Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3661/11

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2012 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 29 Cdo 336/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. 5 Cmo 232/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 12. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v y (dále jen " "), v čl. , a d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. , jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. , kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci směnečnou sumu ve výši 20.176.292,70 Kč, směnečnou odměnu ve výši 67.254,-Kč a příslušenství. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. věty první a ust. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. ]. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není přezkoumatelné, že Nejvyšší soud neodpověděl na zásadní otázky, které mu byly položeny [stěžovatel odkázal na nález

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579) a další]. Přestože z judikatury není zřejmé, jaká je povaha práva na vyplnění směnky (zejm. ve vztahu k možnosti jeho promlčení) a závěry vrchního soudu i odborné literatury jsou rozporné, Nejvyšší soud se k právní povaze tohoto práva nijak nevyslovil. Přitom sám stěžovatel poukázal na názor právní vědy, že jde o právo majetkové, utvářecí, na jehož základě lze jednostranným úkonem dohotovit dvoustranný (i vícestranný) závazkový vztah, tedy vztah směnečný (viz výše např. Chalupa, R.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. I. část. Směnky. Praha, Linde,2006, s. 90 nebo Švamberk, G.: Naše jednotné směnečné právo, Praha, Českomoravský kompas, 1941, s. 221). Právní názory obecných soudů na nepromlčitelnost práva na vyplnění blankosměnky jsou v zásadním rozporu s postuláty uvedenými v usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 5. 2004. Nejvyšší soud se v tomto směru vůbec nevypořádal s námitkou, že právo na vyplnění směnky je obligační právo, právo majetkové, a že zákon nestanoví jeho nepromlčitelnost. V dané věci obecné soudy podle stěžovatele nepoužily ústavně konformní výklad Smlouvy o zajištění závazku [stěžovatel odkázal na nález

sp. zn.

ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233) a obiter dictum usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2011]. Absurdním a problematickým důsledkem jejich výkladu sporných smluvních ujednání je, že stěžovatel udělil vedlejšímu účastníku prakticky ničím časově neomezené právo vyplnit směnečný blanket a libovolně v něm stanovit dobu splatnosti. Stěžovatel pak jako druhou námitku uvedl, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly jeho námitkou nesprávné výše směnečné sumy. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že "pokud si snad žalovaný představuje, že žalovaná nebo dokonce soud bude vyšetřovat, kolik mělo být ve směnce vyplněno a provádět za žalovaného potřebné výpočty, pak jde o představu zcela nesprávnou", pak toto vyznívá, v souvislosti s uvedeným názorem Ústavního soudu [stěžovatel odkázal na nález

sp. zn.

ze dne 28. 2. 2008 (N 42/48 SbNU 495)], nadřazeně. Místo toho mohl a měl odvolací soud zdůvodnit, z jakého důvodu v daném případě nepřichází v úvahu uložení vysvětlovací povinnosti žalobkyni. Odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i argumentace stěžovatele, jsou účastníkům známy.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011

sp. zn.

byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavní stížnosti. Jelikož předmětná vyjádření, byť obsáhlá, neobsahovala žádné nové a pro věc relevantní argumenty nad rámec napadených rozhodnutí, nebyla stěžovateli zasílána k případné replice a nebyl na ně při rozhodnutí věci brán zřetel.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu (zejm. s obsahem stěžovatelových námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud a Nejvyšší soud při rozhodování věci a posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v ě. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu, ve světle logiky tzv. ženevského směnečného systému. Stěžovatel přehlíží, že vrchní soud se jím uplatněným námitkám o nepromlčitelnosti vyplňovacího práva a nesprávné výše směnečného peníze podrobně věnoval (str. 7-10), přičemž stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje jen s dílčími závěry vrchního soudu. Další argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá (např. nemravnost směnečné sumy, kterou z valné části tvoří úroky, srov. např. ust. návrhu nového , ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky). Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 14. 4. 2009), to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [ust. , a ve spojení s ]. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ust. , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu