Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
24 C 14/2021-45
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení 9 014 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 30. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 4 614 Kč, úroku ve výši 2 004,34 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 750 Kč, úroku z prodlení z částky ve výši 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do 29. 4. 2021 a úroku z prodlení z částky 1 600 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 30. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se, co do zaplacení 4 614 Kč, úroku ve výši 2 004,34 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 750 Kč, úroku z prodlení z částky ve výši 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do 29. 4. 2021 a úroku z prodlení z částky 1 600 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení v této věci byl nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy číslo uzavřené dne 30. 5. 2017 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba.
2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: právnická osoba žalovanému dne 30. 5. 2017 předala v hotovosti částku 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok v sazbě 23,72 % ročně kapitalizovaný
pro dobu řádného splácení ve výši 840 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 200 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, to vše v pravidelných 58 týdenních splátkách po 183 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 1 600 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovaným sepsal formulář nazvaný karta zákazníka, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného, jeho některé výdaje, osobní stav, typ bydlení, atp. U příjmů je uvedena mzda částka. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí s rodiči, je svobodný a nemá další zápůjčky. Na bydlení vynakládá částka a osobní výdaje má částka. Tato pohledávka pak byla dne 29. 11. 2019 postoupena žalobkyni.
3. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
4. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat
tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
5. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v kartě zákazníka. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani karty zákazníka nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani zákaznické karty pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena téhož dne, kdy žalovaný sdělil informace o svých příjmech a výdajích (a téhož dne byly žalovanému peněžní prostředky v hotovosti vyplaceny), aniž by se z předložených listin podávalo, že právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv kvalifikovaně tvrzení žalovaného o jeho majetkové situaci verifikovala, nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů soudu nezbylo, než na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
6. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 1 600 Kč a k vydání tak zbývá jen 4 400 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o.z.). V tomto případě, s ohledem na výši žalované částky, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003 ). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 28. 4. 2021 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 29. 4. 2021, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 30. 4. 2021 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.
7. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 400 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 30. 4. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. , když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
8. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 4 614 Kč, úroku ve výši 2 004,34 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 750 Kč, úroku
z prodlení z částky ve výši 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do 29. 4. 2021 a úroku z prodlení z částky 1 600 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
9. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř. ). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř. ). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).