Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2494/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Znojmě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. -58, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k „bytu č. 5 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v prvém poschodí domu o. č. 22 ve Z.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt účastníci „získali“ za trvání manželství, že ve věci sp. zn. Okresního soudu ve Znojmě bylo jejich manželství rozvedeno, že společnou domácnost zrušili dne 30. listopadu 1999, kdy žalobkyně z předmětného bytu odešla do bytu svých rodičů, že tehdy bez vědomí žalovaného odvezla z bytu veškeré zařízení včetně kuchyňské linky a že jejímu odstěhování nepředcházel žádný závažnější konflikt s výjimkou případu ze dne 26. listopadu 1999, kdy žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do předmětného bytu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ve smyslu , , v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu manžely. Poté rovněž dovodil, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní dne 30. listopadu 1999 se stal jediným nájemcem bytu žalovaný ( ve spojení s ustanovením obč. zák.), a v návaznosti na to uzavřel, že za této situace účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely, a proto nelze ani rozhodnout o jeho zrušení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. -100, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a za správné pokládal rovněž právní závěry, na nichž soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí založil. Závěr o zániku práva společného nájmu bytu manžely v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní podpořil dále úvahou, že na trvalost úmyslu žalobkyně opustit společnou domácnost se žalovaným lze usoudit i z toho, že jejímu odstěhování z bytu nepředcházely žádné závažné konflikty (s výjimkou případu ze dne 26. listopadu 1999, který byl zapříčiněn tím, že žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do předmětného bytu), a dále také z toho, že již v době odstěhování měla připravenu kupní smlouvu na zařízení bytu, z bytu se odstěhovala s veškerým zařízením i s osobními věcmi a syna převedla na jinou školu. V uvedených souvislostech nelze podle odvolacího soudu přehlédnout ani to, že po jejím odstěhování hradil platby související s bytem žalovaný, že žalobkyně neprojevila zájem o vstup do bytu a úpravy užívání bytu se začala (účelově) domáhat až v srpnu 2001.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku trvalého opuštění společné domácnosti. V dovolání soudům především vytkla, že neprovedly navržené důkazy (výslechem svědkyň H., S. a R., vyžádáním zprávy od PhDr. H. jako psychologa dětského centra) a v odůvodnění svých rozhodnutí ani neuvedly důvody tohoto postupu. Podle názoru dovolatelky samotné odstěhování z bytu nepostačí pro závěr o trvalém opuštění společné domácnosti. Trvalé opuštění společné domácnosti je podle ní právní úkon, který musí být učiněn svobodně; její odstěhování však bylo motivováno snahou předejít dalším konfliktům a chránit psychický stav syna a bylo pouze dočasné. Dále namítla, že soudy se nezabývaly charakterem a intenzitou konfliktu ze dne 26. listopadu 1999, a – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. – pokračovala, že důvodem pro nedobrovolné opuštění společné domácnosti může být i jednorázový konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným; je přitom nerozhodné, kdo konflikt způsobil. Dále uvedla, že těžko si lze představit stav, že by přistoupila k výměně zámku od bytu, pokud by měla v úmyslu za další čtyři dny byt trvale opustit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, uvedl, že právní závěry odvolacího soudu odpovídají judikatuře dovolacího soudu, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání žalobkyně opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že právo společného nájmu bytu manžely zaniklo ve smyslu § 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní v roce 1999. Správnost uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna. Z pohledu napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde jednak o závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů ( , , ve znění před novelou provedenou /dále jen „ “/ – nyní obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely, a jednak o závěr, že ustanovení (nyní obč. zák.) platilo s použitím (nyní obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení (nyní obč. zák.). Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení (nyní obč. zák.) platí s použitím ustanovení (nyní obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.

V posuzovaném případě vzal odvolací soud z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci zrušili společnou domácnost dne 30. listopadu 1999, kdy žalobkyně z předmětného bytu odešla do bytu svých rodičů, že tehdy bez vědomí žalovaného odvezla z bytu veškeré zařízení včetně kuchyňské linky, že jejímu odstěhování nepředcházel žádný závažnější konflikt (vyjma případu ze dne 26. listopadu 1999, kdy žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do předmětného bytu), že v době odstěhování měla připravenu kupní smlouvu na zařízení bytu, že z bytu se odstěhovala s veškerým zařízením i s osobními věcmi, že syna převedla na jinou školu, že po jejím odstěhování hradil platby související s bytem žalovaný, že žalobkyně neprojevila zájem o vstup do bytu a že úpravy užívání bytu se začala (účelově) domáhat až v srpnu 2001. Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že v daném případě došlo k zániku práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu § 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany žalobkyně v roce 1999 (a že za této situace nelze ani rozhodnout o jeho zrušení), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. ledna 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu