Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
17 C 33/2021-61
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Pelišovou v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa
zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalované: osobní údaje žalované
sídlem adresa státního zastupitelství
o zaplacení 25 392 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 51 750 Kč od 27. 12. 2020 do 29. 4. 2021, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky 25 392 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 25 392 Kč od 27. 12. 2020 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 51 750 Kč od 27. 12. 2020 do 29. 4. 2021, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba o zaplacení částky 25 392 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 25 392 Kč od 27. 12. 2020 do zaplacení se zamítá. III. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 2. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 77 142 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 27. 12. 2020 do zaplacení představující zadostiučinění nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. spisová značka (dále také jen„ posuzované řízení“). Žalobkyně podala dne 22. 4. 2015 žalobu, kterou se domáhala proti právnická osoba anonymizováno zaplacení částky 116 822 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 8 916 Kč. V průběhu řízení docházelo k nedůvodným průtahům. Řízení bylo skončeno již po prvním jednání. Řízení trvalo 4 roky a 10 měsíců. Výši nemajetkové újmy stanovila žalobkyně za jeden rok řízení částkou 17 500 Kč (v prvních dvou letech se jedná o částku poloviční). Uvedla, že vyšší význam je dán u řízení trestních, snížený u správních a u civilních je tak dán střední význam. Navíc je třeba přihlédnout k obecnému zdražování a inflačním vlivům, kdy tržní hodnota udávaného rozpětí zadostiučinění v čase klesá. Věc byla skutkově velice jednoduchá a v průběhu řízení se žalovaná společnost dostala do takové majetkové situace, že není schopna přiznanou pohledávku uhradit, když exekutor nedohledal žádný postižitelný majetek, proto žalobkyně navýšila základní částku o 15 %, nedobytnost pohledávky totiž zvyšuje nemajetkovou újmu žalobkyně. Dále žalobkyně uvedla, že řízení bylo po skutkové i právní stránce zcela standartní, spíše jednodušší a méně složité. Nárok uplatnila žalobkyně u žalované dne 26. 6. 2020, ta její nárok ve lhůtě 6 měsíců neprojednala. Následně žalobkyně uvedla, že žalovaná dne 29. 4. 2021 na uplatněný nárok plnila částku 51 750 Kč a v tomto rozsahu včetně příslušenství tedy vzala žalobu zpět.
2. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud usnesením ze dne 6. 5. 2021 řízení co do částky 51 750 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 51 750 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 26. 5. 2021. Předmětem řízení tak nadále zůstalo zaplacení částky 25 392 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 30. 4. 2021 do zaplacení a z částky 77 142 Kč od 27. 12. 2020 do 29. 4. 2021.
3. Žalovaná uvedla, že u ní nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 67 080 Kč byl uplatněný dne 26. 6. 2020, když mu vyhověla co do částky 51 750 Kč, neboť shledala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Zrekapitulovala průběh řízení a uvedla, že řízení trvalo 4 roky a 10 měsíců, bylo rozhodováno 3 x soudem I. stupně, věc nebyla právně ani skutkově složitá, vykazovala však jistou míru procesní složitosti, neboť žalobkyně byla opakovaně vyzývána k doplnění svých tvrzení, jedenkrát byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, žalobkyně doplňovala žalobu a žádala o prodloužení lhůty k vyjádření. V průběhu řízení byla navíc nařízena mediace. Význam předmětu řízení byl shledán jako zcela standartní, kdy se jednalo o peněžitý spor mezi dvěma právnickými osobami, a to ve výši 116 822 Kč s příslušenstvím, za neplacení nájemného. Soud však nepostupoval koncentrovaně zejména v období od 22. 5. 2015 do 22. 9. 2015 a od 2. 5. 2017 do 16. 7. 2018. Základní částku stanovila žalovaná na 57 500 Kč (15 000 Kč za rok řízení, první dva roky v poloviční výši), kterou snížila o 10 % s ohledem na procesní složitost věci.
4. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili (žalovaná v podání ze dne 6. 5. 2021, žalobkyně v podání ze dne 31. 5. 2021).
5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:
6. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. spisová značka soud zjistil následující skutečnosti:
Návrhem na vydání platebního rozkazu podaným k Městskému soudu v Brně (dále v tomto odstavci„ soud“) dne 22. 4. 2015 se žalobkyně právnická osoba domáhala přiznání částky 116 822 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 8 916 Kč z titulu nezaplacených faktur za opravu automobilu. Žalovanou byla právnická osoba anonymizováno. Dne 14. 5. 2015 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, ten zaplatila dne 20. 5. 2015. Dne 24. 9. 2015 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žaloby, čemuž vyhověla dne 30. 9. 2015. Následně dne 14. 12. 2015 byla opět vyzvána k doplnění žaloby, čemuž vyhověla dne 18. 12. 2015, když změnila žalobní petit. Soudem byla dne 3. 8. 2016 vyzvána k doplacení soudního poplatku. Ten uhradila dne 9. 8. 2016. Platebním rozkazem ze dne 14. 12. 2016, č.j. číslo jednací, bylo žalobě vyhověno. Dne 3. 1. 2017 byl podán žalovanou odpor. Žalovaná se k žalobě vyjádřila dne 1. 2. 2017, toto vyjádření bylo dne 9. 3. 2017 doručeno žalobkyni. Žalobkyně dne 20. 3. 2017 požádala o prodloužení lhůty k vyjádření. Soud uvedenému vyhověl dne 18. 4. 2017 a lhůta byla prodloužena do 30. 4. 2017. Žalobkyně se vyjádřila dne 2. 5. 2017. Usnesením ze dne 16. 7. 2018 soud nařídil mediaci a řízení dle § 100 odst. 2 o.s.ř. přerušil. Usnesení nabylo právní moci dne 23. 7. 2018. Žalobkyně dne 30. 7. 2018 požádala o prodloužení lhůty ke zvolení si mediátora o 10 dnů. Dne 17. 8. 2018 žalobkyně sdělila, že se stranám nepodařilo shodnout na vhodné osobě mediátora. Soud usnesením ze dne 27. 8. 2018 vybral mediátora příjmení jméno příjmení. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 9. 2018. Dne 14. 1. 2019 žalobkyně uvedla, že kontaktovala mediátora, ovšem z jeho strany nebyla učiněna žádná reakce. Soud se tedy dne 16. 1. 2019 dotazoval mediátora, zda došlo k setkání, příp. z jakého důvodu k němu nedošlo. Současně nařídil jednání na 15. 5. 2019. Dne 10. 2. 2019 mediátor sdělil, že první setkání má proběhnout v březnu. Dne 15. 5. 2019 se konalo jednání, při němž se účastníci zavázali kontaktovat mediátora se žádostí o termín setkání, a soud jednání odročil na 25. 9. 2019. Dne 26. 7. 2019 mediátor soudu sdělil, že dne 23. 7. 2019 se uskutečnilo setkání, došlo k dohodě, ovšem žalovaná musí naplnit ještě dvě podmínky a následně bude soudu předložena dohoda ke schválení soudního smíru, zároveň požádal o odročení jednání na říjen. Soud jednání dne 31. 7. 2019 odročil na 30. 10. 2019 a účastníkům sdělil, že je možné znění soudního smíru soudu předložit ještě před soudním jednáním. Dne 24. 9. 2019 se žalovaná omluvila z jednání. Dne 14. 10. 2019 soudu žalobkyně sdělila, že žalovaná nesplnila podmínky mediační dohody, proto k jejímu uzavření v průběhu jednání nedojde. Dne 30. 10. 2019 se konalo jednání, při němž byla přednesena žaloba, bylo provedeno dokazování a byl vyhlášen rozsudek č.j. číslo jednací, kterým bylo žalobě vyhověno. Předsedkyně senátu požádala dne 28. 11. 2019 o prodloužení lhůty k písemnému vypracování rozsudku do 30. 12. 2019, čemuž bylo vyhověno. Rozsudek nabyl právní moci dne 25. 2. 2020.
7. Pro vymožení pohledávky žalobkyně za právnická osoba anonymizováno vzniklé z exekučního titulu - rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2019, č.j. číslo jednací, byla zahájena exekuce na majetek společnosti vedená soudním exekutorem anonymizováno jméno příjmení pod sp. zn. číslo jednací Soudní exekutor žalobkyni sdělil, že na zablokovaném účtu žalované nebyly zjištěny žádné finanční prostředky a kontrolou součinnosti z banky bylo zjištěno, že na obstaveném účtu jsou před žalobkyní v pořadí blokace již od Územního pracoviště Brno I. a Exekutorského úřadu Praha 8 (zjištěno z vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 18. 5. 2020, č.j. číslo jednací; emailu ze dne 26. 6. 2020 založeného na č.l. 16 spisu).
8. Soud neprovedl dokazování stanoviskem žalované ze dne 27. 4. 2020 včetně schvalovací doložky, uplatněním nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem dle zák. č. 82/1998 Sb. ze dne 26. 6. 2020, urgencí ze dne 5. 1. 2021 včetně doručenek a potvrzením žalované ze dne 29. 6. 2020, neboť ze shodných tvrzení účastníků bylo prokázáno, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne 26. 6. 2020 a ta jí poskytla dne 29. 4. 2021 zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. spisová značka ve výši 51 750 Kč.
9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:
10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
11. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
16. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila.
17. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.
18. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.
19. Soud tak nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.
20. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 22. 4. 2015 podáním žaloby a skončeno dne 25. 2. 2020 nabytím právní moci konečného rozhodnutí. Délka řízení tak byla 4 roky a 10 měsíců.
21. Posuzované řízení probíhalo pouze před soudem I. stupně.
22. Význam předmětu řízení pro žalobkyni byl soudem shledán jako standartní. Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají pro účastníky řízení presumovaný zvýšený význam (taková jsou dle Stanoviska zejména trestní řízení, péče o nezletilé, pracovně právní spory, věci osobního stavu, sociální zabezpečení a věci týkající se zdraví a života nebo řízení, které s ohledem na věk a zdravotní stav účastníka je třeba vyřídit přednostně). Žalobkyně ani zvýšený význam předmětu řízení pro ni netvrdí.
23. Co se týká složitosti věci, soud neshledal v posuzované věci skutkovou a právní složitost. Avšak po procesní stránce bylo řízení do určité míry složitější. Soud musel opakovaně vyzývat žalobkyni k doplnění žaloby a tvrzení. Dále rozhodoval o zaplacení a doplacení soudního poplatku a nařízení mediace. Nicméně s těmito úkony se soud v řízení setkává zcela běžně a nejednalo se o žádné významně procesně složité úkony soudu, jak naznačuje žalovaná.
24. Účastníci řízení se na délce řízení částečně podíleli, a to i žalobkyně. Žalobkyně několikrát doplňovala žalobu, soudní poplatek za žalobu zásadně zaplatila až k výzvě soudu, a to včetně doplatku, přestože soudní poplatek je splatný již samotným podáním návrhu. Dále určitou měrou se účastníci na délce řízení podíleli tím, že nebyli schopni se dohodnout na osobě mediátora a následně s mediátorem navázat dostatečnou spolupráci, aby proběhlo setkání. Žalobkyně také žádala opakovaně o prodloužení lhůty k vyjádření.
25. Pokud se jedná o postup soudu ve věci, nutno konstatovat, že ten nebyl plynulý a v několika případech došlo k průtahům. Řízení probíhalo pouze před soudem I. stupně, který po prvním jednání ve věci vyhlásil rozsudek. K tomu soud konstatuje, že sice ve věci bylo jednání nařízeno již na den 15. 5. 2019, nicméně nedošlo k přednesu žaloby a na tomto jednání pouze účastníci přednesli své požadavky a bylo následně nařízeno mediační setkání. Soud požádal o prodloužení lhůty k vypracování písemného znění rozsudku. V řízení byla dále shledána období zásadní nečinnosti soudu. K tomu soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). V projednávané věci soud neučinil žádný úkon v období od 20. 5. 2015 do 24. 9. 2015, od 18. 12. 2015 do 3. 8. 2016 a dále od 2. 5. 2017 do 16. 7. 2018, což jsou průtahy v délce 2 roky a 1 měsíc, které soud přičetl k tíži státu, resp. žalované.
26. K tvrzení žalobkyně ohledně toho, že v průběhu nepřiměřeně dlouhého řízení došlo ke změně majetkových poměrů žalované a ta posléze nebyla schopna uhradit pohledávku žalobkyně, soud konstatuje, že z provedeného dokazování bylo prokázáno, že na majetek žalované byly nařízeny exekuce a pohledávka žalobkyně stojí v pořadí až jako třetí vymáhaná pohledávka, přičemž k založení odpovědnosti žalované nepostačuje existence nesprávného úředního postupu a vzniku újmy/škody, ale musí být mezi nimi poměr příčiny a následku, resp. nesmí absentovat příčinná souvislost, což nebylo v tomto případě dáno.
27. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková délka řízení nebyla s ohledem na shora uvedené závěry přiměřená. Řízení nebylo složité, probíhalo pouze před soudem I. stupně a na délce řízení se nejvýznamnější měrou podílel soud I. stupně, kdy v řízení byly shledány průtahy v délce 2 let a 1 měsíce, nicméně význam předmětu řízení pro žalobkyni byl shledán jako standartní a účastníci měli na délce řízení svůj podíl. Celková délka řízení s ohledem na uvedené není přiměřená, v důsledku čehož došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení a tedy i ke vzniku nemajetkové újmy žalobkyně. Současně není možné tuto újmu napravit jinak než zadostiučiněním v penězích, k čemuž shodně dospěla i žalovaná.
28. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska. Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána ve výši jedné poloviny. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení na horní hranici tohoto rozpětí, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 15 let nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). K námitce žalobkyně, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. Soud k tomuto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012). Při vydání stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Základní částka přiměřeného zadostiučinění tak v posuzovaném případě, kdy řízení trvalo 4 roky a 10 měsíců, činí 57 500 Kč ( (1 250/2) x 24 = 15 000; 1 250 x 34 (. Tuto je pak třeba snížit o 10 % za podíl žalobkyně na délce řízení. Co se týká kritéria postupu soudu a jeho zásluhy na délce řízení, soud částku nemodifikoval, neboť již toto samo o sobě bylo důvodem pro konstatování nepřiměřené délky řízení a soud by při dalším zhodnocení tohoto kritéria bezdůvodně posuzoval totéž dvakrát. Výsledná výše přiměřeného zadostiučinění tak činí 51 750 Kč (57 500 – 5 750).
29. Žalovaná žalobkyni již poskytla částku 51 750 Kč, soud tak žalobu ve zbytku zamítl (výrok I.).
30. Soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 51 750 Kč od 27. 12. 2020 do 29. 4. 2021, ve zbytku (zákonný úrok z prodlení z částky 25 392 Kč od 27. 12. 2020 do zaplacení) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 27. 12. 2020 8,25 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. ode dne 26. 6. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 26. 12. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 27. 12. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Nutno dodat, že řízení bylo již částečně zastaveno.
31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně byla v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 v řízení zcela úspěšná. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady na právní zastoupení ve výši 16 456 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé, částečném zpětvzetí žaloby a vyjádření se k výzvě soudu. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných úkonů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátovi přiznal dle § 137 odst. 3 o.s.ř. náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny a náhrad hotových výdajů (13 600 Kč), tj. částku 2 856 Kč, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem.
32. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněná právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.