Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 133/2021
Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Koberovou, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa
o zaplacení částky 23 658,25 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 10 958,25 Kč, úrok ve výši 940,47 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 13 419,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 1 455,99 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 719,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 10 958,25 Kč, úrok ve výši 940,47 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 13 419,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 1 455,99 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 719,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 23 658,25 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce číslo dne 31. 8. 2018, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli poplatek ve výši 12 283 Kč zahrnující úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 504 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 5 652 Kč a odměnu za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, poslední splátka byla stanovena na 25. 10. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Uhradil celkem částku 1 300 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 13 419,24 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 10 239,01 Kč, kapitalizované úroky ve výši 940,47 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 26. 10. 2019 do 20. 1. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 455,99 Kč (z dlužné jistiny od 13. 11. 2018 do 20. 1. 2020). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě.
2. Soud věc projednal bez přítomnosti žalobkyně, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti. Žalovaný, který se k jednání dostavil, uvedl, že má více dluhů a požádal advokáta, aby za něj podal insolvenční návrh. Bude žádat o oddlužení plnění splátkového kalendáře. Dlužnou částku není schopen zaplatit najednou, má příjem z dohody o pracovní činnosti v měsíční výši 16 - 17 000 Kč, dále pobírá příspěvek na bydlení, jiný příjem nemá, ani majetek vyšší hodnoty. Má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Částku, kterou převzal, by byl schopen uhradit ve dvou splátkách. Při podání žádosti o půjčku žádné doklady nepředkládal.
3. Ze smlouvy o zápůjčce číslo dne 31. 8. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 26 283 Kč, která zahrnuje částku 14 000 Kč, úrok ve výši 2 504 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 5 652 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 60 týdenních splátkách po 439 Kč splatných vždy ke konci splátkového období s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Výše výpůjční úrokové sazby činí 29 % a je pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně podacího lístku vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka ze dne 31. 8. 2018 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel neprověřoval majetkové poměry žalovaného ze žádných dokladů. Žalovaný potvrdil použitelný příjem celkem ve výši 26 479 Kč (čistý příjem žadatele ve výši 14 779 Kč, ostatní příjem ve výši 3 100 Kč, další příjem domácnosti 8 600 Kč), výdaje celkem 8 000 Kč. Žalovaný potvrdil nájemní bydlení, dvě vyživovací povinnosti, uvedl, že je svobodný a má bankovní účet.
4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel neprověřoval úvěruschopnost žalovaného řádně, když žalovaným nebyly předloženy žádné doklady, se kterými formulář (karta zákazníka) počítá. Nebyly ověřeny příjmy (výplatními páskami, výpisy z účtu apod.) ani výdaje žalovaného (výpisy z účtů, nájemní smlouvou apod). Výše výdajů 8 000 Kč vzbuzuje pochybnost o reálnosti těchto výdajů, když žalovaný měl dvě vyživovací povinnosti a nájemní bydlení. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 14 000 Kč a zaplatil částku 1 300 Kč, činí výše bezdůvodnému obohacení částku 12 700 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Mezi účastníky pak nebyl prokázán spor, pokud jde o termín vrácení finanční částky. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení v případě přiznané částky, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Žalovaný byl vyzván k vrácení částky v oznámení o postoupení pohledávky a k tomuto datu již uplynula i konečná splatnost závazku dle smlouvy. Žalovaný nereagoval na výzvu obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky ani na předžalobní výzvu právního zástupce žalobkyně a neuvedl žádné skutečnosti proti době plnění. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. V řízení tak byl převážně úspěšný žalovaný, který žádné náklady řízení nepožadoval. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. prodloužil do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku vzhledem k majetkovým poměrům žalovaného tak, aby mohl případně uhradit částku najednou nebo sjednat se žalobkyní splátkový kalendář.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Lounech.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon soudního rozhodnutí (exekuci).