Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1015/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo platit žalobci měsíční rentu ve výši 5.467,- Kč počínaje 1. 6. 2002 vždy do každého desátého dne v měsíci. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že dne 9. 3. 1988 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku byl v pracovní neschopnosti, že pro nepříznivý zdravotní stav mu byl přiznán částečný invalidní důchod a že žalovaný mu vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku. Od 1. 6. 2002 mu byl přiznán starobní důchod, a to „z důvodu dosažení 20-ti zaměstnání I. kategorie“. Žalovaný mu dopisem ze dne 22. 5. 2002 sdělil, že z důvodu přiznání starobního důchodu mu s účinností od 1. 6. 2002 nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku. Žalobce je přesvědčen, že podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce není splnění podmínek pro přiznání nároku na starobní důchod, a proto by mu žalovaný měl i po 1. 6. 2002 náhradu za ztrátu na výdělku doplácet.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č.j. -40, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že přiznání starobního důchodu představuje takovou podstatnou změnu poměrů poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, jak to má na mysli ustanovení § 202 zák. práce; proto od data přiznání starobního důchodu žalobci náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce nepřísluší. Připomněl, že splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod samo o sobě podstatnou změnu v poměrech poškozeného, která by odůvodňovala změnu v úpravě práv nebo povinností mezi zaměstnavatelem a poškozeným, nepředstavuje. I po splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod může poškozený zaměstnanec nadále pracovat a nemá povinnost o přiznání starobního důchodu žádat. Jestliže však této možnosti využije a starobní důchod je mu na jeho žádost přiznán, vyplývá z toho, že dalším zdrojem jeho příjmu již nebude výdělek, ale přiznaný starobní důchod. Důvody, pro které se tak poškozený zaměstnance rozhodl, jsou přitom nerozhodné. Uvedená skutečnost však představuje podstatnou změnu v poměrech poškozeného, které jsou rozhodné pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2003, č.j. -53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkázal. Vysvětlil dále, že podle ustanovení § 195 odst. 4 zák. práce přísluší poškozenému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku, avšak za předpokladu, že dříve nedojde ke změně poměrů. Přiznání starobního důchodu k žádosti zaměstnance takovou změnu poměrů znamená, a proto přiznáním starobního důchodu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle ustanovení § 195 zák. práce zaniká; přitom stejně jako soud prvního stupně poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že přiznání starobního důchodu nepředstavuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. Za klíčové naopak považuje ustanovení § 195 odst. 4 zák. práce, podle něhož přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnanci do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku, což je v případě žalobce červen roku 2012. Je přesvědčen, že toto ustanovení má přednost před jinými rozhodnutími soudů, na něž se napadené rozhodnutí odvolává. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Projednávanou věc je třeba posuzovat (srov. čl. III , kterým se mění , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, , , ve znění pozdějších předpisů, a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) podle , , ve znění pozdějších předpisů účinných do 18.3.2004 (dále jen „ “).

Podle věty první účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí, má-li dovolatel právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v nebo v anebo v , která má právnické vzdělání. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy [tj. ve věcech uvedených v ustanovení , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].

Podle ustanovení nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v nebo v anebo v , která má právnické vzdělání.

Podle ustanovení věty druhé nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v , běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce ( ), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Z naposled citovaného ustanovení vyplývá, že nový běh lhůty pro podání dovolání v souvislosti se žádostí dovolatele o stanovení zástupce ( ) nastává jen tehdy, jestliže dovolatel o ustanovení zástupce požádal při podání dovolání nebo později (do uplynutí lhůty k podání dovolání), avšak jen tehdy, bylo-li dovolání vůbec podáno (srov. slova „Nebyla-li v době podání dovolání…..“ v ustanovení větě druhé ). Jestliže však nebylo dovolání vůbec podáno (jako je tomu v projednávané věci ) a účastník řízení (budoucí dovolatel) pouze požádal o ustanovení zástupce podle , běží lhůta k podání dovolání podle ustanovení a také doběhne bez ohledu na to, zda a jak bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce podle Nový běh lhůty k podání dovolání podle části druhé věty za středníkem proto nepřichází v úvahu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soud byl žalobci (jeho zástupkyni advokátce JUDr. M. C.) doručen dne 20. 11. 2003. Podáním ze dne 7. 1. 2004, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 16. 1. 2004, požádal žalobce o ustanovení „právního zástupce“ pro dovolací řízení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu však tímto podáním nepodal. Lhůta pro podání dovolání tak žalobci uplynula, jak žalobce sám v citovaném podání uvádí, dne 20. 1. 2004. Žalobce dovolání učinil (poté, co mu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 2. 2004, č.j. -69, byla zástupcem pro dovolací řízení ustanovena JUDr. M. C., advokátka) teprve podáním ze dne 8. 3. 2004, jež bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit ( ), dne 11. 3. 2004, a Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doručeno dne 12. 3. 2004.

Protože dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty ( věta první ), jejíž zmeškání nelze prominout ( věta první ), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první a – protože to v rozporu s ustanovením a neučinil soudu prvního stupně – odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2004

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu