Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 480/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému V. P., zastoupenému, advokátkou, o provedení účetní uzávěrky a vypořádání majetku sdružení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2002, č. j. -37, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2001, č. j. -20, zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo „provést účetní uzávěrku hospodaření občanského sdružení P. M. do 31. 12. 1999, předložit ji žalobci a podle této uzávěrky provést vypořádání sdružení podle stavu majetku k témuž datu tak, jak je k tomu zavázán smlouvou o sdružení článkem XI.“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli s účinností od 1. 4. 1993 smlouvu o sdružení. Členství žalobce ve sdružení zaniklo k 31. 3. 1996 a k témuž datu zaniklo i sdružení. Žalovaný se ve smlouvě výslovně nezavázal provést účetní uzávěrku a vypořádání v případě, že dojde k zániku členství jednoho z účastníků ve sdružení, případně k zániku sdružení. Na základě těchto skutkových zjištění pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že vystoupením žalobce z dvoučlenného sdružení došlo k faktickému zániku sdružení, takže bylo na místě podle (dále jen „ “) a podle článku XI. smlouvy o sdružení provést vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení. To, že podle článku IV. smlouvy byl žalovaný správcem finančních prostředků, které účastníci vložili do sdružení, ovšem nelze vykládat tak, že jeho povinností bylo i provedení vypořádání podle článku XI. Žalovaný se tedy k provedení uzávěrky a vyúčtování smluvně nezavázal a jelikož takováto povinnost pro něho nevyplývá ani z právního předpisu a navíc uzávěrku a vypořádání nelze provést k pozdějšímu datu než je den zániku sdružení, není žaloba důvodná.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. září 2002, č. j. -37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se plně se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, když shodně s ním konstatoval, že povinnost žalovaného provést účetní uzávěrku a vypořádání majetku sdružení nevyplývá ani z právního předpisu, ani ze smlouvy. Skončením účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení dochází vždy k zániku (rozpuštění) sdružení a na majetkové vypořádání účastníků je třeba aplikovat . Nedohodnou-li se účastníci sdružení o vzájemném vypořádání, může se kterýkoli z nich domáhat u soudu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k majetku získanému společnou činností podle . Takovýto návrh však žalobce neuplatnil a postup, který v tomto směru zvolil, není z důvodů, které správně rozvedl soud prvního stupně, možný.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítl, že žalovaný byl smlouvou ustanoven správcem finančních prostředků sdružení a proto vedl účetní a evidenční agendu výlučně on. Žalobce v důsledku toho nemá přehled o skutečném stavu majetku, pohledávek a závazků sdružení a za této situace nemůže ani kvalifikovaně podat návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o němž se zmínil odvolací soud. Právě získání přehledu o hospodaření sdružení bylo smyslem žaloby v této věci. Žalobce rovněž poukázal na spory, které vedl žalovaný s dalšími osobami u jiných soudů. Zdůraznil zejména, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. „svědek z oblasti účetnictví … uvedl, že žalovaný … byl podle smlouvy o sdružení povinen vést účetnictví a tudíž i vypracovat přehled o uzávěrce“, přičemž soud na tomto závěru založil své rozhodnutí. Proto zůstává otázkou, proč soudy v tomto řízení nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oblasti účetnictví. V tom, že „by měl výrok sjednocovat výklad zákona i z hlediska již pravomocných rozsudků, když soudy obou stupňů nevyčerpaly všechny navrhované věci, které by vedly k řádnému a důkladnému objasnění věci“, spočívá podle žalobce zásadní právní význam napadeného rozsudku a dovolání je tak přípustné podle (dále jen „OSŘ“). Žalobce s odkazem na a b) , který však blíže nerozvedl, navrhl, aby byl uvedený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v a c) . Podle písm. b) uvedeného ustanovení dovolání žalobce nemůže být přípustné, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost podle písm. c), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho je zřejmé, že přípustnost dovolání podle je dána toliko k řešení právních otázek a že způsobilým dovolacím důvodem zde může být pouze důvod uvedený v , tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoli důvod uplatňující vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ] či důvod zpochybňující správnost skutkových zjištění ( ).

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobce v dovolání tvrdí, že jím napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, ale přitom nevymezuje žádnou právní otázku, na jejímž základě by bylo možno k takovému závěru dojít. Namítá sice, že zamítavá rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nesprávná, ale jedinou konkrétní výtkou vůči nim je to, že jsou v rozporu s rozhodnutími jiných soudů v jiných sporech (dokonce s jiným okruhem účastníků) a že je tomu tak proto, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Tato výhrada ovšem není námitkou směřující proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž poukazem na procesní vadu, která se – podle mínění dovolatele – promítla ve výsledku řízení tím, že bylo rozhodnuto nesprávně. Jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle , který – jak už bylo vysvětleno – sám o sobě nemůže přípustnost dovolání podle založit. Nejvyšší soud ČR je vázán důvody, které jsou v dovolání uplatněny ( věta prvá ), a jelikož žalobce v dovolání kromě shora uvedené vady řízení neuvádí nic, čím by zpochybnil správnost použití právního předpisu, správnost jeho výkladu nebo správnost závěrů, jež byly vyvozeny z daných skutkových zjištění, je zřejmé, že toto dovolání není přípustné ani podle . Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle věty prvé a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle věty prvé, , a měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 1. prosince 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu