Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1273/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 20. června 1995, č. j. -24, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku odevzdala žalobcům vyklizený „byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v prvém poschodí domu č. p. 2218 v B. ulici v P.“ (dále jen „byt B.“), oproti tomu, že žalobci navzájem odevzdají žalované vyklizený „byt sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství ve druhém poschodí domu č. p. 1549 v H. ulici v P.“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací – poté, co jeho měnící (v konečném důsledku zamítavé) rozsudky ze dne 6. září 1996, č. j. -37, a ze dne 25. listopadu 1997, č. j. -73, byly k dovolání žalobců zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 1997, č. j. -61, a ze dne 2. dubna 1998, č. j. -89, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení – usnesením ze dne 27. srpna 1998, č. j. -101, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 18. září 2002, č. j. -272, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 23. září 2003, č. j. -314, v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 1. září 1993 uzavřeli účastníci s písemným souhlasem pronajímatele dohodu o výměně bytů (dále též jen „dohoda ze dne 1. září 1993“), že šlo o výměnu kvalitativně nerovných bytů, že vzhledem k velikosti bytu B. a také k finanční potřebě požadovala žalovaná ještě před uzavřením dohody ze dne 1. září 1993 finanční kompenzaci v částce 70.000,- Kč a poté v částce 60.000,- Kč, že s odstupným v částce 60.000,- Kč žalobci nakonec souhlasili a za této situace účastníci – před uzavřením dohody ze dne 1. září 1993 – sjednali odstupné za výměnu bytů v částce 60.000,- Kč (dále též jen „dohoda o odstupném“), že odstupné v uvedené výši mělo být žalované zaplaceno při fyzické výměně bytů (při stěhování a předávání klíčů od bytů), že žalobci nakonec částku 60.000,- Kč žalované nezaplatili a že proto k realizaci dohody ze dne 1. září 1993 nedošlo. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů (soud prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu) dovodily, že dohoda o odstupném odporuje ustanovení , , ve znění platném v době uzavření dohody ze dne 1. září 1993 (dále jen „obč. zák.“), a je proto neplatná podle obč. zák. Dále dovodily, že byla-li neplatná dohoda o odstupném, která je neoddělitelnou součástí dohody ze dne 1. září 1993, je neplatná rovněž dohoda ze dne 1. září 1993. Poté uzavřely, že za této situace jsou účastníci nájemci bytů, v nichž skutečně bydlí, a proto žalobu v konečném důsledku zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle , jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout nesprávnost právního posouzení věci. V dovolání napadli správnost skutkového zjištění, že mezi účastníky bylo sjednáno odstupné za výměnu bytů v částce 60.000,- Kč. Uvedli, že ve svých účastnických výpovědích zpochybnili a výslovně popřeli sjednání odstupného, že žalovaná a svědek S. T. o této otázce až do roku 1998 nehovořili zcela zřetelně a že v dopisu ze dne 10. února 1994 právní zástupce žalované zmínil sjednání odstupného při vědomí, že takové ujednání má za následek neplatnost dohody ze dne 1. září 1993. Mají také zato, že účastnickou výpověď žalované, výpověď svědka S. T. a listinný důkaz – dopis právního zástupce žalované ze dne 10. února 1994 – je třeba hodnotit se zřetelem k obvinění žalované a zmíněného svědka a že výpověď svědka není v souladu s ostatními provedenými důkazy. Dále namítli, že soudy obou stupňů v naznačených souvislostech pominuly výpověď svědka R., jemuž žalovaná řekla, že peněžní částku požaduje za věci žalobců, které odcizila se S. T., za což byli pravomocně odsouzeni. To, že nešlo o úplatnou dohodu o výměně bytů, podle žalobců podporují i svědecké výpovědi D. A. a J. V. Poté uvedli, že soudy nehodnotily výpovědi účastníků a svědků a odvolací soud ani přesvědčivě nezdůvodnil, proč vzal za věrohodné výpovědi žalované a svědka S. T. V dovolání rovněž uvedli, že z uvedených důvodů nesouhlasí s právními závěry a s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, a navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je vyloučena přípustnost dovolání podle a že dovolání by snad mohlo být přípustné podle Dále namítla, že dovolatelé sice formálně odkázali na dovolací důvod podle , avšak ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání – uvedený dovolací důvod neuplatnili, neboť soudům vytkli „vesměs jen nesprávné hodnocení skutkových zjištění“. V této souvislosti poukázala na zásadu volného hodnocení důkazů a uvedla, že v dovolacím řízení nelze přehodnocovat nebo zpochybňovat váhu důkazů a jejich věrohodnost, namítla, že skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a že proto je žalobci nemohou úspěšně napadnout. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – vyhovujícím – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle , tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

S žalovanou lze souhlasit v tom, že dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle ; je proto nerozhodné, že jde-li o uplatněné dovolací důvody, formálně odkázali na ustanovení , jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout nesprávnost právního posouzení věci.

Podle je-li dovolání přípustné podle a b/ (v projednávané věci je dovolání přípustné podle ), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. , komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak správně uvedla žalovaná (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem žalované i v tom, že z obsahu dovolání vyplývá, že žalobci brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem. V konečném důsledku tak nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu (včetně skutkového zjištění o uzavření ústní dohody o odstupném ve výši 60.000,- Kč) a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení (ve spojení s ). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle , který žalobci ve skutečnosti uplatnili, nebyl užit opodstatněně.

Jelikož žalobcům se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a 142 odst. 1 a zavázal žalobce, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (, ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 9. září 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu