Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1659/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Ireny Hladíkové, v právní věci žalobkyně K. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu P., zastoupenému advokátem, o uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15.10.2003, č.j. -50, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 30.12.1998 a upřesněnou dne 1.2.2002 u Městského soudu v Praze, domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měl žalovaný vymezit ve smyslu bytovou jednotku, blíže popsanou v petitu žaloby a vyčleněnou bytovou jednotku včetně příslušných podílů na společných prostorách domu a pozemku převést do vlastnictví žalobkyně, a to do 90 dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.2.2003, č.j. -35, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala členkou žalovaného družstva a řádnou nájemkyní bytu o rozloze 1+1 v P. na základě dohody o užívání bytu ze dne 20.10.1994. Vzal za prokázané, že dne 26.1.1995 požádala žalobkyně o souhlas s rekonstrukcí bytu, který jí byl udělen dne 13.4.1995. Dále zjistil, že na základě stavebního povolení ze dne 15.9.1995 stavební úřad v P. povolil rozšíření předmětného bytu a v průběhu provádění těchto stavebních prací učinilo družstvo v souladu s dosavadním kolaudačním stavem prohlášení vlastníka budovy, přičemž právní účinky vkladu nastaly 15.3.1996. Vzal též za prokázané, že kolaudačním rozhodnutím ze dne 30.5.1996 stavební úřad povolil užívání rozšířené bytové jednotky, dne 20.3.1995 vyzvala žalobkyně žalované družstvo k vydání bytu do vlastnictví a dne 4.11.1996 uzavřela žalobkyně novou smlouvu o nájmu bytu. Věc posoudil podle § 685 o.z. s tím, že nájemní právo žalobkyně zaniklo podle § 680 odst. 1 o.z. zánikem bytu původního v rámci jeho zásadní faktické i právní přeměny na byt kvantitativně i kvalitativně jiný. Dovodil, že nový dvoupodlažní byt vznikl rekonstrukcí a rozšířením bytu původního do půdních prostor domu. Zaujal názor, že smlouvou ze dne 4.11.1996 pro zásadní vadu v označení a popisu předmětu pronájmu nemohl vzniknout nájem k bytu užívanému žalobkyní. Vyslovil závěr, že žalobkyně neprokázala, že vyzvala do 30.6.1995 družstvo k vydání bytu, jehož převodu se domáhá. Dospěl k závěru, že nebyly splněny obě zákonné podmínky pro vznik povinnosti družstva převést žalobkyni byt do vlastnictví.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.10.2003, č.j. -50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením s tím, že žalobkyni zanikla nájemní smlouva k původnímu bytu. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 680 odst. 1 o.z., podle něhož zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 4.11.1996 vzniklo žalobkyni nájemní právo k předmětnému (novému) bytu, neboť je v této smlouvě uvedena přesná adresa, situování vchodu do bytu, číslo bytu, jeho rozloha, takže tato smlouva splňuje základní požadavky smlouvy o nájmu bytu. Podle odvolacího soudu pro posouzení celé věci je však rozhodující skutečnost, že žalovaný vložil do katastru nemovitostí prohlášení vlastníka budovy, v němž prostorově určil vymezené části budovy, které se staly jednotkami ve smyslu , a že již došlo i k převodu vlastnictví těchto jednotek na jednotlivé členy družstva - jejich bývalé nájemce. Zaujal názor, že tito ostatní vlastníci se tím stali i spoluvlastníky společných prostor v domu, tedy i prostor, o které žalobkyně rozšířila svůj původní byt, neboť ke vkladu prohlášení došlo ještě před kolaudací nového bytu žalobkyně. Uzavřel, že pokud by nyní byl nový byt žalobkyni bez dalšího převeden do vlastnictví, byli by tím dotčeni ve svých právech i ostatní spoluvlastníci domu a navíc by se v tomto řízení rozhodovalo o právním postavení i jiných osob, proti nimž žaloba nebyla podána. Poznamenal, že žalobkyně by se nejprve musela domoci změny prohlášení vlastníka, čímž budou dotčena i práva ostatních vlastníků bytů a spoluvlastníků nebytových prostorů, avšak v tomto směru žaloba podána nebyla.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 15.3.2004 dovolání, jehož přípustnost zřejmě dovozovala z ustanovení Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a tím je dán dovolací důvod podle Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Konstatovala, že požádala v souladu se o převod družstevního bytu do vlastnictví, se souhlasem družstva provedla stavení úpravy bytu a k takto upravenému novému bytu uzavřela s družstvem řádnou a platnou nájemní smlouvu. Namítala, že družstvo tuto změnu rozsahu bytu na úkor společných prostor do připravovaného prohlášení vlastníka nezohlednilo. Poukazovala na skutečnost, že ke vkladu prohlášení vlastníka (družstva) do katastru nemovitostí došlo před kolaudací přestavovaného bytu, a tudíž prohlášení bylo zjevně nesprávné a neodpovídající skutečnému stavu. Konstatovala, že je povinností družstva provést změnu prohlášení vlastníka, a to za účelem jeho uvedení v soulad se skutečným stavem. Vytýkala odvolacímu soudu, že nelze na ni přenášet žalobní povinnost na změnu prohlášení vlastníka a rozšiřovat tak okruh žalovaných osob. Navrhla proto připuštění dovolání a zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen ,, ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( , ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení Odvolací soud sice formálně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, učinil tak však z jiných důvodů, totiž z důvodů odlišného právního posouzení. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z důvodů uplatněných v dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Samozřejmým předpokladem uplatnění tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že na posouzení právní otázky (jejíž správnost dovolání zpochybňuje), bylo rozhodnutí odvolacího soudu také skutečně založeno.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení

Judikatura vyšších soudů, podpořená novelou vyhlášenou pod č. , se ustálila na stanovisku, že bytové družstvo – už vzhledem k výslovnému znění ustanovení – je povinno učinit prohlášení podle citovaného zákona. Prohlášení vlastníka je „conditio sine qua non“ pro uzavření smlouvy o převodu bytu.

Pro prohlášení vlastníka budovy ve smyslu shora uvedeného ustanovení není ovšem rozhodující faktický, nýbrž právní stav. Tím se rozumí právní stav založený příslušnými rozhodnutími stavebního úřadu (rozhodnutí o kolaudaci, resp. dříve o povolení přípustnosti užívání stavby, případně o stavebních změnách na budově nebo týkajících se jednotlivých prostor v domě, včetně bytů). Z hlediska časového je stejně tak rozhodující, zda prohlášení vlastníka odpovídalo právnímu stavu ku dni jeho pořízení. Jestliže tedy v této věci soudy obou stupňů vyšly ze zjištění (posuzování jejíž správnosti se vymyká dovolacímu přezkumu) o tom, že ku dni vydání prohlášení vlastníka dne 15.3.1996 toto vycházelo z právního stavu do té doby platného, když kolaudační řízení se uskutečnilo až 24.5.1996, je toto právní posouzení věci odvolacím soudem správné.

Pak je ovšem správné i na to navazující právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož ve vztahu k společným prostorám v domě (včetně prostor, do něhož expandovala žalobkyně rozšířením původního bytu) platí, že k němu nabyli spoluvlastnictví i ostatní vlastníci jednotek. S přihlédnutím k předmětu řízení, jak byl vymezen tvrzeními žaloby a s tím souvisejícím petitem, nebyly tak po právu shledány podmínky pro vyhovění žaloby v dosud uplatněné podobě.

Sluší se dodat, že se dovolatelka mýlí, pokud v dovolání tvrdí, že učinila veškeré příslušné kroky, které jí ukládá pro převod bytu do jejího vlastnictví, takže na ni nelze přenášet žalobní povinnost na změnu prohlášení vlastníka a rozšiřovat tak okruh žalovaných osob. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, podle něhož žaloba v této věci neodpovídá právnímu stavu plynoucímu z obsahu prohlášení vlastníka, jež (hodnoceno z hlediska doby, kdy bylo učiněno) založilo právní důsledky nejen pro vlastníka budovy, ale rovněž pro ostatní vlastníky jednotek a spoluvlastníky společných prostor v domě. Za správné je naopak třeba považovat právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož (při dosavadním předmětu řízení) by bylo rozhodováno o právním postavení i jiných osob, proti nimž žaloba podána nebyla.

V mezích výše vymezeného dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. K dalším tvrzením dovolatelky, nesoucím se k právní povaze nájemní smlouvy ze dne 4. 11. 1996, dovolací soud nepřihlížel. Posouzení těchto aspektů nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatné a na nich ani nespočívá.

Odvolací soud posoudil věc v souladu se slovním výkladem a smyslem ustanovení zákona o povaze prohlášení vlastníka a důsledkům z toho plynoucím. Rovněž správně posoudil otázku, podle níž pro posouzení povahy bytu je rozhodující stavebně technický stav podle rozhodnutí o kolaudaci.

Dovolací důvod uplatněný žalovaným tak není v projednávané věci dán. Rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné. Dovolací soud proto podle dovolání zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září.2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu