Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 175/2021
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 11 383,84 Kč s příslušenstvím a 15 605,93 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 400 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 630,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 400 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 630,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Žalobkyně se dvěma žalobami podanými ke zdejšímu soudu dne 26. 4. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 383,84 Kč a 15 605,93 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Své žaloby odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova, IČO smlouvu o úvěru číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 26 026 Kč, a to formou 14-ti měsíčních splátek ve výši 1 859 Kč do 28. 3. 2020. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 9 560 Kč. Dne 21. 12. 2020 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2021. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 27 813,24 Kč (jistina 9 136,31 Kč, smluvní úrok 572,82 Kč, poplatek 4 339,68 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 823,02 Kč, inkasní poplatek 1594,17 Kč, sankční poplatek 3 000 Kč, náklady na vymáhání 500 Kč, úrok po splatnosti 1370,03 Kč, smluvní pokuta 5500 Kč a zákonný úrok z prodlení částečně kapitalizovaný. Žalovaný dále uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova, IČO smlouvu o úvěru číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 27 888 Kč, a to formou 14-ti měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč do 7. 8. 2020. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 2 000 Kč. Dne 21. 12. 2020 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2021. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 37 813,23 Kč (jistina 14 008,91 Kč, smluvní úrok 1 255,87 Kč, poplatek 6 822,89 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1293,89 Kč, inkasní poplatek 2 506,37 Kč, sankční poplatek 1 500 Kč, náklady na vymáhání 500 Kč, úrok po splatnosti 1 690,14 Kč, smluvní pokuta 7 000 Kč a zákonný úrok z prodlení částečně kapitalizovaný. Žalovaný uvedené částky žalobkyni ani přes upomínku právního zástupce žalobkyně neuhradil, po postoupení pohledávky ničeho nezaplatil.
2. Ve věci byly vydány dne 7. 5. 2021 a 20. 5. 2021 elektronické platební rozkazy, které byly usneseními ze dne 26. 5. 2021 a 14. 6. 2021 zrušeny.
3. Usnesením zdejšího soudu č.j. číslo jednací ze dne 1.7.2021 byly obě věci spojeny ke společnému projednání.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
5. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.
6. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova, IČO dvě smlouvy o úvěru. Na základě první smlouvy o úvěru číslo ze dne datum původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se původnímu věřiteli zaplatit celkem částku 26 026 Kč (jistinu, úrok ve výši 1 348 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 6 860 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 298 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 520 Kč), a to formou 14-ti měsíčních splátek ve výši 1 859 Kč do 28. 3. 2020. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a další pak vždy do měsíce od předchozí splátky. Podle článku nazvaného Splatnost úvěru a výše úroku byl mezi stranami sjednán úrok ve výši ve výši 15% p.a. a RPSN činila 272,44 % (viz citovaná smlouva). Na základě druhé smlouvy o úvěru číslo ze dne datum původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se původnímu věřiteli zaplatit celkem částku 27 888 Kč (jistinu, úrok ve výši 1 444 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč), a to formou 14-ti měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč do 7. 8. 2020. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a další pak vždy do měsíce od předchozí splátky. Podle článku nazvaného Splatnost úvěru a výše úroku byl mezi stranami sjednán úrok ve výši ve výši 15% p.a. a RPSN činila 272,44 % (viz citovaná smlouva). Obě pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum (viz smlouva o postoupení pohledávek a její příloha - CPR spis). Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2021, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10ti dní od doručení (viz dopis v CEPR spisu). Předžalobními upomínkami ze dne 15. 3. 2021 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z potvrzení o transakcích a tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný zaplatil částku 9 560 Kč na první úvěrovou smlouvu a 2000 Kč na druhou smlouvu (viz CEPR).
7. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a právnická osoba anonymizována dvě slova, IČO nevznikl uzavřením shora uvedených smluv o úvěru závazek v podobě úročných úvěrů podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely.
8. Soud se předně zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. V době, kdy měla být navíc uzavřena druhá smlouva o úvěru, nebyl dosud dluh z první smlouvy zaplacen a závazek přetrvával. Vzhledem k tvrzením žalobkyně, že bylo zaplaceno jen 5 splátek, navíc již nastávalo prodlení žalovaného s placením další splátky. Minimálně druhá smlouva o úvěru by tak byla absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb.
9. Soud dospěl dále k závěru o neexistenci závazků z důvodu absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částky z titulu smlouvy o úvěru ve výši 12 026 Kč u první smlouvy a 12 888 Kč u druhé ze smluv, které měl žalovaný vedle jistiny ve výši 14 000 Kč resp. 15 000 Kč zaplatit navíc, byť jsou ve smlouvě rozčleněny na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohly představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a úvěrů, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněné položky (úrok, úhrada za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem (a to i s ohledem na jejich výši). Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na více částí. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění nákladů tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoliv jiný závěr, než že celé rozčlenění nákladů je ryze formální a že celá částka nákladů nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz, což se odráží i do výše RPSN. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 85,90 % za dobu 14ti měsíců, tedy 73,62 % ročně, je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2019 nepřesahovala 10 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku úvěru. Soud dále zdůrazňuje, že pojmovým znakem úvěru je ujednání o úrocích a nelze tak oddělit ujednání o nákladech a úrocích od ostatního obsahu smlouvy.
10. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 14 000 Kč, resp. 15 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzené skutečnosti o zaplacení částky 9 560 Kč a 2 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost obou smluv o úvěru jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o 4 400 Kč a 13 000 Kč, neboť na poskytnuté plnění ve výši 14 000 Kč vrátil 9 560 Kč a na poskytnuté plnění ve výši 15 000 Kč vrátil 2 000 Kč. Celkový dluh z právního titulu bezdůvodného obohacení tak činí 17 400 Kč (4 400 Kč a 13 000 Kč). Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše vychází z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2021, kterým byl vyzván k vrácení dlužné částky do 10ti dní. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 20. 1. 2021 (dle podacího archu bylo odesláno 19. 1. 2021), dne 30. 1. 2021 tak uplynula stanovená lhůta a od následujícího dne se tak dostal žalovaný do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátil-li se žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení jen částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 630,56 Kč podle poměru úspěchu ve věci. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 400 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč, celkem tedy 2 252 Kč. Úspěch žalobkyně odpovídá 28,8% (64,4% úspěch, 35,6% neúspěch, rozdíl tedy činí 28,8%).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.