Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1738/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání povinného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 3. 12. 2002, č.j. -2, nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 1986, sp.zn. , k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné pro dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2001 do 31. 7. 2002 v částce 8.550,- Kč výkon rozhodnutí srážkami „dále uvedené části mzdy – důchodu – nároku na dávky v nemoci, který přísluší povinnému proti plátci jeho příjmu U. K.“; zároveň stanovil bližší podmínky za nichž má být výkon rozhodnutí prováděn, i další povinnosti, jež musí povinný v průběhu výkonu rozhodnutí dodržovat.

K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2004, č.j. -19, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z toho, že v odvolacím řízení lze usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přezkoumávat jen ohledně toho, zda rozhodnutí, které má být vykonáno, je pravomocné a vykonatelné (zda je titulem pro výkon rozhodnutí), zda oprávněný a povinný jsou totožní s těmi, jímž bylo vykonávaným rozhodnutím přiznáno právo a uložena povinnost, zda není vymáháno více anebo něco jiného, než to, co bylo povinnému vykonávaným rozhodnutím uloženo, zda výkon není veden zjevně nevhodným způsobem, zda vykonávané rozhodnutí obsahuje označení oprávněné a povinné osoby a vymezení rozsahu a obsahu povinnosti, k jejímuž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, dospěl k závěru, že „odvolací námitky povinného jsou irelevantní“ a nadto se týkají řízení nalézacího.

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , aniž blíže specifikuje, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný namítá, že soud „akceptoval bez přezkoumání tvrzení oprávněné“ o výši dlužného výživného, ačkoli „již z předloženého osobního dokladu je zřejmé, že oprávněná byla v době podání návrhu zletilou“. Argumentuje dále tím, že v letech 1989 až 2002 žila oprávněná u povinného, který o ni po celou dobu plně pečoval i po materiální stránce. Soud tak povinného nutí k plnění povinnosti, kterou již splnil. Výživné bylo průběžně „žalovaným“ (správně povinným) plněno, aniž byl došlo k jakémukoliv jeho navýšení, přičemž v posledním období nebylo plněno již peněžní formou, nýbrž „žalobkyně“ (správně oprávněná) žila u „žalovaného“ (správně povinného). Soud měl také správně zjistit, že v daném případě je vymáháno více, než povinnému uložilo vykonávané rozhodnutí. Navrhl, aby „rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 sp.zn. a rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. “ byla zrušena a aby věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení , a v a 3

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [, a ], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [, a ], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení , a a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [, a ].

Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.

Podle ustanovení , a dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , a

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení , a zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. c), a ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení , a ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), a není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , a , dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud – - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet.

Naproti tomu při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný splnil vymáhanou povinnost; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 8. 1965, sp.zn. , uveřejněné pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965). Doložil-li povinný zároveň s podáním odvolání proti usnesení o nařízení soudního výkonu rozhodnutí, že svou povinnost vůči oprávněnému splnil dobrovolně, není to důvodem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí zamítá, nýbrž k zastavení výkonu rozhodnutí usnesením soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1980, sp. zn. , uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982). Z uvedených závěrů vychází i dosavadní soudní praxe, vycházel z nich odvolací soud a ani dovolací soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit.

Neobstojí proto námitka dovolatele, že „v letech 1989 až 2002 žila oprávněná u povinného, který o ni po celu dobu plně pečoval i po materiální stránce“, a že „výživné bylo průběžně žalovaným plněno, aniž by došlo k jakémukoliv navýšení, přičemž v posledním období nebylo plněno již peněžní formou, nýbrž žalobkyně žila u žalovaného“. Jestliže povinný pohledávky oprávněné uhradil (ať jíž osobním plněním, nebo finančními částkami) a jestliže vymáhaná pohledávka je proto nižší (nebo žádná), než bylo uvedeno oprávněnou (a podle jejího tvrzení také v usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí), může se povinný domáhat částečného (nebo úplného) zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení a odst. 4

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu (s ohledem na povinným uplatněné dovolací důvody) není přípustné ani z hlediska ustanovení , 238a odst. 2 a 237 odst. 1 písm. c) Nejvyšší soud ČR proto dovolání povinného podle ustanovení věty první a – aniž by se mohl věcí dále zabývat – odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a části věty před středníkem , neboť povinný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. ledna 2005

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu