Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1916/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2002, č.j. -74 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 26. 4. 2002, č.j. -38, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, č.j. -62, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalovaným vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku byt 1+1 v domě č.p. 39 na st. parcele 49, zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví 197 pro katastrální území S. a obec S., se samostatným vchodem z veřejné komunikace (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětná nemovitost“) spolu s příslušenstvím, tj. se dvěma chlívky – sklady, postavenými též na pozemku – stavební parcele č. 49 a nacházejícími se vlevo na tomto pozemku při východu z domu č.p. 39 na st. parcelu č. 49; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č.j. -95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 25. 10. 1995 byla uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, označená č. 99 B 95/01, v níž jsou jako účastníci uvedeni P. f. Č. r. jako pronajímatel a druhý žalovaný jako nájemce, že tato smlouva byla podepsána první žalovanou a osobou jednající za pronajímatele, že dne 30. 3. 1997 uzavřela žalobkyně (tehdy již vlastnice předmětné nemovitosti) se žalovanými smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“) na dobu určitou, že v čl. II. smlouvy bylo původní datum, k němuž se vázalo skončení nájmu (31. 8. 1997) přeškrtnuto a nahrazeno datem 31. 5. 1998 a že smlouva je opatřena podpisy žalobkyně i obou žalovaných. Dále vzaly z výpovědí žalovaných (jakož i z výpovědi druhého žalovaného učiněné v řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp.zn. ) za prokázáno, že druhý žalovaný zná číslice, data a některá jednotlivá písmena a umí se podepsat, neumí však souvisle číst a psát, že v rodině žalovaných probíhá přejímání písemností tím způsobem, že všechny přebírá první žalovaná, podepíše jejich převzetí a poté je druhému žalovanému přečte, tj. seznámí ho s obsahemy a teprve následně ji druhý žalovaný (je-li to třeba) podepíše a že (dle výpovědi druhého žalovaného) to nikdy není tak, že by podepisoval něco „na blind“, tj. aniž by předtím byl s obsahemy seznámen manželkou (první žalovanou). Dovodily, že takovýto postup byl dodržen i v případě předmětné smlouvy, tj. že druhý žalovaný ji podepsal poté, co ho jeho manželka s obsahem smlouvy (listiny ji obsahující) seznámila; tvrzení žalovaných, že v daném případě tomu tak nebylo, shledaly nevěrohodným. Podle názoru soudu byl na straně druhého žalovaného dodržen postup podle obč.zák. vyžadovaný pro písemné právní úkony osob, které nemohou číst a psát. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětná nájemní smlouva vyhovuje zákonem stanoveným náležitostem, že její obsah (včetně vymezení doby trvání nájmu) je jednoznačný, určitý a srozumitelný a že na jejím základě tak vzniklo žalovaným podle a odst. 3 obč.zák. právo společného nájmu bytu manžely na dobu určitou – do 31. 5. 1998. Soudy shledaly nevěrohodným tvrzení žalovaných, že neporozuměli obsahu smlouvy, tj. že nepochopili, že je uzavírána na dobu určitou; poukázaly přitom na to, že účastníci před jejím podpisem jednali o termínu ukončení nájmu, o čemž svědčí i změna data, k němuž měl nájem skončit, provedená v textu smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva byla uzavřena vážně a svobodně ( obč.zák.) a že nebyla žalovanými uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ( obč.zák.), zejména proto, že všem účastníkům smlouvy bylo od počátku zřejmé, že pobyt žalovaných v předmětné nemovitosti je – vzhledem k jejímu špatnému stavu – toliko dočasný, a že špatný stav domu (který žádný z účastníků nezpůsobil), nelze sám o sobě považovat za nátlak. Přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že není dán důvod relativní neplatnosti smlouvy z důvodu omylu ( ve spojení s obč.zák.), když provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobkyně informovala žalované o obsahu smlouvy (jejíž obsah je co do vymezení doby trvání nájmu jednoznačný) nepravdivě nebo že by věděla či musela vědět, že žalovaní se mylně domnívají, že trvání nájemní smlouvy na dobu určitou není časově ohraničeno a že se nebudou muset z bytu po uplynutí dohodnuté doby vystěhovat; nebylo rovněž prokázáno, že by žalobkyně slibovala žalovaným, že bude nájemní smlouvu každý rok opakovaně prodlužovat. Na základě závěru, že předmětná nájemní smlouva je platná, nezabýval se již soud prvního stupně otázkou platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 25. 10. 1995 (uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně) ani nájemní smlouvy ze dne 29. 8. 1996 (uzavřené s žalobkyní), neboť platnost posléze označených smluv byla ukončena dohodou účastníků ke dni 31. 3. 1997 (jak to vyplývá z článku III. předmětné nájemní smlouvy). Protože žalobkyně po uplynutí doby, na niž byl nájem sjednán (31. 5. 1998), nepodala žalobu na vyklizení, obnovil se nájem žalovaných opakovaně na jeden rok (do 31. 5. příslušného roku); byla-li pak v dané věci podána žaloba na vyklizení 27. 6. 2001, shledaly ji soudy podle obč.zák. důvodnou, neboť po 31. 5. 2001 žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Dovodily, že výkon práva žalobkyně – za situace, kdy nechala žalované v bytě bydlet i po skončení dohodnuté doby – není v rozporu s dobrými mravy ( obč.zák.); poukázaly též na to, že na žalobkyni jako na vlastnici nemovitosti, jež vyžaduje naléhavě opravy, nelze spravedlivě požadovat, aby řešila tíživou sociální a materiální situaci žalovaných, jakož i na to, že žalovaní dluží žalobkyni úhradu za užívání bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení „ a odst. 3“ Vyjadřují přesvědčení, že „je otázkou zásadního právního významu, když dojde bez důvodu či kompenzace k uzavření nájemní smlouvu na dobu neurčitou, ačkoliv nájemcům svědčilo právo nájmu na dobu určitou“; přípustnost dovolání opírají též o ustanovení s tím, že „právní otázka, která byla v tomto řízení řešena, je dovolacím soudem řešena rozdílně“. Poukazují jmenovitě na „Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. a Cdon 41/96, kde byly v obou případech podrobně řešeny otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek“ a uvádějí, že „přesto jak prvoinstanční tak odvolací soud rozhodl v rozporu s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu“. V dovolání nejprve popisují průběh jejich nájemního vztahu k předmětnému bytu, události před podáním projednávané žaloby, průběh soudního řízení v dané věci a poté rozebírají namítaný rozpor rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně s judikaturou Nejvyššího soudu. Vyjadřují názor, že odvolací soud (i soud prvního stupně) „zcela nesprávně a navíc naprosto nedostatečně zhodnotil situaci, za níž došlo k podepsání nových nájemních smluv mezi ing. F. jako pronajímatelkou a dovolateli jako nájemci“, zejména „zcela opačně hodnotil jednání v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek a v rozporu s ust. - dobrými mravy“. S poukazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. dovozují, že u žalovaných šlo „o vadu v pohnutce právního úkonu“ a poukazují na to, že z jejich výpovědí je zřejmé, že z jednání žalobkyně nabyli přesvědčení, že musí podepsat smlouvu na dobu určitou a že se musí z předmětné nemovitosti vystěhovat. Namítají, že nebyli informováni o tom, že mají právo, aby s nimi žalobkyně uzavřela smlouvu na dobu neurčitou, že žalobkyně zneužila jejich neinformovanosti ve svůj prospěch, že z jejich strany nešlo o vážný projev vůle, neboť svým jednáním vyvolali účinek, který nezamýšleli, a jejich právní úkony (podepsání nájemních smluv na dobu určitou) jsou od počátku podle obč.zák. neplatné. Dovozují dále, že uvedeným způsobem došlo ze strany žalobkyně k nepřímému donucení (což vyplývá z čl. I odst. 2 předmětné smlouvy i z výpovědi žalobkyně) a k bezprávné výhrůžce, neboť údajný špatný stav nemovitosti použila jako záminku k ukončení nájemního vztahu. Nápadně nevýhodné podmínky spatřují dovolatelé v tom, že se vzdali bez zjevného úmyslu a bez jakékoliv kompenzace (protiplnění) svého zákonného nároku na užívání bytu a uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou, a že z uzavření smlouvy na dobu určitou vznikl prospěch toliko žalobkyni (v podobě zvýšení hodnoty nemovitosti jejím uvolněním žalovanými). Rozpor s dobrými mravy ( obč.zák.) dovozují dovolatelé z toho, že smlouvy na dobu určitou uzavřené mezi účastníky zasáhly bez právního důvodu do oprávněných práv žalovaných ( obč.zák.), jakož i z toho, že soudy obou stupňů v rozporu s obč.zák. „petrifikovaly protiprávní stav, který byl nastolen žalující“. Závěrem dovolatelé shrnují, že jimi učiněné právní úkony byly učiněny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a byly zapříčiněny omylem, úmyslně vyvolaným protistranou, a proto jsou od počátku absolutně neplatné. Současně odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají, že se nezabýval tím, co to je „umět číst a psát“ a namítají, že to zahrnuje i schopnost čtenému porozumět, a že je „otázkou, zda schopností dovodit z psaného textu logické souvislosti vládne i dovolatelka“. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podáních datovaných 1. 7. 2003 a 3. 9. 2003 pak dovolatelé uvádějí, že žalobkyně odmítá od nich přejímat nájemné.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), řádně zastoupenými advokátem ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. uložil žalovaným předmětný byt vyklidit.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , o něž ji opírají dovolatelé. Pokud pak dovolatelé dovozují přípustnost dovolání též z ustanovení , je třeba uvést, že toto ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, toliko vymezuje, kdy má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci je přípustnost dovolání dovozována z toho, že „je otázkou zásadního právního významu, když dojde bez důvodu či kompenzace k uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou (s přihlédnutím k obsahu dovolání míněno zřejmě na dobu „určitou“), ačkoliv nájemcům svědčilo právo nájmu na dobu určitou (míněno zřejmě na dobu „neurčitou)“.

Na řešení označené právní otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, a proto s ní nelze spojovat posouzení přípustnosti dovolání podle Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatelé spojují uvedenou otázku s námitkou, že uzavřeli předmětnou nájemní smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek, lze poukázat na to, že uvedená okolnost (ve spojení s tísní) by mohla založit toliko jejich právo odstoupit od smlouvy ( obč.zák.); existence takovéhoto právního úkonu žalovaných však nebyla v řízení tvrzena, tím méně prokázána. Se zřetelem k tomu je nepřípadná též námitka dovozující, že žalovaní jednali v tísni, jakož i námitka rozporu napadeného rozhodnutí s označenými judikáty Nejvyššího soudu, neboť závěry v nich vyjádřené se týkají právě výkladu ustanovení obč.zák.

Dovolatelé dále namítají, že při uzavírání předmětné smlouvy jednali v omylu vyvolaném žalobkyní, že jejich vůle nebyla vážná a svobodná (jednali pod bezprávnou výhrůžkou), z čehož dovozují absolutní neplatnost smlouvy. Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelé v postatě předkládají jinou (vlastní) verzi procesu utváření vůle žalovaných a z ní dovozují právní závěr odlišný od toho, k němuž dospěl odvolací soud; jejich námitky tedy směřují proti skutkovým zjištěním (závěrům) odvolacího soudu.

Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) - přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Vzhledem k nezpochybnitelnosti skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů nebylo možno přihlédnout ani k námitce žalovaných, že žalobkyně odmítá přijímat od nich nájemné.

Přípustnost dovolání podle nelze spojovat ani s námitkou rozporu s dobrými mravy, který je spatřován v tom, že předmětná smlouva zasáhla „bez právního důvodu“ do oprávněných práv a zájmů žalovaných ( obč.zák.); obstojí-li totiž (vzhledem k výše uvedenému) právní závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy, nelze hovořit o nedostatku právního důvodu. Ustanovení obč.zák., na které dovolatelé též poukazují, je pak obecným ustanovením prevenční povahy, jež nemá vztah k právnímu posouzení projednávané věci.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu