Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 327/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) Š. Č., B) A. H., C) K. Č., D) V. Č., a E) S. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. P., a 2) M. P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec, ze dne 21. května 2003, č. j. -108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedené nemovitosti, jejíž vlastnictví vydrželi. Současně se domáhali, aby žalovaní nemovitost vyklidili a vyklizenou jim ji předali.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec potvrdil rozsudkem ze dne 21. května 2003, č. j. -108, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. ledna 2003, č. j. -84, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky zahrady parcelní číslo 6158 v katastrálním území a obci V. a na vyklizení zahrady žalovanými. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k 1. 1. 1992, kdy odpadla zákonná překážka vydržení pozemků ve státním vlastnictví, nebyli žalobci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky zahrady, a to jednak proto, že žalobkyně se nejpozději v roce 1988 dozvěděla, že zahrada není v jejím vlastnictví (resp. v BSM), a dále proto, že žalobci se spolu s jejich zahradou chopili pozemku o téměř stejné výměře a užívali tak dvojnásobek toho, co jim ve skutečnosti patřilo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o . Uvádějí, že jejich oprávněná držba se nemusela opírat o řádný právní důvod, postačí domnělý právní důvod. Žalobcům ani jejich předchůdcům nedalo město Varnsdorf najevo, že pozemek jim nepatří. I když byla míra jejich pozemku a sporné zahrady srovnatelná, byli v dobré víře, že pozemek jim patří. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní č. 1 a 2 ve vyjádření k dovolání polemizují z jeho důvody a navrhují, aby bylo zamítnuto.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Protože dovolání podle může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ).

Námitka, že žalobcům nikdy město nedalo najevo, že jim zahrada nepatří, směřuje proti skutkovému zjištění odvolacího soudu a je tak v dovolání, které by mohlo být přípustné jen podle , nepřípustná. To, že žalobci údajně nedostali možnost prokázat tuto skutečnost, odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v , který by bylo možno uplatnit jen pokud by dovolání bylo přípustné. Tvrzení o tom, že oprávněnou držbu lze opřít i o domnělý právní důvod je sice správné, ale irelevantní, neboť odvolací soud neměl o této skutečnosti pochyby a po žalobcích prokázání existujícího právního důvod nabytí držby nepožadoval. Konečně posouzení objektivně existující dobré víry držitele (což je něco jiného, než jeho subjektivní přesvědčení) vycházející se srovnání plochy nabytého a skutečně drženého pozemku vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu (např. rozsudek ze dne 2. září 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod č. C 1399, sv. 20).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení , dovolací soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaní na jejich náhradu mají právo. Ta představuje odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle – advokátní tarif, a činí podle , , , odst. l, , , a částku 4.140,- Kč, a dále 150,- Kč podle advokátního tarifu, celkem 4.290,- Kč.

Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. prosince 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu