Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1853/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 18. dubna 1997, č. j. -41, ve spojení s usnesením ze dne 20. dubna 1998, č. j. -62, zamítl žalobu, aby tehdejšímu prvnímu žalovanému V. H. (dále jen „žalovaný“) a tehdejší druhé žalované městské části P. (dále jen „tehdejší druhá žalovaná“) byla uložena povinnost umožnit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku užívání jednolůžkového pokoje č. IX/4/1 (dále jen „předmětný pokoj“, resp. „pokoj“) v ubytovacím zařízení Penzion N., N. 435, P. – L. (dále jen „ubytovací zařízení“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. října 1998, č. j. -85, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, č. j. -96, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit žalobci užívání předmětného pokoje, vyhověl uvedené žalobě ve vztahu k tehdejší druhé žalované a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce a tehdejší druhé žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, č. j. -123, změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k tehdejší druhé žalované citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby žalobci umožnila užívání předmětného pokoje v ubytovacím zařízení. Současně odmítl – jako opožděné – odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé citovaného rozsudku soudu prvního stupně, tj. výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na umožnění užívání pokoje v ubytovacím zařízení ve vztahu k žalovanému. V návaznosti na to rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. listopadu 2002, č. j. -164, zamítl dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. dubna 1999, č. j. -96, ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k tehdejší druhé žalované tak, že se ve vztahu k ní zamítá žaloba s návrhem, aby žalobci umožnila užívání předmětného pokoje, rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a tehdejší druhou žalovanou a rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo odmítnuto odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. dubna 1999, č. j. -96, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení žalobce a žalovaného, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud usnesením ze dne 5. března 2002, č. j. -178, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Následně soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. -201, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. -222, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s tím, že náklady řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému na účet advokátky) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce užíval předmětný pokoj na základě dohody o užívání místnosti ze dne 31. ledna 1978, že dne 1. dubna 1996 uzavřel žalovaný jako nájemce a městská část P. jako pronajímatel nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo ubytovací zařízení, že platebním rozkazem Městského soudu v Bratislavě ze dne 29. března 1996, sp. zn. 19 Ro 2646/95, byl žalobce uznán povinným zaplatit žalovanému z titulu dlužného nájemného částku 14.954,- Kč, že dne 1. února 1999 dal žalovaný žalobci písemnou výpověď z nájmu a že tato výpověď se dostala do dispozice žalobce při jednání u soudu dne 13. dubna 1999. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že ve vztahu k předmětnému pokoji svědčilo žalobci právo osobního užívání obytné místnosti ( , , ve znění před novelou provedenou ), že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na nájem ( , , ve znění po novele provedené – dále jen „obč. zák.“) a že právo nájmu zaniklo výpovědí ve smyslu a 2 obč. zák. Poté uzavřely, že žalobci za této situace nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětného pokoje, a proto žalobu na jeho zpřístupnění zamítly. Odvolací soud dále dovodil, že účinek výpovědi ve smyslu obč. zák. nemůže být vyloučen ustanovením obč. zák. a že ochranu práva na bydlení podle obč. zák. lze žalobci odepřít ve smyslu ustanovení obč. zák. proto, že platebním rozkazem Městského soudu v Bratislavě ze dne 29. března 1996, sp. zn. 19 Ro 2646/95, byl uznán povinným zaplatit žalovanému na dlužném nájemném částku 14.954,- Kč a právě pro toto hrubé porušení povinností nájemce mu také byla dána výpověď z nájmu předmětného pokoje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle Odvolacímu soudu vytkl „nesprávné zhodnocení důkazů … nesprávné právní hodnocení jednání, které je v rozporu s dobrými mravy“ a dále to, že se nezabýval „podstatnými skutečnostmi, které jsou významné pro rozhodnutí soudu ve věci samé“, a uvedl, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž „se zabýval všemi odvolacími důvody“ a aniž „správně právně a komplexně posoudil okolnosti případu“. Dále namítl, že „nájemné hradil řádně dle smlouvy“, že žalovaný jej se zvýšením nájemného neseznámil, že mu nepředložil doklady, jak ke zvýšení nájemného dospěl, a že k placení zvýšeného nájemného proto neměl „žádný podklad rozhodný pro odůvodnění jeho výše“. Za nesprávný pokládá postup odvolacího soudu, který nezkoumal okolnosti, za nichž mu byla dána výpověď z nájmu, a nezabýval se tím, co předcházelo jejímu udělení. Podle dovolatele tak odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že z předmětného pokoje byl vyklizen dříve než mu byla dána výpověď z nájmu (již v květnu 1996 bez jakéhokoliv upozornění), že bylo svévolně manipulováno s jeho věcmi, že byly porušeny jeho základní práva a svobody a že na žalovaného podal trestní oznámení, které dosud nebylo vyřešeno. Podle žalobce to byl právě žalovaný, jehož jednání v podobě zvýšení nájemného bez sdělení důvodů, svévolného vyklizení žalobce a obsazení předmětného pokoje, který nebyl právně volný, jiným nájemcem, lze kvalifikovat jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dále namítl, že odvolací soud nesprávně vycházel z platebního rozkazu Městského soudu v Bratislavě, neboť ten byl vydán ve prospěch neexistujícího subjektu. Poté uvedl, že do doby zajištění náhradního ubytování ( obč. zák.) má právo bydlet v předmětném pokoji a tudíž i právo domáhat se právě proto jeho zpřístupnění, a pokračoval, že byl-li žalovaným proti své vůli a bez právního důvodu z pokoje vyklizen již v roce 1996, „nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že by přiznání tohoto práva bydlení bylo v rozporu se zásadou dobrých mravů“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým třetím (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému jinak než ve svých předcházejících (zrušených) rozsudcích; ve všech případech šlo ve vztahu k žalovanému o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Dovolatel netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), resp. také dovolací důvod podle (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Výtka nesprávného právního posouzení věci ( ) je tak především založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel zejména brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů, které v dané věci přijaly soudy obou stupňů, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu