Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1460/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 28. 9. 1995, se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo vydat mu dům čp. 1983 s pozemky parc. č. 2576, 2577 a 2578 v katastrálním území P. – D. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky těchto nemovitostí byli JUDr. K. K. a R. K. Jejich majetek přešel na stát podle ustanovení usnesením bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 21. 10. 1953, sp. zn. 8/a Nt 1445/53. Původní vlastníci těchto nemovitostí zemřeli 22. 2. 1963 a 24. 11. 1967 a jejich dědicem je žalobce A. K., který žije ve Francii, ale je státním občanem ČR. Uvedené nemovitosti byly pak převedeny na žalované, a to dům čp. 1983 kupní smlouvou z 2. 3. 1966 a pozemky dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků ze 13. 4. 1966. Podle názoru žalobce získali žalovaní uvedené nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy na základě protiprávního zvýhodnění. Žalovaní byli vyzváni k vydání nemovitosti, ale bezvýsledně.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uvedené nemovitosti získali v souladu s právními předpisy a bez jakéhokoli zvýhodnění. Poukazovali i na to, že žaloba žalobce, podaná vůči nim, byla již jednou projednávána Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. a žaloba byla pravomocně zamítnuta, když žalobce podle tehdy platné právní úpravy neměl trvalé bydliště v České republice.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 12. 11. 1998, čj. -95, byla zamítnuta žaloba žalobce s návrhem, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 1983 s pozemky parc. č. 2876, 2877 a 2878 v katastrálním území D. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 na úhradu placeného znalečného 2.625,- Kč. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 5. 5. 1999, sp. zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení před ním nebyla objasněna otázka, zda tu došlo k nabytí nemovitostí ze strany žalovaných v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

V dalším průběhu řízení byla žaloba žalobce opět zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 9. 11. 2000, čj. -189. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 9.750,- Kč na úhradu placeného znalečného v tomto řízení. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně.

K odvolání žalobce byl i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 9. 11. 2000 zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 3. 9. 2001, sp. zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nepovažoval doplnění dokazování, provedené soudem prvního stupně, za postačující a ukládal soudu prvního stupně zjistit, kdy se žalovaní do domu čp. 1983 v D. skutečně nastěhovali a na základě jakého právního aktu a kdy se stali vlastníky tohoto domu; podle názoru odvolacího soudu bylo třeba i vyhotovení revizního znaleckého posudku o ceně nemovitostí v této právní věci.

Obvodní soud pro Prahu 6 pak vynesl rozsudek z 28. 11. 2003, čj. -265, jímž byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a žalobci bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku 22.360,- Kč na úhradu znalečného, jež bylo v tomto řízení placeno z finančních prostředků státu.

O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 28. 11. 2003 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 20. 11. 2003, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 22.985,- Kč na náhradu placených nákladů tohoto řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.

Dovolací soud dovozoval, že žalovaní zaplatili kupní cenu za koupi rodinného domku čp. 1983 v D. částku 75.891,- Kč (podle kupní smlouvy z 2. 3. 1966) a úhradu 1.152,- Kč za zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 2576, 2577 a 2578 v katastrálním území D. (podle dohody z 13. 4. 1966). Jestliže podle znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, měla činit cena za uvedené nemovitosti 82.150,- Kč, potom se sjednaná cena v uvedené smlouvě a v uvedené dohodě odchylovala od ceny stanovené znalcem jen o 7,62 %, takže tu sjednanou cenu nelze pokládat, podle názoru odvolacího soudu, za převod nemovitostí uskutečněný v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem ().

Odvolací soud dále z provedeného dokazování dovozoval, že dosavadní uživatel domu čp. 1983 v D. před jeho prodejem v roce 1966 Dr. M. neměl o koupi domu zájem a zájemce o koupi domu J. T. od svého záměru dům koupit odstoupil, protože nebyl s to zajistit náhradní byt pro uživatele domu Dr. M. Také ostatní zájemci o koupi domu nebyli s to zajistit tento náhradní byt. Podle názoru odvolacího soudu byly tu zachovány rovné podmínky pro všechny uchazeče o koupi domu, i když nebylo bezpečně doloženo, že se tak stalo upozorněním veřejnosti na možnost koupi domu veřejnou vyhláškou. Skutečnost, že až po schválení prodeje domu žalovaným došlo teprve k výměně dosavadního bytu žalovaných s bytem uživatele domu čp. 1983 Dr. M., když tento byt byl tzv. vojenským bytem a výměna bytu byla vázána na souhlas vojenských orgánů, nepovažoval odvolací osud pro posouzení této právní věci za rozhodné.

Odvolací soud se zabýval také námitkou žalobce, týkající se pochybnosti o platnosti kupní smlouvy z 2. 3. 1966, jejímž předmětem byl dům čp. 1983 v P. – D.; odvolací soud přitom poukazoval na to, že návrh smlouvy byl vypracován 2. 3. 1966 a tento návrh byl žalovaným akceptován a podepsán 18. 5. 1966 a že tato kupní smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 18. 11. 1966 pod sp. zn. R I 100/66, čímž nabyla účinnosti. Tyto skutečnosti týkající se uvedené smlouvy neodporovaly, podle názoru odvolacího soudu, ustanovením , a (ve znění před novelizací ). Pokud byla kupní smlouva takto uzavřena 18. 5. 1966 a kupní cena byla zaplacena před podpisem smlouvy, byl splněn i článek II. této smlouvy o tom, že cena byla zaplacena před podpisem smlouvy.

Pokud šlo o pozemky parc. č. 2576, 2577 a 2578 v katastrálním území D., byl odvolací soud toho názoru, že je tu rozhodující, že žalovaní nenabyli vlastnické právo k domu čp. 1983 za podmínek uvedených v ustanovení a nejsou tedy povinnými osobami vůči žalobci ani ohledně těchto pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků (na základě rozhodnutí finančního odboru Obvodního národního výboru v P. z 22. 2. 1966 a z 5. 4. 1966 a na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků z 13. 4. 1966, která byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 18. 11. 1966 pod sp. zn. ), a to k pozemkům v celkové výměře 576 m2, která nepřekračovala přípustnou výměru 800 m2 podle tehdy platného ustanovení .

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení ; o nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení , a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9. 1. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 12. 2. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení , neboť jde o rozhodnutí po právní stránce závažné, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatel poukazoval na to, že v daném případě nejen že byl dům čp. 1983 v P. – D. prodán za nižší cenu (75.891,- Kč), než byla cena podle tehdy platných předpisů, jak ji stanovil i znalec v tomto soudním řízení (82.150,- Kč), ale nebyl ani dodržen postup podle způsobu výběru nabyvatelů nemovitostí, jak byl stanoven směrnicemi Ministerstva financí čj. 314/17.756/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněnými pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964. Nedošlo zejména k tomu, aby byl záměr prodat rodinný domek dán vhodným způsobem na vědomí veřejnosti včetně podmínek, za kterých bude domek prodán; dům byl nabídnut pouze dvěma uchazečům, z nichž pak byli vybráni žalovaní; dovolatel měl za to, že tu byl rozhodujícím obsah „doporučení orgánů lidosprávy i stranických orgánů, která vyzdvihovala jejich politické zásluhy“, jakož i stanovisko dosavadního uživatele domu JUDr. F. M., který projevil zájem o byt žalovaných a ochotu přestěhovat se do něj.

Dovolatel dále poukazoval na to, že odvolací soud v daném případě vycházel z nesprávného právního názoru, že pro uzavření smlouvy není důležité datum, které je ve smlouvě uvedeno. V tomto případě bylo však jednoznačně doloženo, že na kupní smlouvě bylo vyznačeno, že byla smlouva uzavřena 2. 3. 1966, jakož i to, že v tento den byla zaplacena kupní cena, avšak ve skutečnosti byla kupní cena zaplacena až 18. 5. 1966 složenkou na účet bývalého Obvodního národního výboru v P., tedy až 78 dní poté, co smluvní strany stvrdily její zaplacení.

Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn (zákon č. 99 /1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti (tj. před 1. 1. 2001). Výjimky stanovené v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení se na daný případ nevztahují.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně má ve věci po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, je-li v něm řešena právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 9), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Podle ustanovení jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle , o soudní rehabilitaci (a také jejich právní nástupci), splňují-li podmínku uvedenou v , o mimosoudních rehabilitacích (tj. podmínku státního občanství ČR).

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle ustanovení , jež nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v , a to v případech, kdy tyto osoby nabyla věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké těmto osobám, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Podle ustanovení povinnost věc vydat se vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát podle ustanovení (ve znění ).

stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník), ohledně níž byl podle , o soudní rehabilitaci, zrušen výrok o propadnutí majetku státu, domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, , uveřejněný pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Rozpor s tehdy platnými předpisy (ve smyslu ustanovení předpisů restituční povahy - , a ) je třeba chápat ve smyslu ustanovení . Jde tu o rozpor i s cenovými předpisy (dříve vydávanými) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků, jako byly např. , č. a č. (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/).

Platnost právního úkonu pro rozpor s cenovými předpisy ve smyslu ustanovení bylo nutno posuzovat rozdílně v případech, kdy cena byla právním předpisem přímo stanovena, a v případech, kdy byla cenovým předpisem jen vymezena s možností použít při jejím určení v konkrétních případech do jisté míry i volné úvahy; u takto určené ceny bylo i je nutno za rozdíl od cenového předpisu chápat jen rozdíl podstatný u dohodnuté kupní ceny od ceny stanovené např. znaleckým posudkem (odhadní ceny) podle cenového přepisu. V takovém případě lze za podstatný rozdíl považovat rozdíl od odhadní ceny podle cenového předpisu v rozsahu 10 % až 20 % (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 21/1967, pod č. 22/1976 a také stanovisko uveřejněné pod č. 2/1978, str. 858, odst. 3 a 4, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž jen pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek. Z toho plyne, že nebylo možné vyvozovat důsledky neplatnosti právního úkonu, jenž byl učiněn mezi organizací spravující národní majetek a občanem v rozporu s pokyny obsaženými v těchto směrnicích, s poukazem na to, že šlo o právní úkon odporující zákonu nebo jej obcházející. Nebylo ovšem možné zcela vyloučit (vzhledem k okolnostem konkrétního případu) rozpor takového právního úkonu se zájmy společnosti (viz. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

O převzetí věci bez právního důvodu ( ) jde jen tehdy, jestliže byla převzata věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy byla převzata věc na základě existujícího právního úkonu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací osud vycházel v daném případě z obsahu uváděných ustanovení a z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, rovněž tu citovaných, které pokládá za použitelné i v tomto případě. Dovolací soud však musel přitom zároveň konstatovat, že z těchto právních závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě shledat dovolání dovolatele přípustným z toho důvodu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tedy u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a .

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanvoení a , a to jako dovolání nepřípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 22. prosince 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc. , v. r.

předseda senátu