Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2475/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 28. 11. 1991, aby původním žalovaným PhDr. O. K. a MUDr. M. K. bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 269 v P. s příslušenstvím a pozemků parc. č. 1541 a 1542 v katastrálním území V. Žalobkyně uváděla, že byla původní vlastnicí těchto nemovitostí do 28. 4. 1980, kdy na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 25. 4. 1980, sp. zn. (jenž byl pak v roce 1990 zrušen podle , o soudní rehabilitaci) byla odsouzena pro tehdy trestný čin opuštění republiky, a to i k trestu propadnutí veškerého majetku. Po vyslovení trestu propadnutí majetku uvedené nemovitosti připadly Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P. Dům byl prodán žalovaným O. a M. K. a pozemky jim byly dány do osobního užívání; podle názoru žalobkyně tito nabyvatelé získali nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění a za cenu, která neodpovídala skutečné hodnotě nemovitostí. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že při jejich nabytí nebyli protiprávně zvýhodněni a nemovitosti získali v souladu s tehdy platnými předpisy. Žalovaná D. K. (žalovaná také vedle původních žalovaných O.a M. K.) namítala, že vůči ní nebyla výzva k vydání nemovitostí učiněna v zákonem stanovené lhůtě.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl rozsudkem z 21. 7. 1994, čj. -135, tak, že žalovaní JUDr. M. K. a PhDr. O. K. jsou povinni ve lhůtě 30 dnů vydat žalobkyni D. T. 2/3 domu čp. 369 v P. spolu s 2/3 pozemků parc. č. 1541 a parc. č. 1542 a ve stejné lhůtě se žalobkyní uzavřít dohodu o vydání uvedených nemovitostí. Proti žalované D. K. byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo také uloženo žalovaným M. a O. K. zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na úhradu státem placených nákladů řízení 3.286,- Kč; stejně i žalobkyni bylo uloženo zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na náhradu nákladů řízení 1.542,- Kč. Ve vztahu mezi účastníky řízení bylo rozhodnuto, že nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24. 1. 1995, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným M. a O. K. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.850,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.050,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 4.828,- Kč na náhradu nákladů řízení placených státem v tomto řízení.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 2. 6. 1998, , zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 24. 1. 1995, sp. zn. , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 21.7.1994, čj. -135, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud vytýkal soudům obou stupňům že se v řízení před nimi nezabývaly tím, zda při prodeji domu čp. 369 v P. z 18. 12. 1980 bylo postupováno podle směrnic Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2. 4. 1964, uveřejněných pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964, jako předpisem upravujícím postup orgánů spravujících národní majetek při prodeji rodinných domků občanům z tohoto majetku.

V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze 4. 3. 1999, čj. -202, že žalovaní PhDr. O. K. a JUDr. M. K. jsou povinni ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku vydat žalobkyni 2/3 domu čp. 369 v P. a 2/3 pozemků parc. č. 1541 a parc. č. 1542, zapsaných na listu vlastnictví č. 289 pro katastrální území V. a ve stejné lhůtě uzavřít s ní dohodu o vydání těchto nemovitostí. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 6.210,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 4.828,- Kč v téže lhůtě na úhradu zálohovaných nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalovaní PhDr. O. K. a JUDr. M. K. zakoupili nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně, kupní smlouvou z 18. 12. 1980 (která nabyla účinnosti registrací bývalým Státním notářstvím pro Prahu 9 pod sp. zn. R I 88/81). V té době platily pro prodej rodinných domků z národního majetku směrnice Ministerstva financí z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64, uveřejněné ve Finančním zpravodaji Ministerstva financí 5/1964; těmito směrnicemi byly povinny se řídit státní organizace, které spravovaly uvedený majetek, a to i v otázce výběru kupujícího pro prodej těchto domků. Takto však nebylo v daném případě prodeje postupováno prodávajícím Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., ani ze strany bývalého Obvodního národního výboru v P. Soud prvního stupně poukazoval na intervenci v záležitosti tohoto prodeje žalovaným ze strany tehdejšího pražského primátora, vyjádřenou v jeho dopise z 30. 7. 1980, čj. KP INF 22, jímž dal pokyn, aby nemovitost (dům čp. 369 v Praze 9) byla prodána žalovaným a zavázal k tomu tehdejšího předsedu Obvodního národního výboru v P. i vedoucího finančního odboru tohoto národního výboru. K této intervenci došlo po převedení uvedené nemovitosti z prozatímní správy do řádné správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P. a tedy neměl již nikdo z funkcionářů bývalého Obvodního výboru v P. pravomoc dávat pokyny k nakládání s touto nemovitostí. Z těchto okolností soud prvního stupně dovozoval, že žalovaní byli takto v otázce prodeje nemovitosti protiprávně zvýhodnění, když postup prodávajícího OPBH v P. byl ovlivněno natolik, že nemohl postupovat podle uváděných směrnic Ministerstva financí a na základě řádného postupu sám rozhodovat, komu nemovitost prodá.

Soud prvního stupně proto žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení .

Uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 4. 3. 1999, čj. -222, byl však k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 31. 1. 2000, sp. zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyslovoval názor, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro neuvedení všech důkazů, z nichž soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel. Vadou rozhodnutí soudu prvního stupně bylo, podle názoru odvolacího soudu, i to, že tu soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí dvěma prostředky, směřujícími stejně k vydání dvou ideálních třetin žalobkyní uváděných nemovitostí, tj. žalobou o vydání nemovitostí a zároveň i žalobním návrhem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání týchž nemovitostí.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 z 28. 2. 2002, čj. -281, bylo toto občanské soudní řízení přerušeno podle ustanovení a 2 , a to až do skončení projednání dědictví (probíhajícího pod sp. zn. a sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 9) po žalovaných PhDr. O. K. a JUDr. M. K., kteří zemřeli 25. 9. 2001 a 10. 1. 2002. V uvedených řízeních o dědictví se stala jejich dědičkou jejich dcera MUDr. D. K., s níž pak soud prvního stupně v tomto občanském soudním řízení dále jednal.

Rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 9 z 19. 6. 2003, čj. -306, bylo pak rozhodnuto, že žalovaná MUDr. D. K. je povinna vydat žalobkyni D. T. ideální dvě třetiny domu čp. 369 v P. a dvě třetiny pozemků parc. č. 1541 a parc. č. 1542, zapsaných na listu vlastnictví č. 289 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu P. ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 8.185,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že při posuzování otázky, zda nemovitosti získali O. K. a M. K. smlouvou, uzavřenou v roce 1980, od Obvodního podniku bytového hospodářství v P. na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy (ve smyslu ustanovení ), dospěl soud na základě provedeného dokazování k závěru, že tu nebylo postupováno podle směrnic Ministerstva financí z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64 (s jejich doplněním, obsaženém ve sdělení Ministerstva financí z 10. 7. 1964), jež byly vydány pro prodej rodinných domků, které měly ve správě státní organizace, podle článku 24 odst. 7 a 8 vyhlášky č. 205/1998 Úředního listu, kterou se provádělo vládní nařízení o správě národního majetku (ve znění a č. 59/1960 Sv.). V článku 2 těchto směrnic byla stanovena povinnost státních organizací, které mají rodinné domky ve správě, nabídnout je ke koupi především dosavadním uživatelům a neprojeví-li o koupi nemovitostí zájem její uživatel, bylo povinností státní organizace upozornit vhodným způsobem veřejnost na možnost koupě rodinného domku, a to za podmínek, za nichž byl nabídnut dosavadnímu uživateli; domek pak měl být prodán tomu zájemci z řad občanů tak, aby byl uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější. V daném případě však byl postup při prodeji domu čp. 369 v P. takový, že primátor m. P. adresoval dne 30. 7. 1980 dopis Obvodnímu národnímu výboru v P. a z jeho podnětu pak dne 21. 8. 1980 požádal Obvodní podnik bytového hospodářství v P. finanční odbor Obvodního národního výboru v P. o souhlas k prodeji tohoto domu manželům K. a datum realizace prodeje domu byl stanoven do konce roku 1980. Žalovaní O. K. a M. K. (kteří byli původními žalovanými v této právní věci) v té době bydleli s jedním dítětem v bytě o kuchyni a dvou pokojích I. kategorie. Soud prvního stupně měl proto za to, že žalovaná, jako právní nástupkyně nabyvatelů domu čp. 369 (O. a M. K.), je v této právní věci povinnou osobou k vydání nemovitostí a žalobě žalobkyně vyhověl. Ohledně pozemků, uváděných v žalobě žalobkyně, vycházel soud prvního stupně ze závěru, že získala-li povinná osoba stavbu, stojící na pozemku, za podmínek uvedených v , vydá se oprávněné osobě také i takový pozemek.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení . Žalované bylo ještě uloženo (doplňujícím rozsudkem z 19. 6. 2003, čj. -310) zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 3.000,- Kč na úhradu soudního poplatku. Dále bylo žalované uloženo (doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 z 12. 12. 2003, čj. -325) zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 4.828,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení a státu na náhradu jím placených nákladů řízení 4.828,- Kč.

O odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 19. 6. 2003, čj. -306 (ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu z 15. 12. 2003, čj. -325) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6. 4. 2004, sp. zn. , 91/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení odvolacího 4.725,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované nebylo shledáno důvodným. Zjištění skutkového stavu soudu prvního stupně bylo shledáno úplným a odvolací soud měl za tok že soud prvního stupně tuto právní věc také správně posoudil po právní stránce. Také odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdci žalované byli při koupi domu čp. 369 v P. – V. smlouvou z 18. 12. 1980 protiprávně zvýhodnění.

Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení a o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval dne 15. 5. 2004 a dovolání ze strany žalované bylo dne 12. 6. 2004 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9.

Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení . Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací soud nerespektoval při svém rozhodování zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v této právní věci dne 2. 6. 1998 ( Nejvyššího soudu).

Dovolatelka vytýkala rozhodnutím soudů obou stupňů, že po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, vydaném v této právní věci, bylo především povinností odvolacího soudu i soudu prvního stupně zabývat se tím, zda právní předpis, na nějž dovolací soud poukazoval tj. směrnice Ministerstva financí z 2. 4. 1964, uveřejněné pod č. 10 ve Věstníku ministerstva financí 5/1964 byly ještě účinné v době převodu nemovitosti v daném případě nebyly, protože došlo k jejich zrušení v důsledku toho, že dnem 1. 7. 1964 došlo ke zrušení vládního (ustanovením ) a tím podle názoru dovolatelky, došlo i ke zrušení předpisů, které byly na základě zrušeného předpisu vydány k jeho provedení, tedy Úředního listu a také směrnic z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům. Podle názoru dovolatelky tedy nelze hovořit o nabytí věcí v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť k tomu nabytí došlo v daném případě téměř 16 let poté, kdy uváděné směrnice pozbyly účinnosti.

Dovoaltelka také zastávala názor, že není zřejmé na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobkyně byli při nabytí sporných nemovitostí protiprávně zvýhodněni. V celém řízení nebyl totiž zjištěn jediný konkrétní zkrácený zájemce o koupi domu čp. 369 v P., za jehož úkor by byli nabyvatelé –manželé Klusákových při získání nemovitostí zvýhodněni. Názoru odvolacího soudu, vyjádřený v jeho rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelky, je opřen pouze o existenci dopisu kanceláře primátora města P., týkajícího se nabytí domu manžely K., jako zájemci o koupi domu. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že by bez tohoto dopisu manželé K. tuto nemovitost nenabyli; v řízení bylo již v jeho předchozím průběhu zjištěno, že tito nabyvatelé byli v pořadí sedmi zájemců o koupi domu čp. 369 v P. stavěni na druhé místo. Dovolatelka je toho názoru, že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně, byly nepochybně odňaty žalobkyni neprávem, avšak nikoli žalovanou či jejími právními předchůdci. Nedoložený závěr odvolacího soudu o domnělém protiprávním zvýhodnění nabyvatelů nemovitosti smlouvou z 18. 12. 1980 má v tomto případě za následek, že tu dochází k odnětí nemovitostí nespravedlivě po druhé.

Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn ( ), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti (tj. před 1. 1. 2001). Výjimky stanovené v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení na daný případ nedopadají.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit jen podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 9), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Podle ustanovení jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona osoby rehabilitované podle , o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v Povinnými osobami podle , o mimosoudních rehabilitacích, jsou též fyzické osoby podle ustanovení , pokud nabyly věci od státu, který k nim získal oprávnění soudním rozhodnutím ( ).

Odkaz v na ustanovení téhož zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby, které uvádí v včetně osob blízkých, na které bylo vlastnictví převedeno (nebo na ně přešlo) těmi, kteří je získali přímo od státu (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20. 8. 1997, , uveřejněný pod č. 100 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Na osoby, na něž přešlo nabytí věci děděním, přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení ) do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co získaly z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy platnými v době získání věci od státu, nebo na základě protiprávního zvýhodnění (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117 /251/ a str. 118 /252/).

Při interpretaci a aplikaci restitučních právních norem o fyzických osobách, jež nabyly věci od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění (jakož i o osobách blízkých těchto osob, pokud na ně byla těmito osobami převedena), je třeba mít na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd; způsob interpretace by tu měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit právo těch fyzických osob, jež nabyly věci v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, , uveřejněný pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za jištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů, které podle ustanovení soudům náleží.

Tyto právní závěry z uveřejněné judikatury soudů a z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli při posouzení toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, lze přesvědčivě označit i za rozhodnutí řešící některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázku, která by nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Výsledný závěr odvolacího soudu o posouzení žalované jako povinné osoby ve smyslu ustanovení a , jejíž právní předchůdci získali nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, na základě zvýhodnění spočívajícího ve vlivné písemné intervenci primátora města, ovlivňující výběr osob nabyvatelů z řad zájemců o koupi rodinného domku z národního majetku občanům oproti obvyklým způsobům výběru nabyvatelů z řad zájemců o koupi takových domků, nelze označit za závěr rozhodnutí, který by byl v rozporu s hmotněprávními ustanoveními anebo v rozporu s některým právním závěrem z rozhodování dovolacího soudu, nevyjímaje ani zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu z 2. 6. 1998, , týkající se přímo této právní věci, z něhož nelze dovozovat, jak má za to dovolatelka, že tu mohl být v dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů zjišťován a posuzován jen rozpor s tehdy platnými právními předpisy bez přihlížení k otázkám zvýhodnění nabyvatelů, jež lze označit co do svého způsobu uskutečnění jako protiprávní.

Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatelky jako dovolání splňující zákonné předpoklady dovolání přípustného podle ustanovení dost. 1 písm. c) a .

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení a .

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 22. prosince 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu