Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2165/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání matky se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 21.6.2002, č.j. -72, Okresní soud

v Litoměřicích nařídil navrácení nezletilých L. F., narozeného 24.9.1996, a S. F., narozené 3.9.1999, „do místa jejich obvyklého bydliště“; rozhodl, že „matka je povinna předat děti otci, jakmile si otec přijede pro děti do České republiky“; rozhodl, že „pokud jde o předběžnou vykonatelnost“, že „v tomto ohledu se návrh otce zamítá“ a že „to tedy znamená, že otec si pro děti může přijet až po právní moci rozsudku“.

K odvolání matky Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22.1.2003, č.j. -96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v tom znění, že se nařizuje navrácení nezl. L. a nezl. S. do místa jejich obvyklého bydliště“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně „neshledal skutečnosti, které by umožňovaly soudu zamítnout návrh otce na vrácení dětí do místa obvyklého bydliště“; současně uvedl, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění tak, jak odpovídá úmluvě

o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a “.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a c) Namítá, že „v daném případě by se jevilo, že odvolací soud svým rozsudkem nezměnil rozsudek soudu

I. stupně“, že však „porovnáním dikce výroků … je zřejmé, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak se změnami“. S poukázáním na ustanovení

a b) a odst. 3 namítá, že „soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, která vůbec na skutkovou situaci jejích nezl. dětí nedopadá, neboť tato Úmluva má za cíl ochranu protiprávně přemístěných nebo zadržovaných dětí“; že soudy nevyhověly jejímu návrhu a nepředložily „citovanou Úmluvu“ Ústavnímu soudu ČR „k posouzení jejího souladu s d, se zákonem o rodině a s ústavním “; že se soud „nezabýval prokázáním pouhých tvrzení otce

o tom, jak se podílel na výchově nezl. dětí v A., včetně zjišťování skutečností jeho odstěhování ze společného bytu v A., jeho chování vůči nezl. dětem i vůči dovolatelce v A. apod.“; že se „v daném případě rozhodně nemohlo jednat

o protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy“, neboť otec „dal písemný souhlas k tomu, aby mohla s dětmi kdykoli vycestovat z A.“ a tento souhlas „nikdy neodvolal“; že „nebyly opatřeny zprávy argentinských úřadů“, reagující na její námitky, že „otec právo péče o děti v A. nevykonával, že návrat dětí do A. by za tamních společenskoekonomických podmínek s přihlédnutím k chování otce, který ani v A. nejevil o děti zájem a opakovaně fyzicky napadal jí i děti, vystavil děti nesnesitelné situaci i fyzické a duševní újmě“; že nebyla „v rozporu

s “ poučena o možnosti navrhnout důkazy k tvrzeným skutečnostem. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Přípustnost dovolání podle ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení nebo zda postupoval podle ustanovení , popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů posoudily okolnosti významné pro rozhodnutí věci shodně a práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí stejná. Matka tedy dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, přípustnost dovolání podle ustanovení , proto v tomto případě nepřichází v úvahu.

Dovolání podle ustanovení v této věci také není přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení ; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Matka v dovolání namítá, že „soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, která vůbec na skutkovou situaci jejích nezl. dětí nedopadá, neboť tato Úmluva má za cíl ochranu protiprávně přemístěných nebo zadržovaných dětí“; že soudy nevyhověly jejímu návrhu a nepředložily „citovanou Úmluvu“ Ústavnímu soudu ČR „k posouzení jejího souladu s d, se zákonem o rodině a s ústavním zákonem

č. “; že se soud „nezabýval prokázáním pouhých tvrzení otce o tom, jak se podílel na výchově nezl. dětí v A., včetně zjišťování skutečností jeho odstěhování ze společného bytu v A., jeho chování vůči nezl. dětem i vůči dovolatelce v A. apod.“; že se „v daném případě rozhodně nemohlo jednat

o protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy“, neboť otec „dal písemný souhlas k tomu, aby mohla s dětmi kdykoli vycestovat z A.“ a tento souhlas „nikdy neodvolal“; že „nebyly opatřeny zprávy argentinských úřadů“, reagující na její námitky, že „otec právo péče o děti v A. nevykonával, že návrat dětí do Argentiny by za tamních společenskoekonomických podmínek s přihlédnutím k chování otce, který ani v A. nejevil o děti zájem a opakovaně fyzicky napadal jí i děti, vystavil děti nesnesitelné situaci i fyzické a duševní újmě“; že nebyla „v rozporu

s “ poučena o možnosti navrhnout důkazy k tvrzeným skutečnostem.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení V případě těchto dovolacích důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání matky není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání matky - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu