Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Tdo 1243/2004

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný E. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. , uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 16. 5. 2002 do 20. 5. 2002 v Hradci Králové v obchodním domě C., na náměstí ve S. a u čerpací stanice pohonných hmot u V. v L. v úmyslu vylákat od J. D. finanční hotovost ve výši 1 000 000,- Kč jmenovanému sliboval, že u P. Č. r. v H. K. zjistí, zda tato šetří jeho podnikatelské aktivity, ač věděl, že žádné informace u P. Č.r. získávat nebude, přičemž od poškozeného tak vylákal finanční hotovost v celkové výši 400 000,- ke škodě J. D.

Za to byl obviněný E. T. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný E. T. odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 17. 6. 2004, jeho obhájci dne 22. 6. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 21. 6. 2004.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný E. T. prostřednictvím svého obhájce dne 20. 7. 2004 dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle mínění obviněného stojí ve věci proti sobě výpověď poškozeného, která není doložena žádným důkazem, a dále výpověď obviněného, jenž skutek popírá a právem navrhuje důkazy svědčící o jeho nevině. Obviněný poukazuje na první rozsudek vydaný ve věci soudem prvního stupně, který odvolací soud zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové. Tento soud následně provedl výslech dvou svědků, z nichž podle vyjádření obviněného svědek Ing. J. P. nic neuvedl a svědek M. T. potvrdil výpověď obviněného. Obviněný je přesvědčen, že Okresní soud v Hradci Králové neuvěřil výpovědi svědka M. T., aniž prověřil její objektivitu. Proto obviněný podal ve věci odvolání, v němž na tvrzené nedostatky poukázal, ale odvolací soud ho zamítl jako nedůvodné. Obviněný proto považuje rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové za nezákonné vzhledem k nesprávnému subjektivistickému a neobjektivnímu hodnocení celé věci.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný E. T. uvádí, že trestní stíhání bylo v posuzované věci zahájeno dne 5. 11. 2002, tedy v době, kdy již byl obviněný od 25. 10. 2001 stíhán pro jinou trestnou činnost policejním radou Policie České republiky na základě rozhodnutí č. j. ČVS K-KWC 162/20-01. Za této situace mělo podle názoru obviněného probíhat společné řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. řádu, což se nestalo. Ve zmíněné jiné trestní věci byl však obviněný podle svého vyjádření stíhán vazebně a Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval v této souvislosti o několika jeho stížnostech, a to v senátě JUDr. P. V., který rozhodoval i o odvolání obviněného v této trestní věci. Proto obviněný vyslovuje pochybnost, zda uvedený senát neměl být podle § 30 odst. 2 tr. řádu vyloučen, když rozhodoval o odvolání ve věci, o níž mělo být rozhodováno ve společném řízení s jinou věcí, v které tento senát rozhodoval o stížnostech týkajících se rozhodnutí o vazbě.

Obviněný E. T. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, a aby z výše uvedených důvodů věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného E. T. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný uplatnil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen námitky týkající se způsobu hodnocení provedených důkazů a procesu dokazování vůbec, které však zmíněný dovolací nemohou naplnit, neboť se vůbec nejedná o otázky hmotně právního posouzení skutku, ale otázky procesní. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 písm. b) tr. řádu státní zástupce uvádí, že ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu dopadá na situaci v něm předvídanou, která nastala v jedné a téže trestní věci. Důvod vyloučení soudců však nelze podle jeho mínění rozšiřovat na jiné trestní věci, jež by podle obviněného mohly být hypoteticky projednávány ve společném řízení, proto ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný E. T. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný E. T. odkazuje na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, které je naplněno, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dále obviněný spatřuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze dovodit zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které existuje jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný E. T. však v této souvislosti vytýká soudům obou stupňů nesprávné subjektivistické a neobjektivní hodnocení provedených důkazů. Z toho pak dovozuje chybné závěry soudů, protože obviněný popírá, že by se zmíněného skutku dopustil, a jeho spáchání nepovažuje za prokázané. Existenci citovaného dovolacího důvodu tak v uvedeném rozsahu shledává obviněný v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž vycházely soudy činné dříve ve věci, popřípadě ve vadně provedeném dokazování a hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný E. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný E. T. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu jen z chybného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného E. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. To tedy znamená, že obviněný jednal s poškozeným v úmyslu vylákat od něj za uvedených okolností finanční hotovost, což se mu částečně podařilo. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Obviněný E. T. dále poukazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Jeho naplnění spatřuje v tom, že v posuzované trestní věci rozhodoval v odvolacím řízení senát, který byl podle názoru obviněného vyloučen z důvodu uvedeného v ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu. Tentýž senát přitom podle obviněného rozhodoval i o stížnostech týkajících se rozhodnutí o vazbě, které sice podal obviněný v jiné své trestní věci, ale ta měla spojena do společného řízení s posuzovanou trestní věcí a s ní také společně projednána.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn v případě, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený orgán ve smyslu § 30 tr. řádu. Jedním z důvodů pro vyloučení soudce z rozhodování pak může být i situace, v níž by měl týž soudce rozhodovat jak v přípravném řízení o vazbě, tak i následně ve věci v řízení před soudem (§ 30 odst. 2 tr. řádu). Podmínkou pro uplatnění tohoto důvodu vyloučení, na který obviněný ve svém dovolání poukazuje, je ovšem skutečnost, že poté, co soudce rozhodoval v přípravném řízení mimo jiné o vazbě, by měl rozhodovat po podání obžaloby v téže trestní věci. Uvedený závěr jednoznačně vyplývá ze zákonné dikce ustanovení § 30 odst. 2 věta druhá tr. řádu, která váže důvod vyloučení soudce na rozhodování v projednávané věci. V posuzovaném případě se však jednalo o dvě samostatné trestní věci, v nichž pouze v pozici obviněného vystupovala stejná osoba, což pro aplikaci ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu nestačí. Přitom se zde obviněný domáhá rozšiřujícího výkladu citovaného ustanovení, který je nepřípustný i z toho důvodu, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavně zakotvené zásady, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (d vyhlášené pod č. ). Tak jak tuto příslušnost zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a pouze z důvodů výslovně stanovených zákonem. Jinak není namístě průlom do zmíněné ústavní zásady. Rozhodování soudce v jiné trestní věci samo o sobě tedy nezakládá důvod k jeho vyloučení z rozhodování v projednávané věci.

Za nerozhodný považuje Nejvyšší soud v této souvislosti názor obviněného E. T., podle kterého byly splněny ohledně obou věcí podmínky společného řízení podle § 20 odst. 1 tr. řádu. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu ani na žádný jiný dovolací důvod se totiž nelze domáhat přezkumu určitého řízení z toho hlediska, zda byl či měl být uplatněn postup podle ustanovení § 20 odst. 1 tr. řádu, které předpokládá konání společného řízení. Proto se Nejvyšší soud touto otázkou ani nemohl zabývat. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je pak rozhodující, že trestní stíhání obviněného probíhalo ve dvou samostatně vedených řízeních, takže důvody pro vyloučení soudce nebo celého senátu ve smyslu § 30 odst. 2 věta druhá tr. řádu v posuzované věci nevznikly. V rozsahu námitek opírajících se o citovaný dovolací důvod je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Na podkladě všech rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný E. T. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle jednoho z citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 3. listopadu 2004

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y