Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2362/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. f. České republiky a 2/ Ing. M. K., zastoupenému advokátkou, o povinnosti uzavřít dohodu a o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.5.2004, čj. -306, takto :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu dne 20.9.1995, se žalobce domáhal jednak určení neplatnosti smlouvy, kterou prvý žalovaný převedl na druhého žalovaného k uspokojení jeho nároků oprávněné osoby dům čp. 154 s příslušenstvím a dalšími pozemky v katastrálním území L., jednak uložení povinnosti prvému žalovanému uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu těchto nemovitostí na žalobce k uspokojení jeho nároku na náhradu, které získal postoupením nároků další oprávněné osoby.

Okresní soud ve Vyškově svým prvním rozsudkem ze dne 26.9.1996 žalobu zamítl, a Krajský soud v Brně v odvolacím řízení tento rozsudek věcně potvrdil svým rozsudkem ze dne 22.10.1997. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2.8.1999, čj. -155. Dovolací soud se totiž neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že k platnosti a účinnosti smlouvy o postoupení nároku podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), je třeba, aby podpisy účastníků smlouvy byly úředně ověřeny, a že návrhu na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými nelze vyhovět jen proto, že žalobce není jejím účastníkem.

Odvolací soud poté rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 12.5.2004, čj. -306; ve věci rozhodl stejně jako soud prvního stupně, totiž že návrh na uložení povinnosti uzavřít smlouvu mezi žalobcem a prvým žalovaným zamítá. Změna rozsudku soudu prvního stupně, vyslovená v rozsudku odvolacího soudu, spočívala jen v tom, že odvolací soud specifikoval tuto smlouvu jejím plným textem. Zamítavý výrok soudu prvního stupně o určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými výslovně potvrdil. Dále odvolací soud zamítl návrh žalobce, aby proti svému rozsudku připustil dovolání.

Odvolací soud shledal, že žalobci nesvědčí nárok na náhradu podle zákona o půdě, protože nárok, jejž původně získal platnou postupní smlouvou z 28.6.1995 s M. K., zanikl v důsledku rozvazovací podmínky této smlouvy dnem 1.7.1996. Účastníci této smlouvy sice uzavřeli předtím dne 20.4.1996 dodatek smlouvy,kterým mělo být původní ustanovení o zrušení smlouvy nahrazeno ustanovením o jejím zrušení, vázaném na „ukončení soudního řízení“, toto dodatečné ujednání neshledal však odvolací soud platným pro jeho neurčitost. Další ujednání obsažené v druhém dodatku ke smlouvě, podle něhož se ustanovení o zrušení smlouvy z 13.6.1997, jímž bylo ustanovení o zrušení smlouvy zcela vypuštěno, bylo již neúčinné proto, že bylo sjednáno v době, kdy postupní smlouva sama již pozbyla účinnosti. V důsledku toho již žalobci nesvědčí nárok na náhradu a není proto ani dán jeho naléhavý právní zájem na zjištění neplatnosti smlouvy, uzavřené mezi žalovanými.

Proti rozsudku dovolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil věc podle zákona o půdě a neprovedl za tím účelem navržené důkazy, v čemž spatřuje vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu (ve znění platném do 30.12.2000). Dále poukazuje na to, že věcí se již zabýval dovolací soud, jehož právní názor je pro odvolací soud závazný, přičemž dovolací soud neshledal neplatnost postupní smlouvy, ač v té době byly k dispozici již všechny okolnosti, na nichž odvolací soud budoval své rozhodnutí. Dovolatel se proto domnívá, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Jeho rozhodnutí považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, jež se týká vůle stran a tvrdí, že vůlí stran smlouvy bylo právní úkon zachovat účinným a jeho účinnost omezit splněním podmínky vykrytí pohledávky, a je tedy zřejmé, že smlouva o postoupení pohledávky je účinná do okamžiku, kdy dojde k uspokojení postoupené pohledávky. Dovolatel rovněž vyslovuje názor, že dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky je určitý, protože pojem „Ukončení řízen“ je nutno vykládat jako „skončení řízení“, což je pojem snadno zjistitelný z . Jedná se o takové ukončení soudního řízení, na jehož základě je pak možno uzavřít smlouvu o vydání věci. Lhůta je pak určitelná za pomoci ustanovení Obč. zák. per analogiam,, podle něhož není-li doba splnění dohodnuta právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl věřitelem o plnění požádán. Lhůta pro plnění není tedy stanovena pevnou časovou lhůtou, je závislá pouze na vůli žalobce vyzvat žalovanou stranu k uzavření smlouvy, je však v souladu s vyjádřením principu smluvní svobody a nemůže způsobit neplatnost právního úkonu. Dovolatel proto shrnuje, že zánik smlouvy o postoupení pohledávky z 30.5.1995 (správně zřejmě 30.6.1995) nenastal, protože dodatek k ní z 20.4.1996 je s použitím výkladových pravidel určitý.

Dovolatel spatřuje svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy mezi žalovanými v tom, že došlo k porušení pravidel upravujících postup P. f. v případech, kdy existují dva oprávnění zájemci se stejnou vahou uplatněného nároku, nebylo respektováno ustanovení § 17 odst. 3 zákona o půdě, a smlouvu podepsala za P. f. osoba, jež není oprávněna za něj jednat. Druhý žalovaný je zapsán v evidenci katastru nemovitostí jako vlastník, a tento stav může být zvrácen pouze pravomocným rozhodnutím soudu o tom, že zápis jeho vlastnictví byl proveden na základě neplatné smlouvy uzavřené mezi ním a P. f. dne 30.6.1965. V dalším dovolatel podrobně rozvádí okolnosti, jež dle jeho názoru zakládají jeho nárok na převod předmětných nemovitostí a postup při vyřizování tohoto nároku. Odvolacímu soudu vytýká, že se těmito okolnostmi nezabýval.

Dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod mimo též dovolací důvod podle , tj. nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že se jedná o věc zásadního právního významu pokud jde o výklad zákona o půdě a ostatních aspektů tohoto případu; navrhoval proto vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Prvý žalovaný podal k dovolání písemné vyjádření, v němž uvedl, že rozsudek soudu považuje za správný. Pravidla pro převod nemovitostí platí dle jeho názoru pouze při převodu nemovitostí podle Dále poukazuje na to, že dle ustálené judikatury nemá oprávněná osoba právo na výrobě náhradního pozemku. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , bylo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednáno a rozhodnuto o něm podle () ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a splňuje formální náležitosti stanovené v Zabýval se proto jeho přípustností. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je vždy přípustné, jestliže v řízení došlo k některé z vad, jež jsou vyjmenovány v Takovou vadu dovolací soud neshledal, a dovolatel ji ani neuplatňoval. Přípustnost dovolání není dána ani podle nebo b) , protože rozsudkem odvolacího soudu nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, tj. o právních vztazích účastníků bylo rozhodnuto oběma soudy shodně, a soud prvního stupně rozhodoval ve věci jen jednou. Návrhu žalobce, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, nebylo vyhověno ( ). Za této procesní situace zbývalo proto posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, což by vedlo k závěru, že dovolání je přípustné.

Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že v případě, kdy je dovolání přípustné jen podle , nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, ale jen jeho právní posouzení, pokud je shledá zásadně právně významným. Dovolací důvod podle není tedy dán. K vadám řízení podle pak může přihlížet jen v případě, že dovolání shledá přípustným. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.

V prvé řadě se dovolací soud nemůže zabývat výkladem ustanovení § 17 zákona o půdě, protože se jím nezabýval ani odvolací soud z toho důvodu, že neshledal, že by měl žalobce vůbec nárok na náhradu podle zákona o půdě, když smlouvu o posouzení takového nároku shledal neúčinnou v důsledku rozvazovací podmínky. Pokud pak vykládal text smlouvy o postoupení pohledávky a dodatky k ní podle ustanovení o neplatnosti z důvodu jejich neurčitosti, nejde dle názoru soudu o zásadní právní otázku, jež by již nebyla řešena judikaturou, resp. by byla řešena v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu. Např. v rozsudku z 31.7.1996, sp. zn. , Nejvyšší soud vyslovil: „Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahemy, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu“.

Pokud pak jde o předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, netýkalo se posouzení platnosti smlouvy z uvedeného hlediska, ale výhradně z hlediska, zda podpisy účastníků písemné smlouvy musí být úředně ověřeny. Jinými aspekty se dovolací soud nezabýval s ohledem na , podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Jestliže pak dle závěrů odvolacího soudu žalobci nesvědčí nárok na náhradu podle § 14 a § 16 zákona o půdě, vyplývá z toho i změna v posouzení jeho naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí sjednaná mezi žalovanými, protože rozhodnutí soudu by nemohlo jeho právní postavení nijak ovlivnit.

Z uvedených důvodů neshledal dovolací soud dovolání přípustným a podle a dovolání odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by podle výsledku tohoto řízení měli nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly (, , věta první per analogiam).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu