Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
2CECADB705986D6CC1257A4E00675F03.html
HTML · 25.75 KB
No categories available
26 Cdo 1558/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce F. Š., proti žalované V. P., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu eventuálně vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 205/2003 , o dovolání žalobce a H. Š., obou zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2004, č.j. 19 Co 48/2004 -28, takto:
II. Dovolání H. Š. se odmítá.
III. Žalobce a H. Š. jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 512,50 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soudu prvního stupně) dne 17. 9. 2003, domáhal, aby žalované bylo uloženo do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobci byt sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím a zařízením ve třetím nadzemním podlaží vlevo v domě č.p. 33 v obci a k. ú. C., zapsaném na LV č. 469 u Katastrálního úřadu v Ú. n. O. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“). K odůvodnění svého požadavku uvedl, že je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaná užívala tento byt na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 9. 1996, že nájem skončil dne 14. 9. 2003 a že žalobce si nepřeje, aby byt dále užívala. Podáním doručeným soudu dne 29. 10. 2003 opravil a doplnil žalobní tvrzení tak, že předmětný byt (soubor místností) se skládá z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím a zařízením a že dům (stavba) dosud nebyl pravomocně zkolaudován, a v tomto smyslu upravil i žalobní petit.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 12. 2003, č.j. 6 C 205/2003 -15, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Takto rozhodl na základě zjištění, že ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 62/2003 se žalobce žalobou podanou dne 19. 3. 2003 domáhá přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, eventuálně jeho vyklizení a zaplacení dlužného nájemného, eventuálně bezdůvodného obohacení. Dovodil, že uvedené řízení představuje překážku věci zahájené, která brání pokračování řízení v této věci ve smyslu ustanovení § 83 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. “).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) usnesením ze dne 15. 3. 2004, č.j. 19 Co 48/2004 -28, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a neuznal opodstatněnou námitku žalobce, že není dána totožnost předmětu obou řízení, když v prvém z nich je důvodem vyklizení ustanovení § 126 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zatímco v druhém ustanovení § 676 obč. zák. Uzavřel, že řízení v projednávané věci bylo proto zastaveno v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobce (dovolatel) a jeho manželka H. Š. (dovolatelka) dovolání. Poukazovali na to, že dovolatelka podala podle § 91a o.s.ř. dne 4. 12. 2003 u soudu prvního stupně žalobu proti žalobci a žalované v této věci „o právu žalobce (dovolatelky) k věci projednávané ve sporu u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6C 205/2003 “ s tím, že v této žalobě tvrdí a přiloženými listinnými důkazy prokazuje, že je spoluvlastníkem nedokončené stavby bytového domu v C. č.p. 33, ve které se nachází soubor místností užívaný žalovanou, a že nedala svému manželovi souhlas k podání žaloby v této věci. Dále uvedli, že usnesením ze dne 6. 4. 2004 ve věci 6 C 62/2003 bylo mimo jiné dovolateli pod sankcí odmítnutí žaloby uloženo, aby uvedl, jakého nároku se domáhá, zda vyklizení či přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a že podáním ze dne 27. 4. 2004 bylo soudu vyhověno s tím, že ve věci sp. zn. 6 C 62/2003 jde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Tím dle názoru dovolatelů pominul důvod pro zastavení řízení ve věci sp. zn. 6 C 205/2003 dle § 83 o.s.ř. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, „zda lze ve věci pravomocně a konečně rozhodnout, aniž by bylo rozhodnuto o návrhu žaloby v téže věci, podané podle ustanovení § 91a o.s.ř. “ Zásadní právní význam též spatřují v tom, že po vydání usnesení ze dne 6. 4. 2004, č.j. 6 C 62/2003 -67, soud prvního stupně přiměl pod sankcí odmítnutí podání žalobce ke zpětvzetí návrhu eventuálního petitu podáním ze dne 27. 4. 2004, čímž přestaly existovat důvody pro zastavení řízení ve věci 6 C 205/2003 . Dalším dovolacím důvodem je dle dovolatelů okolnost, že jim napadeným rozhodnutím bylo odebráno právo na spravedlivou soudní ochranu a na spravedlivý proces. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rozhodl o nákladech řízení.
K výzvě soudu prvního stupně, aby žalobce ve smyslu § 241a o.s.ř. doplnil dovolání o údaj, z jakých důvodů je podává, a upřesnil, zda dovolání podává též dovolatelka, která nebyla účastníkem řízení, žalobce podáním ze dne 14. 5. 2004 sdělil, že dovolání je podáno z důvodu, že a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, c/ rozhodnutí spočívalo na skutkových zjištěních, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, d/ napadené usnesení potvrdilo rozsudek nalézacího soudu, ve kterém nebylo rozhodnuto o celém předmětu žaloby a e/ rozhodnutím byla dovolatelům odebrána některá ústavní práva. Žalobce potvrdil, že dovolání podala i H. Š., a to proto, že v tomto řízení se jedná i o jejích právech a povinnostech, jak vyplývá ze žaloby dle § 91a o.s.ř. ze dne 4. 12. 2003, o které dosud nebylo rozhodnuto, ač rozhodnuto být mělo. Z uvedeného důvodu je podle dovolatele „možné, že H. Š. je účastníkem řízení, v každém případě však svojí žalobou podle § 91a o.s.ř. ze dne 4. 12. 2003 se účastnicí řízení stala“. Jinak žalobce odkázal na obsah původního dovolání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjádřila přesvědčení, že řízení není postiženo vytýkanými vadami, že napadené rozhodnutí je správné, že dovolatelka nebyla účastnicí řízení, a není proto oprávněna podat dovolání. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobci nahradit jí náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. , se nejprve zabýval otázkou, zda dovolání je podáno oprávněnými osobami a zda, popřípadě v jakém rozsahu je přípustné.
Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. je osobou oprávněnou podat dovolání účastník řízení.
Účastníky řízení o vyklizení bytu jsou žalobce a žalovaná (§ 90 o.s.ř. ). Není tedy pochyb o tom, že žalobce (dovolatel) účastníkem řízení je. Naproti tomu dovolatelka účastnicí řízení není a nestala se jí ani (jak se mylně domnívají dovolatelé) na základě podání ze dne 4. 12. 2003. Ať již by toto podání bylo posouzeno jako žaloba dle § 91a o.s.ř. (jak jej označují dovolatelé v dovolání), anebo podle obsahu návrhu v něm uvedeného jako návrh dovolatelky na přistoupení do řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 205/2003 na straně žalobce, popřípadě na záměnu účastníků tohoto řízení na straně žalobce, v důsledku takového podání se nemohla H. Š. účastníkem řízení stát. Je tomu tak proto, že řízení dle § 91a o.s.ř. je řízením samostatným, odlišným od řízení původního, a to především okruhem účastníků, neboť pojmovým znakem této tzv. hlavní intervence je to, že žalobce (hlavní intervenient) je osobou odlišnou od účastníků původního řízení. K návrhu na přistoupení či záměnu účastníků pak osoba, která není účastníkem řízení, není oprávněna – viz § 92 odst. 1 , 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka není oprávněna dovolání v této věci podat, a proto dovolací soud její dovolání podle § 243b odst. 5 věty první za použití § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. Přípustnost dovolání je přitom třeba posoudit zvlášť ve vztahu k jednotlivým výrokům napadeného usnesení.
Přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení nelze dovodit z ustanovení § 238 , § 238a ani § 239 o.s.ř. , protože taková rozhodnutí nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními uvedena.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o.s.ř. , neboť toto ustanovení upravuje přípustnost dovolání pouze proti rozhodnutím ve věci samé (tj. jimiž je věcně rozhodováno o opodstatněnosti nároku, který je předmětem řízení), a zmíněné výroky povahu takového rozhodnutí nemají.
Lze dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání přípustné je (srov. např. č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele proti těmto výrokům jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Naproti tomu dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř pro překážku věci zahájené, je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. , a to aniž by podmínkou přípustnosti bylo, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam (stanovení takové podmínky je ostatně vyloučeno již tím, že rozhodnutí o zastavení řízení nemá povahu rozhodnutí ve věci samé). Je tudíž nadbytečné zabývat se tou částí dovolací argumentace, v níž je dovozováno, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolací soud tedy přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení. Přitom především posuzoval správnost právního závěru, že řízení muselo být zastaveno, neboť projednání věci brání překážka věci zahájené.
Podle ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Překážka věci zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř. ).
O překážku věci zahájené podle ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní nástupci původních účastníků řízení. Okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence je vydání usnesení o zastavení řízení.
V posuzovaném případě se řízení v projednávané věci a řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 62/2003 nepochybně týkají týchž osob (v obou řízeních jsou totožné osoby žalobce a žalované). Pro závěr, zda v obou uvedených věcech jde o tentýž předmět řízení, je rozhodující posouzení, zda se žalobce v těchto řízeních domáhá stejného plnění (vyklizení téhož bytu) na základě stejného skutku. Ačkoli předmětný byt není v obou řízeních v konečném žalobním návrhu (petitu) popsán zcela shodně, je zřejmé, že jde o totožný byt, což ostatně dovolatelé ani nezpochybňují. Rovněž skutková tvrzení, na jejichž základě se žalobce vyklizení bytu domáhá, jsou v základních rysech shodná. Okolnost, že žalobce v řízení sp. zn. 6 C 62/2003 primárně navrhoval přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, a pouze eventuálně (pro případ, že se neprokáže existence práva nájmu bytu) navrhoval vyklizení bytu, nemá na závěr o totožnosti předmětu řízení (v řízení sp. zn. 6 C 62/2003 pochopitelně jen pokud jde o uplatněný nárok na vyklizení bytu) vliv. Stejně tak není rozhodné, jak právně žalobce v obou řízení požadavek vyklizení odůvodňuje, neboť rozhodující je pouze skutková totožnost, když právním posouzením věci žalobcem není soud vázán. Námitka, že v podání ze dne 27. 4. 2004 v řízení sp. zn. 6 C 62/2003 žalobce vzal návrh na vyklizení předmětného bytu zpět a že tím překážka litispendence odpadla, nemůže obstát, neboť uvedená okolnost nastala po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, není tedy způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a tudíž k ní nelze v dovolacím řízení přihlížet. Lze pouze dodat, že pokud žalobce po pravomocném zastavení řízení ve věci sp. zn. 6 C 205/2003 učinil dispozitivní úkon směřující k ukončení dříve zahájeného řízení o vyklizení předmětného bytu (vedeného v rámci řízení sp. zn. 6 C 62/2003 ), nemůže důsledky s tím spojené změnit podáním mimořádného opravného prostředku, jehož smyslem je náprava závažných (přesně zákonem vymezených) pochybení v rozhodovací činnosti soudu.
Námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na skutkových zjištěních, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není nijak konkretizována, především však z ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že tato námitka je uplatnitelná pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 a § 238a . V daném případě však – jak bylo již výše uvedeno – je dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a / o.s.ř.
Výtka, že napadené usnesení potvrdilo rozsudek nalézacího soudu, ve kterém nebylo rozhodnuto o celém předmětu žaloby, je nepřesná potud, že potvrzované rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo rozsudkem nýbrž usnesením, především však je nedůvodná proto, že tímto usnesením bylo řízení zastaveno v celém rozsahu, proto není zřejmé, z čeho dovolatelé usuzují, že jím nebyl předmět řízení vyčerpán.
Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž (stejně jako k vadám dle § 229 odst. 1 , odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. ) dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o.s.ř. ), se ze spisu nepodávají a dovolatelé je ani blíže nespecifikují. Odnětí některých ústavních práv (práva na spravedlivou soudní ochranu a spravedlivý soudní proces) není rovněž blíže konkretizováno a nepředstavuje ani samostatný dovolací důvod. Takovou námitku by sice bylo možno podřadit pod dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. , spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak taková vada, jak již bylo řečeno, zjištěna nebyla. Pokud ji dovolatelé spatřují právě v tom, že řízení bylo zastaveno, nutno odkázat na výše uvedené závěry ohledně správnosti rozhodnutí o zastavení řízení pro překážku litispendence. V této souvislosti lze připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž v případě, že soud postupuje v souladu s procesními předpisy, nelze mu vytýkat porušení práva na spravedlivý proces, ledaže by sám aplikovaný procesní předpis byl v rozporu s ústavními právy. Nejvyšší soud však neshledává nic protiústavního na ustanovení § 83 o.s.ř. , které nezbavuje účastníka soudní ochrany, nýbrž jen brání tomu, aby bylo zbytečně a nehospodárně vedeno více řízení o téže věci, když účastník může a má svá práva v plné míře uplatňovat pouze v jednom z nich.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl v řízení, jež nebylo postiženo vadami, které by mohly činit dovolání důvodným, ke správnému závěru, že řízení ve věci je třeba podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastavit. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou (podáním vyjádření k dovolání) náklady, které spočívají - vzhledem k tomu, že dovolání bylo zčásti odmítnuto a ve zbývající části bylo předmětem dovolacího řízení rozhodnutí procesní povahy, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení - v paušální odměně ve výši 950,- Kč (srov. § 7 písm. d/ , § 10 odst. 3 , § 13 odst. 1 , § 14 odst. 1 , 2, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů), celkem ve výši 1.025,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a dovolání dovolatelky odmítnuto, aniž by bylo možno určit poměr jejich účastenství na dovolacím řízení, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 140 odst. 1 per analogiam, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradili rovným dílem. Dovolatelé jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu