Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 429/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, č.j. -62, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt č. 8, II. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 4. nadzemním podlaží vpravo od schodiště při vstupu na podestu směrem od 3. nadzemního podlaží v domě č.p. 1822, v ulici L. 43 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, č.j. -72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že nájemkyní tohoto bytu byla babička žalované A. F. (dále též „nájemkyně“), která v průběhu roku 2001 vážně onemocněla a od poloviny tohoto roku byla hospitalizována v různých nemocnicích, že během hospitalizace dostávala propustky a zdržovala se v předmětném bytě nebo u své dcery (matky žalované), že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu potřebovala pomoc jiné osoby, kterou jí poskytovala žalovaná za pomoci své matky, že dopisem ze dne 10. 8. 2001 nájemkyně informovala žalobce, že s ní žalovaná bude žít v předmětném bytě, že žalovaná se na adrese předmětného bytu přihlásila k trvalému pobytu a posléze se do bytu nastěhovala a bydlela v něm i v den smrti (25. 12. 2001) nájemkyně, která zemřela v nemocnici. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na straně nájemkyně i na straně žalované byl dán úmysl založit a vést společnou domácnost, který byl navenek projeven dopisem nájemkyně ze dne 10. 8. 2001 a přihlášením se žalované k trvalému pobytu, že tento společný úmysl též realizovaly a že jejich soužití ve společné domácnosti trvalo i v den smrti nájemkyně. Konstatoval, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením , byť v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl, že neuvěřil výpovědím svědků, kteří zpochybňovali soužití nájemkyně a žalované, a že z výpovědí některých svědků neučinil právně významné závěry. Podle názoru odvolacího soudu neměla na existenci úmyslu nájemkyně a žalované žít ve společné domácnosti vliv ani okolnost (vyplývající ze sdělení Magistrátu m. P. ze dne 28. 1. 2003, předloženého žalobci v odvolacím řízení), že nájemkyně požádala 5. 4. 2000 o umístění v domově důchodců, neboť se tak stalo ještě předtím, než projevila úmysl žít se žalovanou; ostatně čekací doba na umístění je obvykle osm let. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná prokázala splnění podmínek stanovených v větě první obč. zák. – soužití s nájemkyní bytu ve společné domácnosti ke dni její smrti a neexistenci vlastního bytu – a že na ni ve smyslu uvedeného ustanovení přešlo právo nájmu předmětného bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení Za otázku zásadního právního významu označují otázku, „zda je dána podmínka pro přechod práva nájmu bytu i v případě, kdy nájemce měl podanou žádost o umístění do domova důchodců a zda i v tomto případě mělo soužití žalované a paní F. charakter trvalosti“. Namítají, že v napadeném rozsudku bylo rozhodnuto jinak, než „v rozhodnutí, které vydal Městský soud v Praze pod č.j. “, ačkoliv obě rozhodnutí vycházejí ze skutkového základu, „který si je více než podobný“, a že v rozhodnutí Nejvyššího soudu „č.j. “ byla „problematika trvalosti soužití s nájemcem řešena zcela odlišně od napadeného rozhodnutí“. Dovolatelé vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o existenci úmyslu nájemkyně a žalované vést společnou domácnost, vytýkají mu, že jeho rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně) vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a spočívá na „nesprávném právním základě, neboť jestliže soudy uznaly existenci nájemního práva žalované k předmětnému bytu, pak tuto dovodily z důkazů, jimiž byla vyvrácena existence úmyslu vést společnou domácnost trvale a jimiž byla vyvrácena existence společného bydlení …“. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dále vytýkají, že jeho rozhodnutí je stiženo „zmatečností“ pokud uvádí, že žalovaná se nejprve na adresu předmětného bytu trvale přihlásila a teprve poté se do něho nastěhovala a namítají, že tomu bylo naopak; vyjadřují též nesouhlas se „způsobem, jakým vyhodnotil úmysl žalované a paní F. žít spolu trvale“ a namítají, že jejich soužití nemohlo mít charakter trvalosti, měla-li nájemkyně podanou žádost o umístění do domova důchodců, neboť tím byla „předem stanovena doba, na kterou bylo toto tvrzené společenství omezeno“. Oba soudy (uvádí se dále v dovolání) se „vůbec nevypořádali s důkazy, které byly provedeny“, při posuzování věci „upřednostnily dopis paní F. žalobcům ze dne 10. 8. 2001 a svědecké výpovědi členů rodiny před výpověďmi nájemníků domu a před listinnými důkazy“; odvolací soud se pak „nestandardně“ vypořádal se žádostí nájemkyně o umístění do domova důchodců. Pochybení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spatřují dále v nesplnění poučovací povinnosti vůči účastníkům, pokud jde o navrhování důkazů, neboť „soud nepoučil účastníky řádně podle ustanovení , ale pouze podle ustanovení “. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Z ustanovení nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , o něž ji opírají dovolatelé.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelé spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou, „zda je dána podmínka pro přechod práva nájmu bytu i v případě, kdy nájemce měl podanou žádost o umístění do domova důchodců a zda i v tomto případě mělo soužití žalované a paní F. charakter trvalosti“. Označená otázka však přípustnost dovolání podle založit nemůže, neboť je svým charakterem otázkou skutkovou, nikoliv právní. Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelé zpochybňují skutkový závěr odvolacího soudu o existenci úmyslu nájemkyně a žalované vést trvale společnou domácnost námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem a předkládají jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se soužití žalované s nájemkyní bytu; ve skutečnosti tak uplatňují dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (což ostatně sami dovolatelé uvádějí, byť výslovně tento dovolací důvod neuplatňují).

Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) - přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání není rovněž případná námitka dovolatelů, že v jimi označených rozhodnutích byla „problematika trvalosti soužití s nájemcem řešena zcela odlišně od napadeného rozhodnutí“, neboť jde taktéž o námitku týkající se skutkového stavu věci. Pro skutkový závěr o existenci úmyslu nájemce a osoby uvedené v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. založit a vést trvale společnou domácnost jsou rozhodné různé skutkové okolnosti; okolnost, na níž dovolatelé poukazují – žádost nájemkyně o přijetí do domova důchodců – může být toliko jednou z nich a je třeba ji hodnotit v souvislosti s ostatními okolnostmi toho kterého konkrétního případu (což se ostatně podává i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp.zn. , které mají dovolatelé zřejmě na mysli).

Pokud pak dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesplnění poučovací povinnosti vůči účastníkům řízení podle ve vztahu k navrhování důkazů, je třeba uvést, že k takovéto vadě, jakož i k dalším tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají. V této souvislosti lze poukázat i na to, že podle ustálené judikatury tíží v řízení povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho, kdo tvrdí existenci práva nájmu bytu (splnění podmínek pro přechod práva nájmu bytu), tj. v dané věci žalovanou.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , , a o skutečnost, že žalované nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalobcům.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. října 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu