Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 70/2021-23
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 16 680 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 6 680 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 3 250 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 10 000 Kč od 31. 3. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 6 680 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 3 250 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 10 000 Kč od 31. 3. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 10. března 2021 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 16 580 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 13 250 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně dne 24. 1. 2020 se žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce, na základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky v částce 3 250 Kč, a to do dne 30. 3. 2020. Žalovaný však v termínu splatnosti tento úvěr zcela neuhradil, načež mu ze strany žalobkyně byly zaslány upomínky s výzvou k zaplacení zbývající dlužné částky, kdy vyhotovení a zaslání upomínky je v souladu se smlouvou zpoplatněno částkou 500 Kč, přičemž žalovanému byly odeslány celkem 4 upomínky. Dluh žalovaného z uvedeného titulu tak činí na jistině a smluvním poplatku celkem částku 13 250 Kč, vedle toho se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty v částce 3 430 Kč, na jejíž zaplacení žalobkyni vznikl nárok v důsledku prodlení žalovaného s úhradou jeho splatného dluhu. Žalovaný však žalobkyni dosud ničeho nezaplatil, a to ani přes upomínku před podáním žaloby ze dne 19. 1. 2021.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru ze dne datum, Všeobecných obchodních podmínek právnická osoba, anonymizováno, dokladu o převodu částky 10 000 Kč dne 24. 1. 2020 na účet číslo bankovní účet, dopisů žalobkyně žalovanému ze dne 6. 4. 2020, 13. 4. 2020, 20. 4. 2020 a 29. 4. 2020 – upomínek a dopisu zástupkyně žalobkyně žalovanému ze dne 19. 1. 2021 - výzvy k úhradě před podáním žaloby a z poštovního podacího lístku k tomuto dopisu ze dne 19. 1. 2021, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše a žalovaným v žádném směru nerozporovaná, soud proto pro stručnost odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne zápůjčku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit do 30. 3. 2020.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili s odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu uvedla, že příjem žalovaného činil 25 506 Kč, jeho příjem žalobkyně ověřila z výplatních lístku za měsíc říjen až prosinec 2019 a výdaje žalovaného byly zjištěny dotazem. K výši výdajů žalovaný uvedl, že jeho měsíční výdaje činí 5 000 Kč, dále uvedl, že za svobodný a nemá nezletilé děti. Ohledně dotazu na druh bydlení (ve vlastním/u rodičů/u partnera/v podnájmu) žalovaný uvedl, že bydlí„ ve vlastním“. K tomu žalobkyně dále uvedla, že vzhledem k tomu, že žalovaným tvrzené výdaje ve výši 5 000 Kč by byly nižší než částka životního minima, která ke dni podání žádosti o zápůjčku činila 6 608 Kč, vzala žalobkyně v rámci vyhodnocení úvěruschopnost žalovaného v úvahu výdaje ve výši částky nezabavitelného minima. Následně pak žalobkyně ověřila úvěruschopnost rovněž nahlédnutím do centrální evidence exekucí a na základě těchto informací dospěla k závěru, a že žalovanému měsíčně zůstává disponibilní částka 18 898 Kč (25 506 Kč 6 608 Kč) a bude tak schopen poskytnutou zápůjčku (10 000 Kč) splatit.
11. Dané úvaze žalobkyně lze přisvědčit jako správné, avšak pouze tehdy, pokud by předtím dostatečně spolehlivě zjistila výdajovou stránku žalovaného. Již sama žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že měla jistou pochybnost o výši celkových v měsíčních výdajů uváděných žalovaným, a proto, zřejmě z důvodu opatrnosti namísto částky 5 000 Kč na straně výdajové vzala do úvahy raději částku 6 608 Kč jako částku nepostižitelného minima. Již z toho je zřejmá určitá nejistota, kterou žalobkyně v okamžiku poskytování zápůjčky žalovanému ohledně jeho výdajové stránky měla, neboť zjevně tedy nedostatečně a také nespolehlivě zjistila jeho výdaje, když spoléhala pouze na jeho prohlášení. Nedosti na tom již sama částka uváděná žalovaným 5 000 Kč jako celkové měsíční náklady na chod jeho domácnosti a zajištění jiných základních potřeb, za situace, kdy uvedl, že je svobodný a bydlí„ ve vlastním“, jeví se soudu tato částka nepřiměřeně nízkou, kdy je nutno vzít v úvahu, že žalovaný, i kdyby byl vlastníkem nemovitosti, nutně by měl výdaje za energie, za jídlo, za ošacení a již při nejprostší úvaze lze dojít k závěru, že tato částka na krytí jeho životních potřeb dlouhodobě dostačovat nemohla (pokud by tedy žalovaný nevedl naprosto asketický život), neboť například částka 5 000 Kč dělená počtem průměrně 30 dnů v měsíci by znamenala, že žalovaný má denně k dispozici částku necelých 167 Kč, což bude možná postačovat na nákup potravin. Žalobkyně proto měla údaji uváděnému žalovaným věnovat přinejmenším větší pozornost a tyto výdaje si nechat podrobně vysvětlit a také doložit (např. výpisem z katastru nemovitostí, vyúčtováním spotřeb energií atd.), neboť jinak nelze než uzavřít, že její informace o výdajích žalovaného byly nedostatečné a nespolehlivě zjištěné. Tento deficit nelze zpětně zhojit, například tím, že v soudním řízení by se později prokázalo, že příjmy žalovaného po odečtení jeho výdajů by postačovaly k přijetí závěru o tom, že zde byl dán předpoklad splacení úvěru. Zákonný text, jak byl citován výše, tento okamžik posuzování váže zcela jednoznačně právě k okamžiku poskytnutí spotřebitelského úvěru, neboť jakékoliv posuzování později ztrácí smysl z hlediska cílů, které si zákonodárce vytýčil a přijetím této normy sledoval - jinými slovy by takovou úpravu bylo možno považovat za zcela zbytečnou, požadující jakési nadbytečné a zatěžující (a naprosto zbytečné) formality v průběhu kontraktačního procesu. Sankce za nedodržení této jeho vůle je pak nekompromisní, a to absolutní neplatnost uzavřené smlouvy (k tomu vizte níže). Lze také k tomu dodat, že v každém řízení to bude poskytovatel úvěru, kdo nese povinnost tvrzení a břemeno tvrzení, že dostatečně a spolehlivě zjistil a také posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr (k tomu blíže judikatura zejména Evropského soudního dvora ale i našich vysokých soudů).
12. Za té situace proto žalobkyně vlastně ani netvrdila, natož prokazovala, že by vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona
o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
13. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy ze dne 24. 1. 2020 žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaný zůstal v řízení zcela pasivní, ani soud proto není schopen posoudit jeho nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jeho možnostem – odepřít však žalobkyni z tohoto důvodu plnění zcela by bylo ovšem rovněž nepřípustné). Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, přiznal jí soud do budoucna právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.
14. Je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a žalobkyni, která v řízení zaznamenala úspěch převažující nad úspěchem žalovaného, přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení na jistině částky 16 680 Kč, úspěšná však byla pouze co do částky 10 000 Kč, tedy zhruba v 60 % uplatněného nároku, ve zbývající části, tj. v 40 % uplatněného nároku byl v řízení úspěšný žalovaný. Žalobkyně tak vůči žalovanému má právo na náhradu 20 % svých účelně vynaložených nákladů (poměrný úspěch žalobkyně ponížený o poměrný úspěch žalovaného, tj. 60 % - 40 % = %), přičemž tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 1 000 Kč a z nákladů na právní zastoupení ve výši 900 Kč, tzn. z odměny advokáta za tři úkony právní služby (předžalobní upomínka, převzetí věci, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) téže vyhlášky. Celkem tak náklady účelně vynaložené na straně žalobkyně činí částku 2 200 Kč; 20 % z této částky pak činí částku 440 Kč, kterou bylo žalovanému uloženo na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni. V souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření pojistné smlouvy, jejím čísle, ve výši pojistného a žalované částky.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci.