Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1035/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2003, č. j. -13, zamítl žalobu na určení, že „darovací smlouva, týkající se ideální poloviny nemovitosti rodinného domu čp. 88 se stavební parcelou č. 124 a zahradou parc. č. 125 a 126, zapsaných LV 1219 pro katastrální území S., vedené u Katastru nemovitostí P. – M. sjednané dne 2. 9. 1998 je neplatná“ a rozhodl o nákladech řízení. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu (dále jen „OSŘ“).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. -31, připustil změnu žaloby provedenou v odvolacím řízení (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že „darovací smlouva ze dne 2. 9. 1998 není darovací smlouvou, ale dohodou o zastoupení žalované žalobcem při prodeji ideální poloviny rodinného domu č. p. 88 se stavební parcelou č. 124 a zahradou č. 125 a 126 zapsaných na LV č. 1219 pro kat. úz. S. u Katastru nemovitostí P. – m.“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že jsou splněny podmínky pro připuštění změny žaloby podle a , jelikož se žalobce „na základě stejného skutkového základu domáhá jiného určovacího výroku“. Neshledal ale důvodnou námitku žalobce, že soud prvního stupně porušil svoji poučovací povinnost, kterou vůči němu měl podle pokud jde o nutnost tvrdit v tomto řízení naléhavý právní zájem ve smyslu , jelikož z protokolu o jednání soudu prvního stupně zřetelně plyne, že tento soud své poučovací povinnosti dostál. Žaloba je i po provedené změně žalobou určovací, a tak je nezbytné, aby žalobce naléhavý právní zájem na určení obsahu právního úkonu prokázal. Ten však dán není, neboť sám žalobce prohlásil, že nechce zpochybnit účinky darovací smlouvy z 2. 9. 1998 v katastru nemovitostí. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen v souvislosti s připuštěnou změnou žaloby.

Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně řádně splnil svoji poučovací povinnost, a setrval na námitce, že poučení soudu prvního stupně, že je povinen doplnit své žalobní tvrzení o to, jaký má na určovací žalobě naléhavý právní zájem, bylo jen formální a tedy nedostatečné. Žalobce navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. , publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). V daném případě odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že na požadovaném určení, ať už šlo o určení neplatnosti darovací smlouvy nebo o určení, co je obsahem tohoto právního úkonu, žalobce nemá naléhavý právní zájem, a právě z tohoto důvodu žalobu zamítly. Okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci tedy oba soudy posoudily shodně a formální „změna“ rozsudku soudu prvního stupně je pouze důsledkem připuštěné změny žalobního petitu. Z pohledu shora uvedené judikatury je proto rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, a tak přípustnost dovolání podle nemůže být dána.

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl „potvrzen“ prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Proto dovolání není přípustné ani podle . Za této situace připadá v úvahu pouze přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ze znění citovaného ustanovení je zřejmé, že může založit přípustnost dovolání pouze pro řešení právních otázek, tedy že musí být dán dovolací důvod založený na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Žalobce však ve svém dovolání žádnou právní otázku dovolacímu přezkumu neotevírá, jelikož jeho poukaz na nedostatečné splnění poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně (a současně na vadný postup soudu odvolacího, který k této tvrzené nesprávnosti nepřihlédl) je uplatněním dovolacího důvodu podle , tj. námitkou, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však sám o sobě, i kdyby byl naplněn, přípustnost dovolání podle založit nemůže. Dovolací soud je vázán důvody uplatněnými v dovolání ( ) a vzhledem k tomu, že žalobce nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem vůbec nenamítá, nezbývá než konstatovat, že jeho dovolání není přípustné ani podle . Proto je Nejvyšší soud ČR podle věty prvé a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle věty prvé, a měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. října 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu