Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 1208/2004

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Okresní státní zastupitelství v Břeclavi podalo v právní věci nezletilého P. P. návrh na uložení opatření podle , o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [dále převážně jen „ “], a to zařazení do psychologického nebo jiného vhodného programu ve středisku výchovné péče. Jako důvody uvedlo, že usnesením policejního komisaře Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování v B., bylo odloženo trestní stíhání nezletilého P. P. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle tr. zák., neboť je nepřípustné z důvodu nedostatku věku nezletilého. Tohoto činu se nezletilý měl dopustit tím, že v přesně nezjištěnou dobu koncem měsíce listopadu 2003 nabídl ke kouření přesně nezjištěné množství sušené rostlinné hmoty - marihuany nezletilému L. R., přičemž tuto rostlinu společně v dýmce vykouřili a po tomto byl nezletilý L. R. nucen vyhledat lékařské ošetření a na základě odběru moči a následného znaleckého zkoumání byla potvrzena přítomnost THC v jeho moči. Vzhledem k tomu, že si je nezletilý protiprávnosti svého jednání vědom, jednalo se o čin jinak trestný. Státní zastupitelství ve vztahu k osobě nezletilého poukázalo dále na jeho dosavadní závadné chování spočívající v opakované značné nekázni v průběhu školní docházky, neplnění školních povinností, drzost vůči vyučujícím a na to, že domluvy matky, učitelů ani jiných osob nepomáhaly, a též s přihlédnutím k tomu, že nezletilý má problémy i v oblasti drogových experimentů, shledalo vhodným uložit mu opatření podle

Usnesením Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 1 Rod 3/2004, byl uvedený návrh zamítnut. Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že návrhu nelze vyhovět, poněvadž skutek, který měl zakládat uložení opatření nezletilému, se stal v listopadu 2003, tj. před účinností , který lze aplikovat až na skutky spáchané po 1. 1. 2004.

Usnesení soudu prvního stupně napadlo Okresní státní zastupitelství v Břeclavi odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 4 Rodo 1/2004, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud, aniž by se vypořádal s námitkami odvolatele, své rozhodnutí stručně odůvodnil tím, že dospěl ke shodnému názoru jako soud prvního stupně.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství v Břeclavi dovolání. Dovolatel vytkl soudům obou stupňů formální i věcná pochybení, jichž se dopustily ve své rozhodovací činnosti, zejména pak to, že své právní závěry patřičně nezdůvodnily, v důsledku čehož lze jen s obtížemi soudit, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelnými, a zdůraznil, že odvolací soud se nevypořádal s právními důvody namítanými v odvolání, ač tak učinit měl. Pokud však soudy naznačily, že řízení ve věcech dětí mladších patnácti let a ustanovení nelze aplikovat na činy jinak trestné spáchané před 1. 1. 2004, pak přehlédly, že právní teorie i praxe činí rozdíl mezi pravou (nepovolenou) a nepravou (povolenou) retroaktivitou. Vyložil, že v případě řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí jde o povolenou retroaktivitu nepravou; nový zákon sice nezakládá právní následky pro minulost, avšak modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějšího zákona založené. Dodal, že uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let podle hlavy třetí není sankcí, není aktem represe, je samo o sobě výchovným procesem konaným v zájmu nezletilého dítěte, majícím za cíl zajistit, aby řádnou výchovou bylo dítě (jakož i jeho okolí) ochráněno od jeho možné budoucí trestné činnosti. Upozornil, že již právní úprava podle zákona o rodině umožňovala, aby obdobná protiprávní jednání byla soudem projednávána a byla přijímána opatření k zajištění řádné výchovy dítěte, a i proto jsou podle něj jakékoliv úvahy o retroaktivitě nepřiléhavé.

Okresní státní zastupitelství v Břeclavi v závěru podaného dovolání navrhlo, aby dovolací soud podle zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje poučení o dovolání; účastník mohl proto podat dovolání do čtyř měsíců od jeho doručení ( ). Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 13. 7. 2004 a podalo-li proti němu u Okresního soudu v Břeclavi dne 9. 9. 2004 dovolání, učinilo tak včas.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

V daných souvislostech bylo třeba zabývat se především otázkou, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle bylo rozhodnutím ve věci samé.

Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládána jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, a to ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.

Rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodováním o jiných otázkách je v zdůrazněn též formální stránkou věci tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem ( věta první ); usnesením se rozhoduje ve věci samé, jen stanoví-li to zákon ( věta druhá ).

Podle ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Kromě toho se rozhoduje rozsudkem o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření. Podle se o ostatních věcech rozhoduje usnesením.

Podle o uložení opatření soud pro mládež rozhoduje rozsudkem. Tím citované ustanovení rozšiřuje výčet těch věcí, v nichž se ve věcech péče soudu o nezletilé rozhoduje rozsudkem ( ).

V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé pak logicky je rozhodnutí o uložení opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla k posouzení předložena.

Soud prvního stupně o návrhu státního zastupitelství ( ) na uložení opatření rozhodl tak, že jej zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že návrh byl zamítnut proto, že neměl oporu v zákoně; soud uvedl, že nelze aplikovat na činy jinak trestné, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti, tj. před 1. 1. 2004. To však nemůže vést k jinému závěru, než že takto bylo rozhodnuto ve věci samé (byť opatření uloženo nebylo), neboť tak bylo rozhodnuto o předmětu řízení. Soud prvního stupně dal najevo tuto povahu svého rozhodnutí též tím, že návrh státního zastupitelství zamítl.

Soud prvního stupně měl proto o zamítnutí návrhu státního zastupitelství rozhodnout rozsudkem, nikoliv usnesením (forma rozhodnutí však nebyla v daných souvislostech pro rozhodnutí dovolacího soudu relevantní; rozsudku je naroveň kladeno usnesení ve věci samé – viz ).

Dovolatel tedy napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Protože nepřichází v úvahu ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce skutečně zásadní význam (není založena např. již jen tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - řešil právní otázku, zda lze aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let do účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 1. 2004. Vzhledem k tomu, že tato otázka (dovoláním současně otevřená) byla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena pouze sporadicky (srov. rozh. Nejvyššího soudu – soudu pro mládež sp. zn. , , a ), a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které po právní stránce zásadní význam má. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení přípustné.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání byly významné především otázky, zda soud prvního stupně mohl ve věci rozhodnout, aniž by nařídil k projednání věci samé jednání, a dále zda lze aplikovat ve vztahu k činům jinak trestným, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti. Vyvodily-li soudy obou stupňů, že uvedený zákon zde aplikovat nelze, a dovolatel, jsa opačného právního názoru, vytkl, že rozhodnutí soudů je věcně nesprávné, uplatnil dovolací důvod podle , tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Podle je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , , b) a (zakládajícím tzv. \"zmatečnost\" řízení), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Ač dovolatel námitku, že soud prvního stupně k projednání věci samé nenařídil jednání (a odvolací soud na toto pochybení nereagoval), výslovně nepodřadil žádné z vad vypočtených v , po obsahové stránce jí vystihl vadu popsanou v ustanovení , podle nějž lze namítat, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu dává (například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O zmatečnost ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je důvod zmatečnosti podle ustanovení dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením v nepřítomnosti účastníka (k tomu viz rozhodnutí č. 27/1998, č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. , aj.).

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť je důvodná uplatněná námitka, že soudy nesprávně vyložily a následně použily zásadu zákazu retroaktivity a bez jednání v této věci rozhodly o zamítnutí návrhu státního zastupitelství na uložení opatření, čímž řízení zatížily vadou ve smyslu výše vyloženého ustanovení

Podle nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje soud pro mládež v řízení podle hlavy třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let) podle předpisů upravujících občanské soudní řízení.

Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže (lex specialis) neobsahuje zvláštní úpravu podmínek, za kterých k projednání věci soud nařídí jednání (§ 92 citovaného zákona), nutno aplikovat předpisy upravující občanské soudní řízení.

Bylo již vyloženo, že rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle je rozhodnutím ve věci samé.

Podle nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba; odlišně nejsou podmínky jednání stanoveny ani v procesních ustanoveních, týkajících se péče o nezletilé ( až ). Předpoklady pro projednání věci bez nařízení jednání ve smyslu dány nebyly.

Povinností soudu prvního stupně bylo proto nařídit k projednání věci samé jednání; neučinil-li tak, svým nesprávným postupem odňal účastníku řízení možnost jednat před soudem. Odvolací soud pak pochybil, pokud z této vady nevyvodil odpovídající důsledky, a to i když nebyla v odvolání vytýkána ( ).

Stejnou vadou (ve smyslu ), k níž i dovolací soud musí přihlížet ( věta druhá ), je však poznamenáno i řízení před odvolacím soudem.

Podle k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.

Podle jednání není třeba nařizovat, jestliže: se odmítá odvolání /písmeno a)/; se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení /písmeno b)/; odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé /písmeno c)/; se zrušuje rozhodnutí podle /písmeno d)/; odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti /písmeno e)/. Podle jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle .

Z toho plyne, že podmínky pro rozhodnutí v dané věci bez nařízení jednání splněny nebyly; evidentně nešlo o situace předjímané v citovaných ustanoveních , b), d), e), odst. 3 a z důvodů již vyložených nelze aplikovat ani , poněvadž odvolání nesměřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.

Předseda senátu odvolacího soudu měl k projednání odvolání nařídit jednání; o odvolání tudíž nemohlo být rozhodnuto v „neveřejném zasedání“ ( takovou procesní formu pro řízení před soudem ani terminologicky nezná).

Nebylo-li takto postupováno, je řízení před odvolacím soudem postiženo zmatečností podle ustanovení , neboť i zde platí, že dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudů obou stupňů odňata možnost jednat před soudem.

Důsledkem existence této vady (zmatečnosti) je, že Nejvyšší soud bez jednání ( věta první ) dovoláním napadené usnesení zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , 3 ). Tento soud je vázán právním názorem dovolacího soudu ( , ).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá, věta první , ).

Se zřetelem k ustavenému výsledku dovolacího řízení (včetně jeho důvodů) není již třeba zabývat se důvodností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle Pro oba soudy zůstává nadále otevřena otázka použití ve vztahu k činům jinak trestným, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti; v předchozích rozhodnutích soudy žádný přesvědčivý právní názor v této souvislosti nevyjádřily (omezily se pouze na konstatování, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže v jeho hlavě třetí aplikovat nelze). Neopomenou zejména vypořádat se s námitkami, které zde vyjádřil dovolatel.

Zřejmě bude možné vyjít z toho, že nestanoví-li nový právní předpis, týkající se stejného právního institutu, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností (rozuměj vztahy již i dříve zákonem upravené); v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. , o soudnictví ve věcech mládeže, přechodná ustanovení, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, ve vztahu k jeho hlavě třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let) neobsahuje.

Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající by měly vzniknout před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.

Pravá zpětná účinnost je nepřípustná; k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé retroaktivity právních předpisů; tento zákaz je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v d, pro ostatní právní odvětví jej lze dovodit z y (k tomu viz rozhodnutí č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Primárně je třeba se vypořádat s otázkou povahy hmotně právních ustanovení obsažených v hlavě třetí a následně možnými zákonem předvídanými způsoby reakce na čin jinak soudně trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, před účinností (jinak řečeno „nároky“ vyplývajícími z právního vztahu založeného spácháním tohoto činu dítětem mladším patnácti let) a po jeho účinnosti a odhlédnout nebude možno ani od smyslu a účelu nové právní úpravy obsažené v hlavě třetí

Nepochybné je, že hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemají trestněprávního povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení tr. zák. o jeho časové působnosti. Za takové situace je pak třeba posoudit, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti a jaké byly zákonem předvídané možnosti reakce na něj.

Podle § 86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu, uložil soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez jeho návrhu její ochrannou výchovu; soud tak mohl učinit též tehdy, jestliže to bylo nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že spáchalo-li dítě mladší než patnáct let čin jinak trestný, přicházelo v úvahu toliko uložení ochranné výchovy, a to jen za podmínek již vyložených.

Podle dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v tohoto zákona.

Podle dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit tato opatření: a) dohled probačního úředníka, b) zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, c) ochrannou výchovu.

Oproti tomu výchovná opatření podle hlavy druhé , o rodině, ve znění pozdějších změn a doplňků, může soud učinit, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte ( tohoto zákona); podmínkou jejich uložení tedy není spáchání činu jinak trestného. Z hlediska úvah o případné nepravé retroaktivitě je existence tohoto právního institutu proto nevýznamná.

Jediným opatřením, jež bylo možno uložit i do účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže, je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v § 93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je zjevné, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně (dítě spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let - § 93 odst. 2 citovaného zákona).

V posuzované věci se o takovou situaci nejedná.

Činu jinak trestného se měl nezletilý dopustit před účinností zákona o soudnictví ve věcech mládeže, aniž byly splněny předpoklady pro uložení ochranné výchovy (ať už obligatorní či fakultativní). Protože nezletilému nebylo možno za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle , b) (uložit bylo možno pouze výchovné opatření podle ), nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou (novou) úpravu.

Dospěje-li soud k závěru, že zde není právní úprava, na jejímž podkladě by bylo možno opatření navržené státním zastupitelstvím uložit, nezbude než jeho návrh zamítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová