Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2223/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce statutárního města O. – městského obvodu M. O. a P., proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2004, č. j. -53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č. j. -28, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 30 sestávajícího se ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem II. určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabylo právní moci, výrokem III. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit po skončení nájemního poměru do patnácti dnů po zajištění přístřeší a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. února 2004, č. j. -53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatil žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně překračující tři měsíce (za dobu od února 1993 do ledna 1995 mu z tohoto titulu dlužil částku 19.282,- Kč), že již ve věcech sp. zn. a Okresního soudu v Ostravě bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci z titulu dluhu na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu tam uvedené částky s příslušenstvím, že po podání žaloby žalovaný dluh uhradil a že dosud žalobci nezaplatil příslušné poplatky z prodlení. Odvolací soud vzal rovněž za zjištěno, že oznámení o zvýšení nájemného bylo nájemcům doručováno do jejich poštovních schránek a že v té době měl žalovaný poštovní schránku opakovaně zdemolovanou; na základě těchto skutkových zjištění učinil skutkový závěr, že existuje reálný předpoklad, že rovněž žalovanému bylo oznámení o zvýšení nájemného doručováno (zdemolování jeho poštovní schránky nelze klást k tíži žalobce), že žalovaný nevyvinul žádnou aktivitu za účelem vyjasnění si vyšších plateb nájemného a že s ohledem na všeobecné vědomí o zvyšování nájemného však bylo v jeho reálných možnostech dovodit, že důvodem vyšších plateb nájemného je jeho zvýšení. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalovaného z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na poskytnutí přístřeší ( věta první obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle Ve vztahu k oznámení o zvyšování nájemného namítl, že již v dohodě o užívání bytu ze dne 4. listopadu 1976 bylo výslovně uvedeno, že změnu úhrady oznámí správa uživateli písemně, že žádná změna mu doručena nebyla, že za takovou změnu nelze pokládat vyšší srážky z účtu z titulu plateb nájemného, že za této situace hradil nájemné poštovními složenkami v původní výši, že od roku 1976 nemá na nájemném žádný dluh a že také v době doručení výpovědi z nájmu bytu nájemné platil. Dále uvedl, že – z důvodů v dovolání zmíněných – nesouhlasí s „právním závěrem soudu, že existuje reálný předpoklad, že oznámení o zvýšení nájemného mu bylo řádně doručeno a mohl tedy důvodně předpokládat, že k zvýšení nájemného došlo“. Současně namítl, že dluh na nájemném zaplatil v roce 2001, že dosud nezaplatil sporné poplatky z prodlení a že z důvodů nezaplacených poplatků z prodlení nelze přivolit k výpovědi z nájmu bytu. Nakonec také uvedl, že jím navržené důkazy (např. důkazy poštovními složenkami o placení nájemného od roku 2000) soud zamítl a jeho námitky posoudil jako účelové. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Vady uvedené v , a b/ a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalovaný netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci ( ) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a to tím, že ve skutečnosti „přehodnocuje“ odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů významných pro posouzení věci, pro účely posouzení věci nabízí svůj „vlastní“ skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu