Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1969/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. K., zastoupené obecným zmocněncem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2002, č. j. -78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. dubna 2002, č. j. -56, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 41 o velikosti 2+0 v 6. podlaží domu v T. n. V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výroky II. a III. rozhodl, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu a členkou Bytového družstva n. M. bude žalovaná a že žalobce nemá právo na bytovou náhradu, výrokem IV. zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu předmětného bytu ve vztahu k tehdejší první žalované V. r. s., s. r. o., a výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. srpna 2002, č. j. -78, výrokem I. citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II., VI. a III. ve znění, že žalobce je povinen předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nedotčen ve výrocích IV. a V., a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud pokládal za správný výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli ( věta druhá před třetí větnou čárkou , , v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“). Za správný pokládal rovněž výrok, jímž bylo rozhodnuto, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalovaná ( věta druhá za třetí větnou čárkou obč. zák.). Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný – ve znění uvedeném v napadeném rozsudku – rovněž ve výroku III. týkajícím se vyklizovací povinnosti žalovaného z bytu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady. Vyšel přitom ze skutkového zjištění, že žalobce byl uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let pro trestný čin vraždy, jehož se dopustil na nezletilém V. S., který byl předán tehdy manželům K. na dlouhodobou návštěvu předcházející náhradní rodinné péči. Shodně se soudem prvního stupně pak dovodil, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, „aby byla povinna po takto dlouhé době zajistit žalobci náhradní ubytování či dokonce náhradní byt“, jak požadoval, a že tudíž jsou dány důvody ve smyslu obč. zák., pro něž lze žalobci odepřít právo na bytovou náhradu, jež by mu jinak (podle věty druhé obč. zák.) příslušela.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ve znění, že žalobce je povinen předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku, podal žalobce dovolání. Na rozdíl od odvolacího soudu je přesvědčen, že nejsou dány důvody ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro odepření bytové náhrady, která mu podle jeho názoru příslušela ve formě náhradního ubytování (§ 712 odst. 3 obč. zák.). Potvrdil, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, avšak namítl, že trestného činu se nedopustil vůči žalované a že vzhledem k bezproblémovému chování by mohl být z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn po odpykání 2/3 trestu, tedy již v roce 2006. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho části týkající se vyklizovací povinnosti žalobce z bytu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady) se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. mimo jiné v případech podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák., tj. v případech, kdy rozvedeným manželům vzniklo právo společného nájmu družstevního bytu i společné členství v bytovém družstvu (jako je tomu v posuzovaném případě), má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).

Soudní praxe se ustálila v názoru, že rozvedenému manželovi, který nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, může být podle § 3 odst. 1 obč. zák. odepřeno právo na bytovou náhradu, která mu jinak přísluší ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Přitom v soudní praxi není pochyb ani o tom, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 53 v sešitě č. 4 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).

Při rozhodování o odepření bytové náhrady, která by žalobci jinak – ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. – příslušela, tj. při rozhodování podle § 3 odst. 1 obč. zák., vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně v úvahu pravomocné odsouzení žalobce k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let pro trestný čin vraždy, jehož se dopustil na nezletilém V. S., který byl předán tehdy manželům K. na dlouhodobou návštěvu předcházející náhradní rodinné péči. Jestliže poté dovodil, že s přihlédnutím k této skutečnosti a také s ohledem na délku trestu odnětí svobody uloženého žalobci nelze jeho vyklizovací povinnost z bytu – vzhledem k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. – podmínit zajištěním bytové náhrady, která by mu jinak příslušela ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání proti napadené části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ani podle Proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle a odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu