Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 33/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. V., 2) M. V., zastoupeným advokátem, 3) V. L., 4) D. L., zastoupeným advokátkou, 5) B. K. a 6) J. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č. j. -75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č. j. -75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem níže uvedených nemovitostí. Přestože je nabyl děděním po své matce, jsou k nim v příslušném katastru nemovitostí duplicitně vedeni jako vlastníci žalovaní; těm bylo k pozemkům zřízeno právo osobního užívání pozemků, které se později mělo transformovat na právo vlastnické. Stát však koupil sporné pozemky od nevlastníka a tak právo osobního užívání nemohl platně zřídit.

Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. září 2002, č. j. -28, určil, „že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 456 pro k. ú. Z. a sice pozemků č. pst. 148 o výměře 170 m2, zastavěná plocha bez domu, st. 160 o výměře 126 m2, zastavěná plocha bez stavby, st. 181 o výměře 223 m2, zastavěná plocha bez domu, 321/6 o výměře 734 m2, zahrada, 321/7 o výměře 723 m2, zahrada, 321/8 o výměře 1117 m2, zahrada“; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobcovi rodiče sporné pozemky koupili 28. 5. 1953 od A. Š. a žalobce je do svého vlastnictví nabyl dědictvím po matce. Sporné pozemky pod novými parcelními čísly ale A. Š. prodal v roce 1976 znovu, a to státu, zastoupenému bývalým MNV Z. K jednotlivým částem těchto pozemků posléze zřídil příslušný orgán státní správy správními rozhodnutími právo osobního užívání pro žalované 5) a 6, dále pro manžele P., od nichž jejich část koupili žalovaní 1) a 2), a pro paní P., od které její část koupili žalovaní 3) a 4). Dohody o osobním užívání těchto pozemků, uzavřené na základě zmíněných správních rozhodnutí, nebyly platné, neboť kupní smlouvy, kterými pozemky převedl A. Š. na stát, prohlásil Okresní soud Praha – západ rozsudkem z 21. 11. 1991, č. j. -23, za neplatné. Vlastnické právo k pozemkům nezískali žalovaní ani vydržením, neboť nebyli oprávněnými držiteli. Od počátku jejich užíváni si totiž byli vědomi, že jde o pozemky ve vlastnictví státu a o svém vlastnictví mohli být přesvědčeni až od 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívány změnilo na právo vlastnické a teprve od té doby započal běh desetileté vydržecí lhůty. Ta ale byla přerušena nejen podáním žaloby v roce 2000, ale již v září 1992, kdy žalovaní obdrželi usnesení Krajského soudu v Praze týkající se řízení, jímž se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického práva a v jeho rámci proběhlo v roce 1991 mezi žalobcem a žalovanými mimosoudní jednání.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 30. května 2003, č. j. -75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho právním závěrem. Konstatoval, že právo osobního užívání pozemků bylo žalovaným resp. jejich právním předchůdcům zřízeno v souladu s až 218 (ObčZ) v tehdy platném znění. Přestože Okresní soud Praha – západ shora zmíněným rozsudkem prohlásil kupní smlouvy, na základě nichž stát nabyl k předmětným pozemkům vlastnické právo, za neplatné, nemohla mít tato skutečnost vliv na neúčinnost rozhodnutí orgánu státní správy o přidělení pozemků do osobního užívání, na základě nichž byly posléze uzavřeny dohody o osobním užívání pozemků. Soudní rozhodnutí, kterým bylo určeno, že kupní smlouva je neplatná s účinky ex tunc, nabylo právní moci až za několik let po vydání rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání. Z pohledu pozdějšího soudního rozhodnutí jsou rozhodnutí ONV P. o zřízení práva osobního užívání pozemků vadná, neboť šlo o pozemky, které se nenacházely v socialistickém společenském vlastnictví podle tehdejšího ObčZ. Přes tuto právní vadu ale nebylo možno v soudním řízení zrušit příslušná správní rozhodnutí, neboť podle , o správním řízení, rozhodnutí, kterým byl účastníkovi dán souhlas k občanskoprávnímu úkonu, nelze ve správním mimoodvolacím řízení zrušit nebo změnit, jestliže účastník řízení nabyl práv v dobré víře. Ta nebyla ničím zpochybněna a na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo účastníkům správního řízení právo, aby s nimi byly uzavřeny dohody o osobním užívání pozemků. Ve správním řízení platí předpoklad správnosti správního aktu do doby, než bude zrušen nebo změněn. V daném případě nejde o správní akty nicotné, od počátku neexistující. Odvolací soud dále odkázal na věta prvá ObčZ ve znění novely provedené , na právní názor Ústavního soudu plynoucí z jeho rozhodnutí pod sp. zn. a na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na a b) . Připomíná všechna skutková zjištění, která měl odvolací soud pro své rozhodnutí k dispozici a která shrnul do závěru, že osobní užívání pozemků bylo žalovaným resp. jejich právním předchůdcům zřízeno v souladu s tehdy platnými právními předpisy a že všechna rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemků do osobního užívání byla projevem státní moci a nikoliv projevem vůle státu jako vlastníka; pro správní rozhodnutí platil předpoklad jejich správnosti a k jejich zrušení nebo změně nemohlo dojít vzhledem ke lhůtám pro přezkum správních rozhodnutí. Podle ObčZ se právo osobního užívání transformovalo v právo vlastnické. Dovolatel nicméně s odkazem na úpravu práva osobního užívání pozemků v tehdejším ObčZ a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu – rozhodnutí pod sp. zn. , nebo – namítá, že právní posouzení věci zvolené odvolacím soudem je nesprávné. Dále poukazuje na a 6 ObčZ. Jako významné připomíná skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní již v prosinci roku 1991 v důsledku mimosoudního jednání pozbyli dobrou víru, která byla ve smyslu ObčZ nezbytná pro to, aby po 1. lednu 1992 mohli jako oprávnění držitelé vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům. Žalovaní však takové mimosoudní jednání shodně popírali; s jejich tvrzením se ale měl odvolací soud vypořádat – měl je buď odmítnout jako nepřípustné podle anebo dokazování doplnit stran vyvrácení nebo potvrzení skutkových zjištění. V této souvislosti připojuje k dovolání pozvánku obecního úřadu na jednání o pozemcích z 10. 12. 1991. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaní 1) a 2) podrobně analyzují všechny okolnosti, jež vedly odvolací soud k jeho skutkovým i právním závěrům, s nimiž se ztotožňují. Poukazují na to, že podání žaloby v tomto řízení je v rozporu s dobrými mravy podle 3 odst. 1 ObčZ. Tento závěr odůvodňují kromě dalšího podrobným odkazem na okolnosti prodeje pozemků A. Š. manželům K. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

K dovolání se vyjadřují i žalovaní 5) a 6), kteří rovněž považují právní závěry odvolacího soudu za správné. Pokud jde o dovolatelovu námitku, že odvolací soud nepostupoval správně nevypořádal-li se dostatečně formálně s údaji soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku na str. 5 předposlední odstavec, nedošlo tím k vadě řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhují rovněž, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Přezkoumávané rozhodnutí řeší věc v rozporu s rozhodnutím publikovaným pod č. 20/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Jestliže stát převzal pozemek bez právního důvodu nebo na základě neplatného právního úkonu, nestal se jeho vlastníkem a k tomuto pozemku nemohlo být platně zřízeno právo osobního užívání pozemku (§ 39, § 199 odst. 1 ObčZ ve znění účinném do 31. 12 1991). Dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemku, který byl v soukromém vlastnictví třetí osoby, se příčila § 199 odst. 1 ObčZ a byla neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ. Na základě absolutně neplatné dohody nemohlo právo osobního užívání vzniknout (k tomu viz též zprávu o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SR ve věcech týkajících se osobního užívání pozemků, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu SR 9. 12. 1980, , publikovanou pod č. 2/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ani se tedy nemohlo přeměnit ve vlastnictví domnělých osobních uživatelů. Zákon neposkytuje oporu pro názor, že by vlastnické (případně spoluvlastnické) právo osoby, k jejímuž pozemku bylo v rozporu s § 199 odst. 1 ObčZ zřízeno právo osobního užívání, v důsledku tohoto zřízení zaniklo. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dohoda byla uzavřena v souladu se správním rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání. Účastníkem správního řízení je podle , o správním řízení (), ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinností mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Práva vlastníka pozemku, ohledně kterého bylo vedeno správní řízení o přidělení do osobního užívání, byla rozhodnutím přímo dotčena a tento vlastník byl tedy účastníkem správního řízení; rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, které mu nebylo oznámeno, nenabylo právní moci (, , )“.

Argumentace odvolacího soudu je tedy z pohledu judikatury dovolacího soudu nesprávná; z jiných hledisek [(např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. )] nebylo možno v dovolacím řízení, vymezeném obsahem dovolání žalobce, věc přezkoumávat. K vyjádření žalovaných je třeba uvést, že určovací žalobu nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1999).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu