Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1976/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. října 2002, č. j. -73, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 28. listopadu 2001, č. j. -51, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. -97, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 5, II. kat., sestávající se z pokoje a kuchyně s příslušenstvím v přízemí domu č. p. 883 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 16. února 2004, č. j. -110, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt žalovaná užívala na základě smlouvy o přenechání služebního bytu LBD P. k dočasnému užívání ze dne 31. července 1987, že právo dočasného užívání bytu bylo vázáno na pracovní poměr žalované u LBD P. a mělo zaniknout ukončením pracovního poměru, nejpozději k 31. červenci 1989, že toto užívací právo žalované k bytu bylo ukončeno ke dni 31. července 1989, že žalovaná byla členkou LBD P. a poté i žalobce, že předmětný byt bez výhrad užívala i po ukončení užívacího vztahu, že byla vyzvána k vyplnění podkladů pro převod bytu do vlastnictví, že byly rovněž vystaveny evidenční listy nájemného za byt a že v dohodě ze dne 12. dubna 1999 o vypořádání majetku, práv a povinností se žalobce zavázal uzavřít s ní nájemní smlouvu na byt. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že užívací vztah žalované k bytu byl ukončen ke dni 31. července 1989, že od této doby byt užívá bez právního důvodu a že pro vznik nájemního poměru k bytu konkludentním způsobem (v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994) by bylo zapotřebí, aby projevy vůle účastníků směřující k uzavření nájemní smlouvy byly učiněny způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit. Podle názoru odvolacího soudu nelze na vznik nájemního poměru tímto způsobem bez dalšího usuzovat z toho, že žalobce (jeho právní předchůdce) nezpochybňoval faktické užívání bytu žalovanou, že žalovaná plnila povinnosti vyplývající z užívání bytu, že byla členkou LBD P. a poté i žalobce, že byla vyzvána k vyplnění podkladů pro převod bytu do vlastnictví a že byly vystaveny evidenční listy nájemného. Zůstala-li navíc žalovaná v bytě bydlet bez právního důvodu i poté, co skončilo její užívací právo k bytu na dobu určitou, zastává odvolací soud názor, že je vyloučen vznik nájemního poměru na dobu neurčitou konkludentním způsobem. Podle odvolacího soudu neobstojí ani poukaz žalované na závazek žalobce ze dne 12. dubna 1999 uzavřít s ní nájemní smlouvu; pokud by totiž nájemní poměr již existoval (vznikl konkludentním způsobem), nebylo by zapotřebí uzavírat novou nájemní smlouvu, neboť žalobce by vstoupil do práv a povinností předchozího pronajímatele.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle V dovolání rozvedla průběh řízení a námitkou, že k předmětnému bytu jí vznikl nájemní poměr na dobu neurčitou konkludentním způsobem, zpochybnila správnost právního závěru, že byt užívá bez právního důvodu. V této souvislosti zhodnotila provedené důkazy a soudům vytkla, že úvahy o konkludentním uzavření nájemní smlouvy k bytu založily pouze na konstatování, že právní předchůdce žalobce nezpochybňoval její užívací právo k bytu a ona byt fakticky užívala. Přitom však opomenuly, že právní předchůdce žalobce i samotný žalobce se ve vztahu k ní chovali jako pronajímatel k nájemci, že pokud by nebyla nájemkyní bytu, jen stěží by s ní jednali o převodu bytu do vlastnictví a že právní předchůdce žalobce řešil otázku nájmu bytu také v dohodě o vypořádání vzájemných práv a povinností mezi původním družstvem a družstvem žalobce. Nepřihlédly ani k tomu, že nemohla být nebydlící členkou družstva žalobce (jako nebydlící by se nemohla stát členkou družstva žalobce a zůstala by i nadále členkou původního družstva) a že stala-li se členkou družstva žalobce s účinky ode dne vzniku družstva, bylo tím – vzhledem k ustanovení a – potvrzeno její postavení nájemkyně bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , tj. podle ustanovení, o něž ji opřela dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalovaná netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnila dovolací důvod podle (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci ( ) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu