Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1319/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. B., zastoupeného, advokátkou, proti žalované Mgr. H. V., jako správkyni konkursní podstaty úpadce F. B.T. s. r. o., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. března 2001, č. j. -25, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 6. 2000, č. j. -3, zamítl „návrh na obnovu řízení ve věci -15, která byla pravomocně rozhodnuta OS v České Lípě dne 22. 10. 1998“, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. března 2001, č. j. -25, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky ve znění před 1. 1. 2001 (dále jen „OSŘ“), neboť důkaz, o který žalobce svůj návrh na obnovu řízení opírá, není způsobilý ovlivnit rozhodnutí ve věci.

Proti tomuto usnesení podal žalobce, původně bez zastoupení advokátem, dovolání s tím, že je přípustné podle , neboť mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V této souvislosti poukázal na to, že v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vznesl námitku podjatosti všech soudců odvolacího soudu (tedy Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci), na kterou však tento soud nebral zřetel a zřejmě ji ani nepostoupil nadřízenému soudu. Kromě toho odvolání žalobce obsahovalo návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se odvolací soud rovněž nezabýval. Žalobce dále namítl, že mu rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno až zhruba po dvou a půl letech, aniž věděl, že již bylo rozhodnuto, a tím byl rovněž poškozen, jelikož jeho doplnění odvolání a další podání, jimiž zřetelně vysvětloval stav věci, se stala bezpředmětnými. Další obšírně rozvedené argumenty dovolatele jsou poukazem na „zmatečnost“ napadeného usnesení danou tím, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Advokátka, která byla v dovolacím řízení žalobci podle ustanovena, ve svém doplnění dovolání v podstatě odkázala na obsah původního dovolání žalobce s tím, aby toto jeho podání bylo pojato jako součást doplňku dovolání, a navrhla, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud ČR za nezbytné podotknout, že usnesení dovolacího soudu bylo žalobci doručeno 7. 11. 2003. Již předtím byl však s účinky od 20. 3. 2003 usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z téhož dne, č. j. -55, prohlášen konkurs na majetek žalovaného. Soud prvního stupně poté, co se o prohlášení konkursu dověděl, doručil 19. 11. 2003 stejnopis usnesení odvolacího soudu ustanovené správkyni konkursní podstaty Mgr. H. V. Obě tato doručení byla s ohledem na přerušení řízení, k němuž došlo prohlášením konkursu podle , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neúčinná, a proto poté, co správkyně konkursní podstaty navrhla, aby v řízení bylo pokračováno, bylo usnesení znovu doručeno, a to jí [když se podle , věty za středníkem, stala účastnicí řízení místo žalovaného] a advokátce JUDr. J. H., která byla mezitím v dovolacím řízení žalobci ustanovena.

S ohledem na to, že usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno před účinností novely provedené , projednal odvolací soud odvolání žalobce proti tomuto usnesení a rozhodl o něm v souladu s částí dvanáctou, hlavou I, bodem 15. uvedeného zákona podle dosavadních právních předpisů. Z tohoto důvodu i Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání žalobce postupoval podle ve znění před 1. 1. 2001 (bod 17. téže hlavy a části – dále opět jen „OSŘ“).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou, která je k tomu oprávněna, zabýval především tím, zda jde o dovolání přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odst. 2, které na tento případ nedopadají), jestliže řízení trpí některou z tzv. zmatečnostních vad v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání z hlediska ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je některou z těchto vad postiženo; nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí. Mezi uvedené vady patří i vada spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [písm. f) citovaného ustanovení]. Žalobce dovozuje přípustnost a zároveň důvodnost svého dovolání z názoru, že řízení je postiženo právě touto vadou, kterou spatřuje v tom, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkou vyloučení soudců tohoto soudu a že pominul jeho návrh na vydání předběžného opatření a že soud prvního stupně mu usnesení odvolacího soudu doručil až přibližně po dvou a půl letech ode dne jeho vydání.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu dává. O tuto vadu řízení se přitom jedná, jen jestliže šlo o postup nesprávný (z hlediska zachování postupu soudu určeného právními předpisy) a jestliže se tento postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli též při rozhodování. „Postupem soudu v průběhu řízení“ je totiž činnost, která vydání konečného rozhodnutí soudu předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 1996, sp. zn. , uveřejněné pod č. R 27/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Typickým příkladem vady podle je situace, kdy odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ač nešlo o případ uvedený v , kdy účastník řízení nebyl přibrán do řízení podle , kdy soud věc projednal v rozporu s v nepřítomnosti účastníka, kdy byl účastníku ustanoven opatrovník podle a soud jednal toliko s ním, ač pro takovýto postup nebyly dány důvody a žádná okolnost nebránila tomu, aby byl účastník předvolán k jednání, apod. Z uvedeného plyne, že skutečnost, že nebylo rozhodnuto o návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření, nemůže být považována za odnětí možnosti žalobci jednat před soudem, neboť rozhodnutí o předběžném opatření není činností předcházející konečnému rozhodnutí ve věci, nýbrž rovněž konečným rozhodnutí o samostatném procesním návrhu. Stejně tak není vadou podle opožděné doručení stejnopisu usnesení odvolacího soudu, jakkoli je nutno dát žalobci za pravdu, že v tomto směru soud prvního stupně výrazně pochybil, když místo aby poté, co mu byl spis s rozhodnutím odvolacího soudu vrácen (12. 4. 2001), doručil účastníkům neprodleně jeho stejnopisy, zapůjčil jej 18. 4. 2001 Okresnímu soudu v Teplicích, který jej vrátil zpět až 31. 10. 2003. Ani doručení stejnopisu rozhodnutí totiž není činností předcházející vydání rozhodnutí ve smyslu shora citovaného publikovaného rozhodnutí.

Pokud jde o poukaz dovolatele na to, že odvolací soud pominul jeho návrh na vyloučení všech soudců tohoto soudu z projednávání a rozhodování této věci, jde podle obsahu této námitky o uplatnění dovolacího důvodu podle , tedy o námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Ani tato námitka však není důvodná. Předtím, než vydal napadené usnesení, totiž odvolací soud předložil spis k rozhodnutí o návrhu žalobce na vyloučení soudců Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 30. listopadu 2000, č. j. -16, rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci JUDr. A. M., JUDr. J. M. a JUDr. M. S., tedy ty, které byly podle rozvrhu práce odvolacího soudu členkami senátu příslušného k rozhodnutí v této věci, nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. . Toto usnesení bylo doručeno žalobci (podle doručenky založené na č. l. spisu 19) dne 22. ledna 2001, a tak mu skutečnost, že o jeho návrhu bylo zákonem předepsaným způsobem ( ) rozhodnuto, musela být známa.

Důvody uvedené v a g) , ze kterých žalobce výslovně dovozuje přípustnost svého dovolání, tedy dány nejsou. Existenci dalších vad uvedených v , které by rovněž mohly přípustnost dovolání založit, žalobce netvrdí a ani z obsahu spisu neplyne, že by jimi bylo řízení postiženo. Jelikož pak dovolání není přípustné ani podle , a , nezbývá než uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto je Nejvyšší soud ČR podle věty prvé a odmítl, aniž se mohl zabývat věcnými námitkami žalobce proti správnosti napadeného usnesení odvolacího soudu.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle věty prvé, , a měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. prosince 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafajová