Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 395/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě svým v pořadí druhým rozsudkem (jeho předchozí rozsudek ze dne 28. května 1998, č.j. -34, jímž byla žalované a R. H. uložena povinnost zaplatit původní žalobkyni Č. s., a. s. společně a nerozdílně částku 472.128,06 Kč se 17 % úrokem od 25. května 1995 do zaplacení a 215.315,10 Kč, byl ve vztahu k žalované P. Š. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2000, č.j. -69, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení) ze dne 23. ledna 2002, č.j. -95, uložil žalované zaplatit původní žalobkyni 472.128,06 Kč s 11 % úrokem od 25. května 1995 do zaplacení, částku 215.315,10 Kč a na nákladech řízení 27.540,- Kč.

Vrchní soud v Olomouci, poté, co rozhodl ve smyslu ustanovení (dále jen „“) o vstupu C. (L.) N., se sídlem 2 B. K. A., L - 1115 L., na místo dosavadní žalobkyně, rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č.j. -146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v tomto správném znění“, přičemž žalované uložil povinnost společně a nerozdílně s R. H. zaplatit žalobkyni 472.128,06 Kč s 11 % úrokem od 25. května 1995 do zaplacení a částku 215.315,10 Kč a na nákladech řízení před soudem prvního stupně 27.540,- Kč, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně uzavření úvěrové smlouvy 2. prosince 1991 mezi Č. s., a. s. a žalovanou (dále jen „úvěrová smlouva“), čerpání úvěrových prostředků a výše dlužné částky. Správným odvolací soud shledal rovněž závěr soudu prvního stupně o platnosti úvěrové smlouvy, když dovodil, že z hlediska podstatných náležitostí (§ 382 hospodářského zákoníku), tj. i co do výše sjednaného úvěru, smlouva není neurčitá.

Námitkou promlčení, kterou soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou, se odvolací soud blíže nezabýval, když tato „se vázala“ k případnému posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž nárok byl kvalifikován jako nárok na vrácení „poskytnutých peněžních prostředků a zaplacení úroků dle smlouvy o úvěru“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení a namítajíc nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení ], s tím, že co do obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu pouze odkázala na právní názor obsažený v písemném odůvodnění jejího odvolání ze dne 20. února 2002.

Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje zamítnutí dovolání, popřípadě jeho odmítnutí jako podaného neoprávněnou osobou.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Protože se žalovaná co do konkretizace dovolacích důvodů omezila pouze na odkaz na obsah odvolání z 20. února 2002, posuzoval dovolací soud rovněž otázku zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu (a tedy přípustnosti dovolání), jsa vázán dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením ( věta první ), z pohledu tam uvedených důvodů.

V odvolání (srov. č.l. 99-100) žalovaná zpochybnila závěr o platnosti úvěrové smlouvy, poukazujíc na rozporně uvedenou výši úvěru (číselně je uvedena částka 607.000,- Kč a slovy částka „jednostodvacettisíckorunčsl“) a zdůrazňujíc, že jde o vadu projevu vůle, kterou nelze odstranit výkladem, neboť vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s písemným projevem. V této souvislosti rovněž namítla, že právní závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu se závazným právním názorem vysloveným odvolacím soudem v jeho kasačním usnesení z 20. října 2000, č.j. -69, v němž „se výslovně uvádí, že předmětná úvěrová smlouva je v této části neurčitá“. V této souvislosti rovněž žalovaná konstatovala, že posouzení dané otázky pro rozhodnutí je zásadní, protože je na ní závislé i posouzení případného promlčení nároku žalobkyně.

Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu co do platnosti smlouvy o úvěru především postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (jde o výklad a posouzení platnosti konkrétního právního úkonu).

Právní posouzení věci odvolacím soudem v této části není ani v rozporu s hmotným právem, když soudy obou stupňů učinily závěr o platnosti právního úkonu (jeho určitosti a srozumitelnosti) ve smyslu ustanovení § 22 hospodářského zákoníku poté, co uvedený právní úkon ve shodě s ustanovením § 20 odst. 2 hospodářského zákoníku vyložily.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo zapotřebí se zabývat námitkou promlčení, když tato se vázala k případnému posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení a nikoli z titulu smlouvy o úvěru, dovoláním zpochybněn nebyl (dovolatelka uplatnila odkazem na odvolání výhrady k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud ve vztahu k promlčení jeho závěry nepřevzal a jejich správností se nezabýval), v důsledku čehož k němu nemohl přihlédnout ani dovolací soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání.

Dovolání tak podle ustanovení přípustné není.

Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání (dovolatelka jej ostatně ani netvrdila), dovolání žalované podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalované vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení , , , a a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle , a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 8. září 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu