Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
75 C 430/2020
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Rozsypalem v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 33 881,48 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku částku 20 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 568 Kč od datum do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky 11 953 Kč, částky 1 360,48 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 32 521 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení z částky 11 953 Kč od datum do zaplacení a úroku ve výši 100,49 % ročně z částky 24 744,66 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 95 731 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku částku 20 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 568 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žaloba o zaplacení částky 11 953 Kč, částky 1 360,48 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 32 521 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení z částky 11 953 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 100,49 % ročně z částky 24 744,66 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 95 731 Kč, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne datum domáhala vůči žalovanému zaplacení částky v celkové výši 32 521 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 521 Kč od datum do zaplacení, částky 1 360,48 Kč a úroku ve výši 100,49 % ročně z částky 24 744,66 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 95 731 Kč, jakož i náhrady nákladů řízení.
2. Žalobou uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru číslo kterou žalovaný podepsal dne datum a na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě dne datum úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem v nominální sazbě 100,49 % ročně ve 36 měsíčních splátkách ve výši 2 216 Kč, splatných k 19. dni každého kalendářního měsíce počínaje lednem 2020, a to dle splátkového kalendáře. Žalovaný zaplatil pouze první dvě splátky, a to v částce 4 432 Kč dne datum. Žalobkyni proto vzniklo dle bodu 6.1 smlouvy právo na smluvní pokutu za prodlení s úhradou 1. a 3. splátky v délce 30 dnů ve výši dvakrát 499 Kč (celkem 998 Kč), splatnou ve lhůtě 10 dnů od vzniku práva žalobkyně na její zaplacení, a dále právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením s úhradou 1., 2. a 3. splátky v délce 15 dnů ve výši třikrát 200 Kč (celkem 600 Kč) dle bodu 6.2 smlouvy, splatnou ve lhůtě 10 dnů od vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Tyto náklady dle žalobkyně zahrnovaly jednotkové mzdové náklady zaměstnanců podílejících se na předžalobním vymáhání ve výši 43,94 Kč, jednotkové provozní náklady interního Call centra ve výši 6,99 Kč, jednotkové náklady – provize externí vymáhací společnosti ve výši 93,42 Kč, jednotkové náklady – provize inkasní sítě ve výši 59,84 Kč a ostatní provozní náklady Collection Department ve výši 1,64 Kč. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky splatné datum o délce 65 dnů, došlo v souladu s bodem 6.3 smlouvy automaticky k zesplatnění celého úvěru ke dni datum, kdy byl žalovaný povinen uhradit celou nezaplacenou jistinu úvěru včetně úroků zahrnutých v posledních třech splátkách před zesplatněním úvěru, které se ke dni zesplatnění staly součástí jistiny, a žalobkyně může požadovat úroky z prodlení z celé této nové jistiny. Před zesplatněním úvěru byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné splátky ve lhůtě alespoň 30 dnů. Pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru v den zesplatnění byla v bodě 6.5 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny. Žalovaný však svůj dluh žalobkyni neuhradil ani po předžalobní výzvě. Ke způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z informací a dokladů získaných od žalovaného, zejména z prohlášení žalovaného, dokladů o příjmech a výpisů z účtu, a ověřila i úvěrovou historii žalovaného v databázích příjmení a anonymizováno, jakož i skutečnost, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku.
3. V podání ze dne datum žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 19 000 Kč a celkových měsíčních nákladů ve výši 4 410 Kč, složených z životního minima ve výši 3 410 Kč coby paušální částky, která postačuje k obživě a do které se nezapočítávají splátky úvěrů či náklady na bydlení (dle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu) a výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč, načež volné zdroje žalovaného ke splácení činily 13 590 Kč, neboť žalobkyně k uváděným výdajům žalovaného přičítá rezervu ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně dále prověřila, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, že neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad jeho totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný měl pracovní smlouvou ze dne datum sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou a výši jeho příjmu žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce srpen a říjen 2019. K posouzení výdajů žalovaného dále uvedla, že vychází zejména z údajů uvedených žalovaným, které svým podpisem potvrdil v kartě hodnocení klienta, přičemž nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným, a odkázala na prohlášení žalovaného, že nemá splatné dluhy, není proti němu vedeno nalézací ani exekuční řízení, nenachází se ve stavu hrozícího úpadku atp.
4. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a po celou dobu řízení byl pasivní.
5. Soud věc projednal na jednání konaném dne datum podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) v nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání, leč řádně předvolán, bez omluvy nedostavil.
6. Dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ke dni datum měla žalobkyně od datum povolení obec národní banky k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.
7. Z listiny označené jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru číslo soud zjistil, že jej žalovaný podepsal dne datum a žalobkyně jej akceptovala dne datum. Jako den uzavření smlouvy byl sjednán den doručení oznámení o schválení úvěru žalovanému. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč převodem na běžný účet č. bankovní účet a žalovaný se zavázal zaplatit částku v celkové výši 79 776 Kč ve 36 měsíčních anuitních splátkách zahrnujících platbu jistiny úvěru a úroku, který k poslednímu dni splatnosti splátky přirůstá k jistině, ve výši 2 216 Kč, splatných k 19. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 100,49 % ročně s tím, že úroky za poskytnutí úvěru běží od jeho poskytnutí až do vrácení jistiny úvěru, k níž po zesplatnění úvěru přirůstají až do maximální souhrnné výše 95 731,20 Kč (120 % částky 79 776 Kč). Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o délce 30 dnů byl v čl. 6 smlouvy sjednán vznik práva žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou takovou splátku v prodlení, maximálně ve výši 2 999 Kč za každý kalendářní rok, se splatností ve lhůtě 10 dnů od vzniku povinnosti k zaplacení smluvní pokuty. V čl. 6 smlouvy bylo sjednáno právo žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč u každé splátky v prodlení o délce 15 dnů s tím, že právo na její zaplacení vzniká žalobkyni 15. dnem prodlení a že je náhrada nákladů splatná ve lhůtě 10 dnů od vzniku práva na její zaplacení. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů bylo v čl. 6 písm. b) smlouvy sjednáno automatické zesplatnění úvěru, kdy se stávají splatnými celá jistina úvěru, úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině, smluvní pokuty a náhrady nákladů dle čl. 6, přičemž žalobkyně je povinna vyzvat žalovaného před zesplatněním úvěru k úhradě dlužné splátky ve lhůtě alespoň 30 dnů. Dále se dle čl. 6 smlouvy měly ke dni zesplatnění úvěru stát nezaplacená jistina úvěru a nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou měl žalovaný zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru a z níž mohla žalobkyně požadovat úroky z prodlení. Pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru v den jeho zesplatnění byla v čl. 6 smlouvy sjednána povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut ze strany žalobkyně pak nesměl dle čl. 6 smlouvy přesáhnout součin 0,5 a celkové výše úvěru.
8. Dle předsmluvního formuláře, podepsaného žalovaným dne datum, byl žalovaný seznámen se základními vlastnostmi a náklady spotřebitelského úvěru ve vztahu ke smlouvě číslo.
9. Dle oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo se splátkovým kalendářem soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh žalovaného na uzavření smlouvy o úvěru číslo přičemž doručením oznámení došlo k uzavření smlouvy o úvěru číslo. Oznámení bylo doručeno žalovanému dne datum.
10. Z listiny nazvané„ hodnocení klienta“ plyne, že žalobkyně vycházela při analýze bonity žalovaného ve vztahu ke smlouvě o úvěru číslo z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalovaného ze zaměstnání u společnosti ve výši 19 000 Kč (datum nástupu do zaměstnání datum, doba neurčitá) a z výdajů ve výši 3 410 Kč coby životní minimum, 1 000 Kč na bydlení (nájem, inkaso) a 1 000 Kč coby rezervy. Rozdíl mezi příjmy a výdaji činil 13 590 Kč. Ve formuláři bylo rovněž vyplněno, že je žalovaný svobodný, vzdělání má základní a bydlí v jiné formě bydlení. Formulář obsahuje rovněž podpis žalovaného ke dni datum.
11. Z listiny nazvané„ prohlášení klientů“, která obsahuje podpis žalovaného ke dni datum, plyne, že žalovaný mj. prohlásil, že nemá splatné dluhy vůči třetí osobě, nebyla proti němu podána žaloba, vydán exekuční titul, vedeno exekuční řízení, nenachází se v úpadku ani v hrozícím úpadku.
12. Dle výpisu záznamů z registru příjmení neměl žalovaný ke dni datum žádný záznam.
13. Z fotokopie listiny označené jako pracovní smlouva ze dne datum soud zjistil, že ji žalovaný podepsal v postavení zaměstnance, přičemž v ní byl sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou a žalovanému náležela mzda ve výši 150 Kč za hodinu.
14. Dle fotokopie výplatní pásky za období 8/ 2019 činila čistá mzda žalovaného 19 894 Kč.
15. Dle fotokopie výplatní pásky za období 10/ 2019 činila čistá mzda žalovaného 19 117 Kč.
16. Dle potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne datum činil průměrný příjem žalovaného za období od datum do datum 19 116 Kč.
17. Dle kopie části výpisu z běžného účtu č. bankovní účet soud zjistil, že tento výpis byl adresován paní jméno příjmení.
18. Z dokladu o vyplacení úvěru plyne, že na účet č. bankovní účet uvedený ve smlouvě byla z účtu žalobkyně zaslána dne datum částka ve výši 25 000 Kč pod variabilním symbolem číslo (číslo úvěrové smlouvy).
19. Karta klienta (žalovaného) ke dni datum obsahuje údaje evidované žalobkyní ke smlouvě číslo včetně přehledu zaplacených splátek, podle nějž žalovaný zaplatil splátku splatnou dne datum ve výši 2 216 Kč dne datum a splátku splatnou dne datum ve výši 2 216 Kč dne datum a žádnou další splátku již nezaplatil. Celkem žalobkyni uhradil částku 4 432 Kč.
20. Z listiny obsahující výstup z registru NRKI soud zjistil, že při hodnocení žalovaného byl žalovanému přiznán příznak 14, který znamená, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti.
21. Dle výzvy k zaplacení ze dne datum žalobkyně žalovaného vyzvala k okamžité úhradě splátek splatných dne datum a datum ze smlouvy číslo náhrady účelně vynaložených nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 499 Kč s upozorněním, že v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky o délce 65 dnů, dojde tímto dnem automaticky k zesplatnění celého úvěru.
22. Dle výzvy k zaplacení ze dne datum žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě splátek splatných dne datum a datum ze smlouvy číslo náhrady účelně vynaložených nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 998 Kč s upozorněním, že v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky o délce 65 dnů, dojde tímto dnem automaticky k zesplatnění celého úvěru.
23. Z předžalobní výzvy ze dne datum ve spojení s poštovním podacím archem ze dne datum vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě dluhu vzniklého ze smlouvy číslo ve výši 30 923,71 Kč (nová jistina úvěru), smluvních pokut ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 30 923,71 Kč a úroku v sazbě 100,49 % ročně z částky 24 744,66 Kč od datum do zaplacení, a to k okamžité úhradě, včetně upozornění na přistoupení k jeho vymáhání v soudním řízení a navýšení dlužné částky o náklady řízení v případě nezaplacení.
24. Z listiny označené jako souhlas s kopírováním a uchováváním občanského průkazu soud zjistil, že žalobkyně disponovala fotokopií občanského průkazu žalovaného.
25. Z fotokopie občanského průkazu plyne, že při sjednávání úvěru byla pořízena fotokopie občanského průkazu žalovaného.
26. Ze společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu datum soud zjistil, že žalovaný požádal, aby mu byl úvěr vyplacen na účet vedený na jméno příjmení č. bankovní účet, která s vyplacením úvěru na její účet souhlasila.
27. Na základě provedeného dokazování tak byl soudem zjištěn následující skutkový stav:
Žalobkyně je evidována v evidenci ČNB jako subjekt oprávněný poskytovat spotřebitelské úvěry. Žalovaný podepsal dne datum listinu označenou jako„ návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru číslo“. Žalobkyně návrh žalovaného akceptovala, načež bylo oznámení o schválení úvěru doručeno žalovanému dne datum. Žalobkyně se smluvně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tento úvěr včetně smluveného úroku, a to v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 216 Kč splatných vždy k 19. dni v měsíci. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 79 776 Kč Smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 100,49 % ročně. Za prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů náleží žalobkyni náhrada účelně vynaložených nákladů v částce 200 Kč. V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o více než 30 dní, je žalovaný povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Při prodlení žalovaného s úhradou splátky o více než 65 dní, dojde k zesplatnění úvěru. V případě zesplatnění úvěru se dosud nesplacené splátky stávají součástí jistiny, kdy tato nová jistina je splatná v den následující po zesplatnění úvěru. V případě, že nebude nová jistina uhrazena řádně a včas je žalovaný povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Žalovaný měl při uzavření smlouvy pravidelný příjem cca 19 000 Kč čistého. Žalovaný nebyl ke dni datum evidován v registru příjmení. Žalovaný poskytnutý úvěrový rámec ve výši 25 000 Kč zcela vyčerpal, když žalobkyně zaslala dne datum částku 25 000 Kč na účet č. bankovní účet, jehož majitelem byla jméno příjmení, která s vyplacením úvěru na její účet souhlasila. Žalovaný uhradil celkem částku 4 432 Kč. Žalovaný při zkoumání úvěruschopnosti obdržel příznak 14, který vyjadřoval, že je v registru nový nebo má rozpracované žádosti. Totožnost žalovaného byla při sjednávání úvěru ověřena zasláním kopie občanského průkazu žalovaného. Žalovaný byl opakovaně upomínán k úhradě dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru a vymáhání dlužných částek v soudním řízení. Žalovaný byl zástupkyní žalobkyně vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 32 521 Kč s příslušenstvím s upozorněním na možnost podání žaloby. Předžalobní výzva byla odeslána dne datum.
28. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
29. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
30. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
31. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
32. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
33. Na základě shora uvedeného skutkového stavu posouzeného citovanými zákonným ustanoveními soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní, jakožto věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, byla dne datum, kdy byla žalovanému doručena akceptace žalobkyně návrhu žalovaného na uzavření smlouvy o úvěru, uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 o.z.), podle níž byla úvěrující (žalobkyně) povinna poskytnout na požádání úvěrovanému (žalovaný) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný (žalovaný) byl povinen poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 o.z.), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 o.z.). Uvedená povinnost byla žalovaným porušena, když dlužnou částku neuhradil řádně a včas. Žalovaný však v daném případě vystupoval v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání (taková skutečnost neplyne ze smlouvy o úvěru a ani nebyla v řízení tvrzena, natožpak prokazována), pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž ZSÚ.
34. Žalobkyně tak byla povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného - spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, který představuje i sporný úvěr ve výši 25 000 Kč. Posouzení schopnosti splácet úvěr je závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).
35. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
36. V projednávané věci pak žalobkyně předložila soudu listiny, jež měly dokládat, že řádně splnila povinnost posoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit. Z žalobkyní předložených listin však vyplynulo nejen to, že žalovaný byl zaměstnán s měsíčním příjmem cca 19 000 Kč, že žalovaný nebyl evidován v registru příjmení s dlužnými splátkami úvěrů nebo karet po splatnosti, nýbrž rovněž to, že při hodnocení smlouvy žalovaného byla smlouva opatřena příznakem znamenajícím, že je žalovaný v systému příliš nový, nebo že má rozpracované žádosti, a rovněž to, že žalovaný neměl bankovní účet vedený na jeho osobu. Pokud pak jde o výdajovou stránku žalovaného, žalobkyně nepředložila soudu ničeho, z čeho by plynulo, že se v případě posuzování schopnosti žalovaného poskytovaný úvěr splatit zabývala rovněž výdaji žalovaného. Žalobkyně pak ani přes poučení soudu podle § 118a o.s.ř. nepředložila nic, z čeho by bylo lze dospět k závěru, že řádně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Z listin předložených žalobkyní přitom podle soudu nebylo lze dospět k závěru, že by žalovaný byl schopen řádně hradit poskytnutý úvěr s měsíční splátkou ve výši 2 216 Kč, a to za situace, kdy žalobkyně neměla žádné podložené informace o výdajích žalované, které si bylo na místě vyžádat tím spíše, že v systému anonymizováno byl žalovaný evidován jako nový klient nebo klient s rozpracovanými žádostmi. Aby za dané situace bylo lze dovodit, že žalovaný je schopen nabízený úvěr řádně splácet, musela by se žalobkyně podle soudu více zabývat zejména výdaji žalovaného. Na to však žalobkyně zcela rezignovala a spolehla se pouze na tvrzení žalovaného. Pokud přesto žalovanému sporný úvěr poskytla, rozhodně tak neučinila v souladu se svými povinnostmi podle § 86 ZSÚ. Z podkladů, které měla žalobkyně k dispozici, totiž vyplynula vysoká míra rizika nesplácení ze strany žalovaného. Přitom součástí kontroly úvěruschopnosti je rovněž řádné vyhodnocení získaných dat v souladu s požadavkem náležité péče tak, aby shromažďování dat o žadateli o úvěr nebylo pouze samoúčelné. Na základě získaných dat teprve poskytovatel úvěru učiní závěr, zda žadatel o úvěr nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Pokud po tomto zkoumání nevyplyne zvýšené riziko nesplácení, lze platně uzavřít smlouvu a úvěr žadateli poskytnout. V dané věci však riziko nesplácení ze strany žalovaného bylo zcela zjevné.
37. Nezbývá tak než uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že posoudila řádně úvěruschopnost žalovaného podle § 86 ZSÚ. Jelikož tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se totiž nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o.z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.
38. Ačkoli by pouhý jazykový výklad § 87 ZSÚ nasvědčoval pouhé relativní neplatnosti úvěrové smlouvy coby důsledku porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 ZSÚ (k námitce spotřebitele v promlčecí lhůtě tří let od uzavření smlouvy), má soud za to, že takový výklad je v rozporu se základními zásadami, z nichž ZSÚ vychází (zásada rovnosti a ochrany slabší strany – spotřebitele, jehož nerovné postavení ve vztahu k podnikateli dorovnává uvedená právní úprava), neboť nepředstavuje dostatečný nástroj ochrany spotřebitele a vedl by k významnému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, a znamenal by také popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti. Jak bylo nastíněno výše, účelem této povinnosti je předejít nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, které mají dopad na další věřitele, osoby dlužníkovi blízké i na celou společnost. Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti zmínil také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má tedy celospolečenský význam, a porušení této povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy proto zjevně narušuje veřejný pořádek, což má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez námitky. K závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v režimu nového ZSÚ dospěl rovněž Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019.
39. Vzhledem k vývoji právní úpravy spotřebitelských úvěrů, jakož i judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu směrem k vyšší ochraně spotřebitele, není logické, aby se s novým ZSÚ stala z neplatnosti absolutní neplatnost relativní, tedy aby ochrana spotřebitele byla oslabena podmínkou vznesení námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, a to jen ve tříleté lhůtě od uzavření smlouvy (zvláště pokud k uplatnění práva věřitele na zaplacení splatné pohledávky z úvěrové smlouvy může dojit s ohledem na sjednanou délku doby splácení i později). Rovněž dle důvodové zprávy k § 86 ZSÚ byla záměrem zákonodárce mj. snaha o posílení principu zodpovědného úvěrování, čemuž následek v podobě relativní neplatnosti neodpovídá. Naopak smysl a účel právní úpravy povinnosti zkoumání úvěruschopnosti a její historický vývoj (i v rámci judikatury) vedou k jednoznačnému závěru o následku jejího porušení v podobě absolutní neplatnosti. Jedině takový výklad je rovněž eurokonformní, neboť zmíněná právní úprava je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo. Soud v tomto ohledu poukazuje také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C číslo, podle nějž„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
40. K možnosti a dokonce povinnosti soudu odchýlit se od doslovného znění zákona pak srov. usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, či nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.
41. Soud konstatuje, že i pokud by nebyla neplatnost smlouvy o úvěru shledána z důvodu porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, nezbylo by soudu než danou smlouvu stejně shledat neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy (v této souvislosti srov. odstavec 7. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, č.j. 20 Cdo 1857/2019-162).
42. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).
43. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
44. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným neplatnou, avšak bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému (na účet, jejž žalovaný určil ve smlouvě o úvěru jako platební místo) poskytla částku 25 000 Kč, posoudil soud právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o.z., jelikož ochuzená (žalobkyně) plnila obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu. Poskytnutou částku 25 000 Kč však již žalovaný žalobkyni zcela nevrátil, když jak žalobkyně uváděla a dokládala, na danou částku bylo uhrazeno toliko 4 432 Kč, pročež k úhradě stále zbývá částka 20 568 Kč. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, uplatní se pravidlo podle § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost povinnosti vydat bezdůvodné obohacení tak nastane na výzvu věřitele. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně žalovaného vyzvala k okamžitému zaplacení dlužné částky v předžalobní výzvě, jež byla žalovanému odeslána dne datum, přičemž byla žalovanému doručena okamžikem, kdy se dostala do sféry jeho dispozice, a tedy v okamžiku, kdy mu byla doručena. Za den doručení pak lze požadovat 3. pracovní den po odeslání zásilky (srov. § 573 o.z.). Lze tedy mít za to, že výzva k plnění byla žalovanému doručena dne datum, pročež s ohledem na okamžitou výzvu k plnění se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení následujícího dne, a tedy dne datum, a od tohoto dne je žalobkyně oprávněna požadovat po žalovaném zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení.
45. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do zaplacení částky 20 568 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného a dále co do zákonného úroku z prodlení z této částky od datum do zaplacení. Proto v bodě I. výroku žalobě v tomto rozsahu vyhověl.
46. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a stanovil zákonnou třídenní pariční lhůtu, jelikož pro stanovení lhůty v jiné délce neshledal žádného důvodu.
47. V bodě II. výroku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl ve zbývajícím rozsahu, a tedy co do částky 11 953 Kč, částky 1 360,48 Kč, a úroku ve výši 100,49 % ročně z částky 24 744,66 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 95 731 Kč, neboť tyto částky žalobkyně po žalovaném požadovala na základě neplatné smlouvy o úvěru, a dále co do zákonného úroku z prodlení z částky 32 521 Kč od datum do datum a zákonného úroku z prodlení z částky 11 953 Kč od datum do zaplacení, neboť v tomto období nebyl žalovaný v prodlení s jejich úhradou.
48. Současně soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, jenž byl v řízení procesně úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny v uvedených lhůtách, lze se po právní moci rozsudku domáhat výkonu rozhodnutí u soudu, nebo prostřednictvím exekuce.