Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2487/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ F. V. a 2/ V. V., zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem na adrese Klatovy, Vídeňská 181, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. října 2007 č. j. 12 C 66/2004-608, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2008 č. j. 18 Co 73/2008-656 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2011 č. j. 22 Cdo 1371/2009-683, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. srpna 2011, se stěžovatelé domáhali podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně y (dále jen " "), , a d (dále jen " ").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 26. února 2004 domáhali poskytnutí náhrady za omezení jejich vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Špičák za rok 2003 v důsledku energetických staveb, mj. stavby elektrovodu vysokého napětí 22 kW. Okresní soud žalobu na zaplacení žalovaných částek ve výši 14 800,- Kč a 110 992,- Kč zamítl. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovateli odmítl jako nepřípustné s tím, že: "Odvolací soud nepochybil, pokud na daný případ aplikoval a nikoli právní úpravu předchozí ( ), poněvadž to odpovídalo i době, kdy byla ukončena restituce jejich majetku, respektive kdy již nabyli všechny nemovitosti zatížené předmětným zákonným věcným břemenem, a zejména proto, že použití předchozí úpravy nemohlo být pro stěžovatele příznivější".

Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy a podrobili kritice napadená rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů v případě zákonných věcných břemen nelze zvýhodňovat osoby oprávněné z věcných břemen oproti osobám povinným z věcných břemen tím, že nebudou povinny poskytovat úplnou a spravedlivou náhradu. Stěžovatelé mají za to, že ve věci rozhodující soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, právo na náhradu v souvislosti s omezením vlastnického práva a právo, dle kterého může každý občan činit, co není zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na podporu svých tvrzení odkázali stěžovatelé na nálezy Ústavního soudu vydané pod

sp. zn.

,

,

,

,

,

, IV.

ÚS 113/05 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") Allan Jacobsson v. Sweden.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení namítaných základních práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je shora citováno a které v uvedeném rozsahu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, v podstatě na námitky stěžovatelů obsažené i v ústavní stížnosti reagoval a vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání stěžovatelů přípustné. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů Ústavní soud žádný náznak svévole neshledal, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry v ústavní stížnosti citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu, neboť v důsledku odlišnosti právního základu na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 31. října 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu