Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
10 C 217/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 14 700 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 6 339 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,05 % ročně z této částky od 22.12.2017 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 8 361 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2 874,28 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 7 858,71 Kč od 17.11.2017 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 590,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 7 858,71 Kč od 17.11.2017 do 21.12.2017 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky z částky 1 519,71 Kč od 22.12.2017 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 6 339 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,05 % ročně z této částky od 22.12.2017 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 8 361 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2 874,28 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 7 858,71 Kč od 17.11.2017 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 590,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 7 858,71 Kč od 17.11.2017 do 21.12.2017 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky z částky 1 519,71 Kč od 22.12.2017 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 29.4.2021 ve znění jejího doplnění domáhala původně zaplacení částky v celkové výši 25 561 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dvě smlouvy o zápůjčce. Jednalo se jednak o smlouvu číslo ze dne 4.12.2014, na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 8 361 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 277 Kč, s úrokovou sazbou 19,98 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 901 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 307 Kč Poslední splátka byla stanovena na 28.1.2016. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 19.5.2015. Ke dni 17.9.2015 činila dlužná jistina částku 7 858,71 Kč, poplatek pak částku 6 841,29 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Součástí smlouvy bylo zároveň ujednání, na základě kterého byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 19,98 %, a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 16.11.2017 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností k témuž dni smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný dne 16.11.2017 informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 3 661 Kč. Žalobkyně dále dne 21.9.2014 uzavřela se žalovaným smlouvu číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit 10 000 Kč a spolu s tím zaplatit částku ve výši 8 361 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 277 Kč, s úrokovou sazbou 19,98 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 901 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 307 Kč Poslední splátka byla stanovena na 19.5.2015. Žalovaný i v tomto případě svůj dluh nehradil řádně a včas, ke dni 17.9.2015 činila dlužná jistina částku 6 137,07 Kč, poplatek částku 4 723,93 Kč Součástí smlouvy bylo zároveň ujednání, na základě kterého byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 19,98 %, a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 16.11.2017 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností k témuž dni smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný dne 16.11.2017 informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 7 500 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vždy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením obou smluv. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky v celkové výši 25 561 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroků a úroků z prodlení kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jednotlivé zápůjčky do dne postoupení pohledávky, tj. 16.11.2017, a dále ode dne 17.11.2017 do zaplacení.
2. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to v rozsahu nároku plynoucího ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 21.9.2014 s ohledem na to, že touto smlouvou nedisponuje. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 27.5.2021, č.j. EPR 109598/2021-10 řízení ve smyslu ust. § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. částečně zastavil. Předmětem řízení tak zůstal nárok z titulu smlouvy číslo uzavřené dne 4.12.2014 ve výši 14 700 Kč s kapitalizovanými úroky 2 874,28 Kč, kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení 1 590,35 Kč, úrokem ve výši 19,98 % ročně z dlužné jistiny 7 858,71 Kč od 17.11.2017 do zaplacení a úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 7 858,71 Kč od 17.11.2017 do zaplacení.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
5. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
6. Ze smlouvy o zápůjčce číslo soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO (dále také„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 4.12.2014 smlouvu číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené zápůjčky v hotovosti. Poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 8 361 Kč (sestávajícím z úroku v částce 1 277 Kč, odměny za administrativní zpracování ve výši 1 277 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč), tedy celkem částku 18 361 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 307 Kč, a poslední splátku ve výši 248 Kč. Soud dále ze smlouvy o zápůjčce zjistil, že žalovaný se zavázal zaplatit první splátku 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 19,98 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o zápůjčce byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.
7. Zákaznickou kartou ze dne 4.12.2014 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, pracuje jako OSVČ v oblasti vodoinstalatérství s měsíčním příjmem ve výši 15 000 Kč. Jiný příjem uveden nebyl. Výdaje žalovaného měly činit 8 600 Kč měsíčně, zahrnujíce nájem 2 500 Kč, telefon 700 Kč, splátky zápůjček/výživné 1 400 Kč a výdaje na domácnost 4 000 Kč, použitelný příjem tak měl činit 6 400 Kč. Žalovaný nevlastnil automobil, neměl zřízen bankovní účet. Z karty dále vyplývá, že žalovaný čerpal od právní předchůdkyně žalobkyně další zápůjčku. Žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření občanský průkaz, živnostenský list, příjmové faktury a podnájemní smlouvu, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.
8. Z tabulky umoření ke smlouvě číslo soud zjistil, že žalovaný zaplatil na dluh dne 10.12.2014 částku 361 Kč, dne 21.12.2014 částku 1 500 Kč, dne 4.2.2015 částku 1 700 Kč a dne 17.5.2015 částku 100 Kč, celkem tak žalovaný uhradil částku ve výši 3 661 Kč.
9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2017 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 16.11.2017. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 16.11.2017, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 6.12.2017. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.
10. Z předžalobní upomínky ze dne 4.10.2018 a podacího lístku ze dne 5.10.2018 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
11. Z ostatních důkazů soud nevycházel, neboť je nepovažoval s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby za podstatné.
12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO dne 4.12.2014 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný rovněž potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se zápůjčkou ve výši 8 361 Kč, tedy celkem částku 18 361 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 307 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 19,98 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný na dluh uhradil za období od 10.12.2014 do 17.5.2015 pouze částku ve výši 3 661 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovaným byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaný uvedl údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2017 postoupila společnost právnická osoba pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16.11.2017, kde byl zároveň vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.
13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
14. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také„ ZoSÚ“), za jeho účinnosti byla smlouva uzavřena. Podle tohoto ustanovení věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
17. Podle § 87 odst. 1 Zosú poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 6 339 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka v měsíci prosinec 2014 uvedl, že jeho celkový měsíční příjem činí 15 000 Kč, který představoval mzdu z jeho výdělečné činnosti, žádný jiný příjem uveden nebyl. Žalovaný rovněž uvedl, že žije v nájmu, adresu trvalého bydliště uvedl příjmení jméno anonymizováno, obec, a náhradní kontaktní adresu pak obec a číslo, obec, kdy se jednalo o rodinný dům. Výdaje žalovaného měly činit 8 600 Kč, v nichž bylo zahrnuto nájemné ve výši 2 500 Kč, telefon 700 Kč a výdaje na domácnost ve výši 4 000 Kč. Jako další položka byla uvedena splátka ve výši 1 400 Kč, představujíce zřejmě splátku dříve mu poskytnuté zápůjčky právní předchůdkyní žalobkyně. Jakou částku žalovaný vynakládá na platby za energie a služby z uvedených údajů nevyplývá, když částka 2 500 Kč za nájem se soudu jeví jako nepřiměřeně nízká v případě, že tyto náklady jsou v ní již zahrnuty. Není rovněž zřejmé, zda a v jaké výši hradil žalovaný náklady v místě náhradního bydliště. Žalovaný jakožto osoba samostatně výdělečně činná v kartě zákazníka uvedl, že nemá zřízen bankovní účet, což se v rámci jeho podnikatelské činnosti zdá jako málo pravděpodobné. Z registru živnostenského podnikání je patrné, že žalovaný podnikatelskou činnost zahájil v roce 2000 a tato nebyla přerušena ani ukončena. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovaným a nezabývala se tím, jaké má žalovaný skutečné měsíční výdaje, kolik činí jeho náklady na bydlení a na inkaso, na stravu, dopravu apod. Žalobkyně v tomto směru i přes výzvu soudu nedoložila žádné důkazy.
20. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 odst. 1 Zosú ve spojení s ustanovením § 588 o.z.
21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
22. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
23. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 3 661 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 6 339 Kč, které je povinen vydat (10 000 Kč – 3 661 Kč). Protože původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO, postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 6 339 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
24. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 6 339 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,05 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 22.12.2017, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 16.11.2017, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 6.12.2017, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 11.12.2017 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 21.12.2017 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
25. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a rovněž i s ohledem na ust. § 146 odst. 2, 2. věta o.s.ř., když žaloba byla co do částky 10 861 Kč vzata zpět z důvodů na straně žalobkyně, která zavinila zastavení řízení v tomto rozsahu. Žalovaný tak byl ve věci z převážné části úspěšný, a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.