Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1176/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5. 2002, č.j. -18, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím v 1. patře domu č.p. 2041 v S. ulici 2, v P. – V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu, že předchozí vlastníci domu (manželé M.) pronajali předmětný byt v roce 1939 manželům N., rodičům manžela žalované (dále „původní nájemci“), že žalovaná se k nim do předmětného bytu přistěhovala v roce 1956 po uzavření manželství s jejich synem, že matka jejího manžela se asi po deseti letech z bytu trvale odstěhovala, poté, co její manžel zemřel, že žalovaná zůstala v bytě bydlet i nadále se svým manželem (synem původních nájemců) a s jejich dcerou, že syn původních nájemců v období let 1978 – 1980 předmětný byt opustil a odstěhoval se k jiné ženě, přičemž žalovaná užívala byt i nadále a platila nájemné (původně ve výši 73,-Kč měsíčně, od roku 1992 na žádost žalobce ve výši 200,- Kč měsíčně a od roku 1996 ve výši 1.000,-Kč měsíčně), a to až do doby, než žalobce přestal jí poukazované platby nájemného přijímat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původním nájemcům vzniklo v roce 1939 k předmětnému bytu právo nájmu dle § 1090 ABGB z roku 1811 v tehdy platném znění, na základě nájemní smlouvy, která nemusela mít písemnou formu, od jejichž nájemního práva bylo odvozeno právo žalované v bytě bydlet. Poté, co otec jejího manžela zemřel a matka jejího manžela trvale opustila společnou domácnost (k čemuž došlo asi v roce 1966), přešlo na žalovanou a na jejího manžela právo osobního užívání bytu podle ve spojení s , , v tehdy platném znění. V důsledku trvalého opuštění společné domácnosti manželem žalované (v letech 1978-1980) se žalovaná stala výlučnou uživatelkou bytu ( ve spojení s , , v tehdy platném znění) a užívá tudíž předmětný byt právem bez ohledu na okolnost, že nemá písemnou nájemní smlouvu, neboť vstoupila ze zákona do práv původních nájemců, jejichž nájemní smlouva nemusela být uzavřena v písemné formě. Soud prvního stupně uzavřel, že žalované vzhledem k uvedenému svědčí k předmětnému bytu právo nájmu; nad rámec uvedeného právního závěru dovodil, že žalované mohlo vzniknout právo nájmu v roce 1992 konkludentně, neboť žalobce s ní jednal jako s nájemkyní předmětného bytu a určil jí konkrétní nájemné.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 1. 2003, č.j. -38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že i za situace, kdyby nedošlo k popisovanému přechodu užívacího práva, vzniklo žalované právo nájmu předmětného bytu konkludentně za situace, kdy mezi stranami byl vymezen předmět nájmu a výše nájemného, a kdy nájemní smlouva nemusela mít v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 písemnou formu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení Pokud jde o dovolací důvody odvolává se dovolatel na „ust. “ (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a na „ust. cit.zák.“ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Za „zcela podstatné“ považuje dovolatel v dané věci to, „jakým způsobem soudy obou stupňů právně zhodnotily provedené důkazy týkající se přechodu práva nájmu, resp. práva užívání včetně formy nájemních smluv v rozhodném období a event. konkludentnosti v jednání žalobce v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994“. Uvádí, že „výsledky dokazování pokud jde o nájemní vztah manželů N. (míněno původních nájemců) vůči vlastníkům domu nejsou jednoznačné, není zřejmé, na základě jakého právního titulu v předmětném bytě bydleli zejména po datu 25. 2. 1948“. Je otázkou (uvádí se dále v dovolání), zda „stále a dále přecházelo tvrzené nájemní, resp. užívací právo na jednotlivé členy rodiny N.“, dostupné časové údaje jsou „nejisté, vágní a dokladově nedoložené…..“ a „nemohou být oporou pro přesné skutkové a následné právní zhodnocení věci“. Dovolatel dále poukazuje na to, že s užíváním bytu žalovanou od počátku nesouhlasil, což bylo žalované známo, a že od ní nepřijímá platby nájemného. Na základě toho zpochybňuje závěr odvolacího soudu o konkludentním vzniku nájemního vztahu a vytýká mu „nedůsledně provedené dokazovací řízení“; odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jeho rozhodnutí má „čistě formální charakter“, neboť své rozhodnutí řádně nezdůvodnil a nevypořádal se s odvolacími námitkami žalobce. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Z ustanovení nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , o něž ji opírá dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech (jako je tomu v projednávané věci), pak dovolání proti takovému rozsudku může být podle přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.

V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na závěru, že právo nájmu žalované k předmětnému bytu se odvíjí od existence práva osobního užívání bytu, vzniklého původně jí a jejímu manželovi v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti původní nájemkyní bytu, a posléze toliko jí na základě trvalého opuštění společné domácnosti jejím manželem, jednak na závěru, že nájemní vztah mezi účastníky vznikl konkludentně (po 1. 1. 1992).

Dovolatel sice formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) a zpochybňuje oba závěry, na nichž potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá, nicméně jeho námitky jsou založeny na kritice neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval; jeho námitky proti aplikaci zákonných ustanovení, na něž poukazuje, jsou založeny na tom, že odvolací soud vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tak dovolatel uplatňuje (a to i výslovně) dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (prostřednictvím dovolacího důvodu podle ), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) – přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Pokud pak dovolatel namítá existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla proti žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30.srpna 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu