Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1650/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 8. 2002, č.j. -31, uložil žalovanému vyklidit byt č. 2, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v přízemí domu č.p. 3017 v M. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný, člen žalujícího družstva (dále též „družstvo“) a nájemce předmětného bytu, byl rozhodnutím představenstva družstva ze dne 20. 6. 2001 po předchozí výstraze z družstva vyloučen pro neplnění povinností člena družstva (porušení dohody ze dne 27. 6. 1999 o placení nájemného a úhrad za služby) a že rozhodnutí o vyloučení žalovaný převzal dne 25. 7. 2001. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporným, že ke dni rozhodování soudu (ke dni 14. 8. 2002) nedošlo ze strany žalovaného k úkonům, jež byly pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 231 odst. 4 a 5 obch. zák. určující, tj. že nepodal odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva k členské schůzi ani žalobu o neplatnost rozhodnutí členské schůze; za tohoto stavu je třeba s ohledem na prekluzivní povahu lhůt stanovených k učinění uvedených úkonů vycházet bez dalšího z toho, že žalovaný byl z družstva vyloučen. S odkazem na ustanovení § 714 obč. zák. ve spojení s § 712 obč.zák. vázal soud povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění přístřeší.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 12. 2002, č.j. -56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný uplatnil v odvolání „tzv. novoty v rozporu s ustanovením “, a proto k nim nebylo možno přihlédnout. Uvedený závěr učinil na základě zjištění o obsahu listin předložených žalovaným v odvolacím řízení, jimiž mělo být prokázáno jeho odvolací tvrzení, že podal proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva odvolání. Podle názoru odvolacího soudu zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků ve smyslu uvedeného ustanovení je založeno na skutečnosti, že skutkový stav byl zjištěn prostřednictvím nevěrohodných důkazních prostředků, nikoli – jak se mylně domnívá žalovaný – na námitce, že soud prvního stupně nesprávně nebo neúplně zjistil skutkový stav. Za této situace odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu závěru, že žalovaný byl z družstva vyloučen, byť dovodil, že žaloba podaná 25. 9. 2001 byla podána předčasně, neboť rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení z družstva bylo žalovanému doručeno 25. 7. 2001 a lhůta k podání odvolání k členské schůzi byla podle obch. zák. tříměsíční, nikoliv patnáctidenní, jak je uvedeno ve stanovách žalujícího družstva; ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně ( ) však již žalovaný členem družstva nebyl. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, pokud povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal na zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání v němž uvedl, že jej podává „ve smyslu ustanovení ve spojení s “ a vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“; v dovolání uplatnil dovolací důvody podle a b) Uvádí, že v odvolacím řízení navrhl provést listinné důkazy zpochybňující věrohodnost důkazních prostředků předložených žalobcem, který tvrdil a listinnými důkazy prokazoval, že žalovaný není již členem bytového družstva, přičemž právě tyto důkazní prostředky byly listinami navrhovanými žalovaným zpochybňovány; odvolací soud však v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že nejde o důkazy, které by mohly být na základě ustanovení provedeny. Podle názoru dovolatele došlo uvedeným procesním postupem k takovým vadám řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve svém důsledku (uvádí se dále v dovolání), když žalovaný prokázal včasné podání odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z bytového družstva, došlo k tomu, že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci, a je tedy v rozporu s hmotným právem (příslušnými ustanoveními obchodního a ). Dovolatel dále poukazuje na to, že odvolací soud „v podstatě žalovaným navrhované listinné důkazy provedl“, ačkoliv to nebylo nutné k posouzení toho, zda jde skutečně o „novoty“, a vyjadřuje přesvědčení, že byly-li důkazy provedeny, měl k nim odvolací soud přihlédnout v rámci hodnocení důkazů a vyvodit z nich příslušné skutkové a právní závěry. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Z ustanovení nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , o něž ji opírá dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatel usuzuje na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z tvrzení, že „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Namítaný rozpor pak dovozuje z toho, že odvolací soud neučinil skutková zjištění z důkazů jím navrhovaných v odvolacím řízení, neboť (nesprávně) dospěl k závěru, že nejde o důkazy, které by mohly být na základě ustanovení provedeny. Posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení lze tedy spojovat s otázkou, v jakých případech jde o skutečnosti a důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně ( ).

Uvedená otázka byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, C 2051, a pod č. 175 v časopise Soudní judikatura 10/2003, v němž byl vyjádřen právní názor, podle kterého zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný nebo že je věrohodný, popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soudu prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení

Jak je uvedeno výše, soud prvního stupně žalobě na vyklizení žalovaného z předmětného bytu vyhověl, vycházeje ze zjištění, že žalovaný nepodal proti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení z družstva odvolání k členské schůzi. Pokud pak žalovaný ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedl – kromě označených vad řízení podle § 205 odst. 2 písm. c), d) a f) – že takovéto odvolání podal a navrhl k tomuto svému tvrzení důkazy, jde o skutečnost, která je ve srovnání s výsledky řízení před soudem prvního stupně novou a byla uplatněna (jak správně dovodil odvolací soud) v rozporu s ustanovením Se zřetelem k tomu nelze shledat pro označenou otázku rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu a dovolání podle přípustným.

O namítaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem ( ) pak nemůže jít v dané věci z toho důvodu, že tato námitka se opírá o nové skutečnosti a důkazy, k nimž nemohl odvolací soud vzhledem k ustanovení přihlédnout. Pokud pak dovolatel z postupu soudu dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( o.s ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle , nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu