovena jako pevná
pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy, a to výši 29 % ročně. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, právní předchůdkyni podle tabulky umoření uhradil částku ve výši
8 582 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo v souladu s čl. 10 smluvních podmínek právo na uhrazení celkové dlužné částky. Dne 19. 10. 2017 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 38 231 Kč (poplatek sestává z úroku
ve výši 13 183 Kč, poplatku za administrativní činnost právní předchůdkyně žalobkyně
ve výši 14 868 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 180 Kč), a to ve 24 měsíčních splátkách po 3 260 Kč (resp. poslední splátka ve výši 3 251 Kč), první splátka splatná měsíc od data uzavření smlouvy a každá další vždy posledního dne dalšího následujícího měsíčního období. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že peněžní prostředky převzal žalovaný v hotovosti. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Výpůjční úroková sazba byla stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy, a to výši 29 % ročně. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, právní předchůdkyni
podle tabulky umoření uhradil částku ve výši 15 630 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo v souladu s čl. 10 smluvních podmínek právo na uhrazení celkové dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 20. 1. 2020 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni a žalovanému tuto skutečnost písemně oznámila dopisem
z téhož dne odeslaným dne 14. 2. 2020. K zaplacení žalované částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 28. 1. 2021 odeslaným následujícího dne s tím,
nechť žalovaný dlužné částky uhradí nejpozději do 12. 2. 2021. Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a rovněž ničeho nezaplatil.
6. Soud nemá za prokázané, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve vztahu k oběma zápůjčkám. Ze zákaznických karet vedených právní předchůdkyní žalobkyně soud zjistil, že žalovaný požádal postupně o dvě zápůjčky. K osobním poměrům žalovaného bylo v první zákaznické kartě ze dne 19. 10. 2017 zaznamenáno, že žalovaný bydlí ve vlastním bydlení, má středoškolské vzdělání, je ženatý, o zápůjčku žádá z důvodu oprav/rekonstrukcí a je zaměstnán v zemědělství
a lesnictví jako osoba samostatně výdělečně činná s čistou měsíční mzdou ve výši 45 350 Kč, což si právní předchůdkyně žalobkyně ničím neověřila. V kartě bylo dále uvedeno, že má žalovaný další příjem ve výši 10 000 Kč, nebylo zde ale uvedeno z čeho, ani tato informace nebyla nějak ověřována. Podle údajů v kartě žalovaný dále uvedl, že již má zápůjčku u jiné společnosti. Celkové běžné výdaje žalovaného byly zaznamenány částkou 5 000 Kč měsíčně (z toho 1 500 Kč na zápůjčku). Ve druhé zákaznické kartě ze dne 31. 1. 2018 bylo k osobním poměrům žalovaného zaznamenáno, že žalovaný bydlí ve vlastním bydlení, má středoškolské vzdělání, je ženatý a o zápůjčku žádá z důvodu nákupu automobilu. V kartě byly vyplněny měsíční příjmy žalovaného ve výši 45 000 Kč, nebylo zde ale uvedeno, z čeho tyto příjmy pocházejí, ani zda si tyto informace právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala. V kartě bylo dále uvedeno, že má žalovaný zápůjčku u jiné společnosti. Celkové běžné výdaje žalovaného byly zaznamenány částkou 5 000 Kč měsíčně na externí splátky zápůjček a 3 260 Kč
na interní splátky. Ze zákaznických karet ani z tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by informace uvedené v zákaznických kartách právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala, žalobkyně naopak avizovala, že dokumenty ani doklady předkládané při žádosti o zápůjčku žalovaným nemá k dispozici.
7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:
8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 ZsÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle rozsudku SD anonymizováno ve věci anonymizováno C -679/18:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
13. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho,
co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala,
co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí
i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají - li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku . Ustanovení § 86 a § 87 ZsÚ pak optikou rozsudku anonymizována dvě slova ve věci anonymizováno C -679/18 sankcionuje neschopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019 ), přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z. ). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
17. Stejně tak v rozhodnutí Ústavní soud ČR pod sp. zn. III ÚS 4129/18 judikoval,
že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, …. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést
(i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek;
to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
18. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.
19. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele
by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).
20. S ohledem na shora uvedené bylo k posouzení oprávněnosti nároku na vrácení poskytnutého úvěru včetně příslušenství zapotřebí posoudit platnost smlouvy o úvěru i z hlediska toho, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného náležitým způsobem. Bylo na žalobkyni, aby splnění této povinnosti tvrdila a prokázala. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného nesplnila. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace o jeho příjmu, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověřování těchto tvrzení.
21. Shora uvedené smlouvy o zápůjčce jsou tak s ohledem na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila podmínky § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatné. Právní předchůdkyně žalobkyně však poskytla žalovanému peněžní prostředky, které jí ani žalobkyni žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení,
tj. částky 26 418 Kč (vyplacená jistina ve výši 35 000 Kč mínus částka 8 582 Kč zaplacená žalovaným) a částky 24 370 Kč (vyplacená jistina ve výši 40 000 Kč mínus částka 15 630 Kč zaplacená žalovaným), žalobkyni také vrátit, co do těchto částek tedy bylo žalobě vyhověno. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smluv o zápůjčce. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částek, o niž se bezdůvodně obohatil, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ,
a to od 15. 6. 2021 do zaplacení.
22. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobě výrokem II. nevyhověl, a to s ohledem na absolutní neplatnost předmětných smluv. Lhůta pro splnění povinnosti uložené tímto rozsudkem byla soudem stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Náhrada nákladů řízení
by v poměrné výši příslušela žalovanému, nicméně tomu v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku tak, že nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.