Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2912/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 6.3.2003, -18, uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč a na náhradu nákladů řízení částku 14.225,- Kč k rukám advokátky, vše do 3 dnů

od právní moci rozsudku“. Vycházel ze závěru, že „žalovaný se zavázal v čl. II. dohody ze dne 30.4.1999 k tomu, že bude žalobkyni platit po dobu neurčitou výživné

pro rozvedenou manželku ve výši 10.000,- Kč měsíčně od právní moci výroku

o rozvodu manželství“; že „ačkoli je dohoda o vyživovací povinnosti žalovaného k rozvedené manželce vtělena do dohody o vypořádání společného jmění manželů

ze dne 30.4.1999, mínili tím účastníci dohody evidentně úpravu vyživovací povinnosti k rozvedené manželce, což vyplývá nejen z vůle účastníků vyjádřené slovy, ale rovněž

i z odkazu na ustanovení § 94 odst. 1 zák. o rodině“; že „se nejedná o součást vypořádání společného jmění manželů a takovýto závazkový vztah není v rozporu

se zákonem … naopak se jedná o ujednání, které úprava nesporného rozvodu v ustanovení § 24a zák. o rodině předpokládá“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.11.2003, č.j. -39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet advokátky“. Z odůvodnění potvrzujícího výroku vyplývá, že vycházel ze stejných závěrů jako soud prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Uvádí, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci … když vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Namítá, že „předmětem sporu je nárok vycházející z institutu společného jmění manželů … a není jej možné mechanicky podřadit pod věc upravenou zákonem o rodině“, jak to nesprávně učinily odvolací soud i soud prvního stupně; že posuzovaný nárok žalobkyně se opírá o „Dohodu o vypořádání společného jmění manželů“ ze dne 30.4.1999, tato dohoda je však pro rozpor se zákonem neplatná, neboť účastníci ji uzavřeli ještě

za trvání jejich manželství; že sporná dohoda ze dne 30.4.1999 „byla na několika místech výslovně označena jako dohoda o vypořádání společného jmění manželů a tak

i jejími účastníky přijímána, jako taková tedy nesplňovala zákonné požadavky písemné smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost ve smyslu ust. § 24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby zrušil i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení ; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaný namítá, že „předmětem sporu je nárok vycházející z institutu společného jmění manželů … a není jej možné mechanicky podřadit pod věc upravenou zákonem o rodině“, jak to nesprávně učinily odvolací soud i soud prvního stupně; že posuzovaný nárok žalobkyně se opírá o „Dohodu o vypořádání společného jmění manželů“ ze dne 30.4.1999, tato dohoda je však pro rozpor se zákonem neplatná, neboť účastníci ji uzavřeli ještě za trvání jejich manželství; že sporná dohoda ze dne 30.4.1999 „byla na několika místech výslovně označena jako dohoda o vypořádání společného jmění manželů a tak i jejími účastníky přijímána, jako taková tedy nesplňovala zákonné požadavky písemné smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost ve smyslu ust. § 24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině“.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení V případě těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. ledna 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu