Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 766/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se domáhali určení, že podílovým spoluvlastníkem níže specifikovaného lesního pozemku byl ku dni podání žaloby žalobce A) a ku dni 23. 6. 2001 M. H., která uvedeného dne zemřela, s tím, že pozemek získali do svého spoluvlastnictví od svých právních předchůdců a od roku 1947 jej nepřetržitě obhospodařovali. V letech 1994 – 1995 zjistili, že jako vlastníci pozemku nejsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni oni, ale L. s. N. H.

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. -255, určil, „že žalobce J. H. je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku v k. ú. H., parcelní číslo dle katastru nemovitostí 392/6, odděleného geometrickým plánem č. 218-32/2000 ze dne 30. 10. 2000, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí“, a „že M. H. byla ku dni svého úmrtí, tj. ku dni 23. 6. 2001 podílovým spoluvlastníkem jedné ideální ½ pozemku v k. ú. H., parcelní číslo dle katastru nemovitostí 392/6 odděleného geometrickým plánem č. 218-37/2000 ze dne 30. 10. 2000, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí“, a dále rozhodl o nákladech řízení.

Tomuto rozhodnutí předcházel žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně z 31. 7. 2002, č. j. -201, zrušený usnesením odvolacího soudu z 18. 2. 2003, č. j. -231. Odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s výtkou procesních pochybení, konkrétně, že soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost podle , a dále, že nerozhodl o procesním úkonu týkajícím se „úpravy označení žalovaného“.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se manželé J. a B. H. stali na základě trhové smlouvy uzavřené 6. 7. 1924 s J. S. spoluvlastníky dílu pozemkové parcely č. kat. 419/1 v tamním katastrálním území. Žalobce A) zdědil polovinu tohoto pozemku po své matce B. H. v roce 1946 a jeho manželka M. H. druhou polovinu pozemku získala na základě odstupní smlouvy uzavřené 10. 12. 1949 s tchánem J. H. V pozemkové knize nebyly tyto změny vlastnictví zaznamenány a pozemek zůstal zapsán na původního vlastníka J. S. Zemědělský odbor bývalého Krajského národního výboru v Českých Budějovicíchu z 28. 11. 1962 potvrdil, že bývalý s. majetek z hlubocké větve přešel podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Zemi českou, a z ní podle zákona č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení, na Československý stát a posléze byl převeden na Č. s. l., resp. příslušnou krajskou správu lesů. Kromě jiného šlo o parcelu č. 419/1 o výměře přes 11 hektarů, u níž Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze 7. 8. 1963 povolil v pozemkové knize zápis, podle něhož se z vložky č. 1540 desek zemských odepsala zmíněná parcela a právo vlastnické bylo vloženo pro Československý stát, S. l. Č. B., L. z. D. H. v N. H. S podrobným odkazem na právní úpravu převodů vlastnického práva v daném období soud prvního stupně konstatoval, že ačkoliv trhová smlouva uzavřená 6. 7. 1924 mezi právními předchůdci žalobce A) a J. S. splňovala náležitosti kupní smlouvy, k nabytí vlastnictví předmětného pozemku kupujícími po účinnosti č. na základě ní nedošlo, neboť k nabytí vlastnického práva bylo třeba intabulace a tento princip byl zrušen až zmíněným zákonem. Zákonem č. 143/1947 Sb., přešel veškerý majetek do vlastnictví státu, což znamená, že v době, kdy nabyl účinnosti č. byl již vlastníkem sporného pozemku stát. Současně ale s podrobným odkazem na vývoj institutu vydržení vlastnického práva a s přihlédnutím ke všem rozhodným skutkových okolnostem daného případu uzavřel, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, vydrželi vlastnické právo ke spornému pozemku a v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Podle názoru soudu prvního stupně trhová smlouva ze 6. 7. 1924 jako právně způsobilý titul založila dobrou víru právních předchůdců žalobců, že jim předmětný pozemek patří, vlastnické právo k tomuto pozemku však nemohli nabýt vydržením v důsledku uplynutí třicetileté vydržecí doby, která měla uplynout 6. 7. 1954, neboť v té době byl pozemek již ve vlastnictví státu a ustanovení č. nabytí vlastnického práva ke zcizitelným věcem v socialistickém vlastnictví vylučovalo. Tak tomu bylo až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela , provedená Protože k tomuto dni žalobci měli pozemek v oprávněné držbě po vydržecí dobu deseti let, nabyli k tomuto dni vlastnické právo vydržením.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného, rozsudkem ze dne 23. září 2003, č. j. -280, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku v odstavci I. a II., o určení vlastnictví“ v tomto znění: „Určuje se, že žalobce J. H. je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku, parcelní číslo dle katastru nemovitostí č. 392/6 o výměře 21.876 m² – lesní pozemek, odděleného geometrickým plánem č. 218-32/2000 ze dne 8. 11. 2000, který je součástí tohoto rozhodnutí, z parcely vedené ve zjednodušené evidenci jako parcela pozemkového katastru č. 419/1 díl 1 v k. ú. H. u S. n. L., obec S. n. L., okres J. H., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 215. Určuje se, že M. H. byla ku dni svého úmrtí, tj. ku dni 23. 6. 2001 podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku, parcelní číslo dle katastru nemovitostí č. 392/6 o výměře 21.876 m² – lesní pozemek, odděleného geometrickým plánem č. 218-32/2000 ze dne 8. 11. 2000, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, z parcely vedené ve zjednodušené evidenci jako parcela pozemkového katastru č. 419/1 díl 1 v k. ú. H. u S. n. L., obec S. n. L., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 215“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho právním závěrem o možnosti podat žalobu podle obecných právních předpisů, když argumentaci žalovaného ohledně postupu podle restitučních předpisů neshledal opodstatněnou. Za nezpochybněné považoval, že právní předchůdci žalobců J. a B. H. svoje vlastnictví nenabyli, tedy ani nepozbyli pro absenci intabulace trhové smlouvy ze 6. 7. 1924, a jejich vlastnictví tedy nemohlo přejít na stát. Proto se soud prvního stupně důvodně zabýval otázkou vydržení vlastnického práva, kterou po rozboru věci z hlediska právní úpravy tohoto institutu v jejím vývoji posoudil správně. Odvolací soud pouze zkorigoval jeho právní úvahu potud, že shledal důvodnou argumentaci žalovaného o absenci kvalifikované dobré víry právních předchůdců žalobců s přihlédnutím ke skutečnosti, že „absence zaknihování“ smlouvy musela objektivně vyvolat jejich pochybnosti. Současně ale konstatoval, že nedostatek dobré víry právních předchůdců sám o sobě nevylučoval dobrou víru držitelů – jejich právních nástupců, která nebyla žalovaným zpochybněna.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na a b) . Rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu proto, že „řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel předně klade otázku, zda žalobci podáním určovací žaloby neobcházejí restituční předpisy. V této souvislosti poukazuje na výpověď J. H. ve věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. , že „žádal o vrácení pozemku po vydání restitučních zákonů, ale L. odmítly“, aniž by ale po odmítnutí využil standardního postupu prostřednictvím příslušného pozemkového úřadu, resp. podle pravidel daných , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že zemědělský odbor bývalého Krajského národního výboru v Č. B. 28. 11. 1962 potvrdil, že bývalý schwarzenberský majetek z hlubocké větve přešel na základě příslušných právních norem na „Zemi českou“, z ní pak na „Československý stát“ a poté na „Č. s. l.“. Odkazuje na usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze 7. 8. 1963, který povolil ve vložce č. 336 pozemkové knihy pro k. ú. H. knihovní zápis o vložení vlastnického práva, kromě dalších i parcely č. 419/1, pro Československý stát, S. l. Č. B. Neměla tedy být vyloučena možnost postupu podle restitučních předpisů. Dovolatel se dále neztotožňuje s posouzením podmínek vydržení vlastnického práva soudy obou stupňů v aplikaci na daný případ; v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Připomíná znovu výpověď J. H. ve věci vedené pod sp. zn. , že „při uzavírání odstupní smlouvy 10. 12. 1949 si byl vědom toho, že předmětný pozemek zaknihován není“, a otázku splnění podmínek vydržení vlastnického práva v podrobnostech dále rozvádí, včetně otázky vydržecí doby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.

Žalobci ve vyjádření k dovolání v podrobnostech odmítají argumentaci dovolatele s tím, že jde o dovolání nedůvodné, nemající oporu v zákoně ani v judikatuře. Odkazují na rozsudky soudů obou stupňů, jež pokládají za správné a navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci nejde o případ, který by měl vztah k dříve rozporné judikatuře dovolacího soudu, jež se týkala problematiky vylučujícího vztahu mezi restitučním právním předpisem a předpisem obecným, která byla sjednocena rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ČR z 11. 9. 2003, sp. zn. , jehož právní věta (publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“, pod C 2187, sv. 27, zní: „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva“. V případě žalobců nelze totiž opodstatněně uvažovat o možnosti uplatnění právem restitučního nároku, tj. nároku na vrácení jejich (právních předchůdců) majetku, neboť i odvolací soud vycházel z toho, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nikdy před 1. 1. 1992 nebyli vlastníky sporné nemovitosti. Nepoužitelnost je zjevná již z jeho textu, z něhož vyplývá, že oprávněným osobám budou vydány půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, které přešly z jejich vlastnictví na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 [ ve spojení s ]. Podle konstantní praxe dovolacího soudu nemůže jít o řešení právní otázky zásadního významu, „jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti“. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 103, sv. 2.

Dovolací soud také neshledal, že by právní otázka nabytí vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku vydržením byla oběma soudy řešena v rozporu s již ustálenou judikaturou nebo v rozporu s hmotným právem. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru je správné i přesvědčivé. Pro rozhodnutí ve věci je podstatné, že k 1. 1. 1992 uplynula oprávněným držitelům vydržecí doba deseti let, po kterou v dobré víře oni nebo jejich právní předchůdci sporný pozemek drželi. Lze také podotknout, že dovolací soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru pod č. C 1068). V daném případě nepřiměřené nebyly, přičemž odvolací soud řešil i námitky žalovaného stran dobré víry právních předchůdců žalobců, které žalovaný zopakoval i v dovolání.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.

K vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlížet jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.

Dovolací soud proto podle za použití dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení podle , a , neboť i když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, náklady vzniklé žalobcům nebylo možno považovat za účelně vynaložené náklady, jestliže vyjádření směřovalo k věci samé, přestože šlo zjevně o nepřípustné dovolání a odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nebylo žalovanými navrhováno.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu