Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
38 C 146/2021
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 67 776 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26 000 Kč od 26. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26 000 Kč od 26. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 10. 12. 2020 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 776 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova, IČO smlouvu o úvěru číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 55 776 Kč (jistinu, úrok ve výši 2 888 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 2 788 Kč a inkasní poplatek ve výši 5400 Kč), a to formou 14-ti měsíčních splátek ve výši 3 984 Kč do 27. 10. 2019. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, naposledy zaplatil 4 000 Kč dne 28. 8. 2018. K tomuto datu činila dlužná jistina 28 017,83 Kč, úrok 2 511,74 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru 5 012,74 Kč, úhrada za administrativní činnost 2 587,92 Kč a úhrada za splátky v hotovosti 13 645,77 Kč. Dne 24. 06. 2020 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dopisem. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila jistina 28 017,83 Kč, úrok 2 511,74 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru 5 012,74 Kč, úhrada za administrativní činnost 2 587,92 Kč a úhrada za splátky v hotovosti 13 645,77 Kč, smluvní pokuta 16 000 Kč, úrok do postoupení ve výši 15% ročně z částky 28 017,83 Kč od 21.5.2020 do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši z částky 30 529,57 Kč od 21.5.2020 do zaplacení. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínku právního zástupce žalobkyně neuhradil.
2. K výzvě soudu pak žalobkyně doplnila svá tvrzení podáním ze dne 17. 8. 2021 tak, že schopnost žalovaného splácet prověřil právní předchůdce žalobkyně dle informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, která byla připojena k podání (č.l. 39).
3. Ve věci byl vydán dne 19. 1. 2021 elektronický platební rozkaz, který byl usnesením ze dne datum zrušen.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
5. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu , kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.
6. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná uzavřela dne datum s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova, IČO smlouvu o úvěru číslo na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se původnímu věřiteli zaplatit celkem částku 55 776 Kč (jistinu, úrok ve výši 2 888 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 2 788 Kč a inkasní poplatek ve výši 5400 Kč), a to formou 14-ti měsíčních splátek ve výši 3 984 Kč do 27. 10. 2019. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a další pak vždy do měsíce od předchozí splátky. Podle článku nazvaného Splatnost úvěru a výše úroku byl mezi stranami sjednán úrok ve výši ve výši 15% p.a. a RPSN činila 272,44 % (viz citovaná smlouva č.l. 7). Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 06. 2020 (viz smlouva o postoupení pohledávek a její příloha - CPR spis). Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 07. 2020, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky (viz dopis v příjmení spisu). Předžalobní upomínkou ze dne 24. 11. 2020 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z potvrzení o transakcích vyplynulo, že žalovaný zaplatil částku 4 000 Kč (viz CEPR).
7. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a právnická osoba anonymizována dvě slova, IČO nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o úvěru závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
8. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 25 776 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 30 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku , tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a úvěrů, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněné položky (úrok, úhrada za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem (a to i s ohledem na jejich výši). Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na více částí. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění nákladů tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoliv jiný závěr, než že celé rozčlenění nákladů je ryze formální a že celá částka nákladů nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz, což se odráží i do výše RPSN. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 73,64 % ročně (85,92% za 14 měsíců), je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2018 nepřesahovala 10 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku úvěru. Soud dále zdůrazňuje, že pojmovým znakem úvěru je ujednání o úrocích a nelze tak oddělit ujednání o nákladech a úrocích od ostatního obsahu smlouvy.
9. Soud dále upozorňuje na povinnost poskytovatele zápůjček prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku Podle § 9 odstavec 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 , Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení pouze na základě čestného prohlášení dlužníka. V žádosti je sice uvedeno, že žalovaný dokládá i výplatní pásky a pracovní smlouvu, to však žalobkyně ani netvrdila a ani nijak neprokazovala, soud proto k této skutečnosti nemůže přihlédnout. Až po zjištění a prokázání reálných informací by mělo dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. S ohledem na zjištěné skutečnosti soud dochází k závěru, že předchůdce žalobkyně nejednal v souladu s těmito závěry, což vede taktéž k důsledku spočívajícím v neplatnosti smluv dle § 588 o.z.
10. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 30 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní předloženou listin u – transakční historie, ze které plyne, že bylo žalovaným zaplaceno 4 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o 26 000 Kč, neboť na poskytnuté plnění ve výši 30 000 Kč vrátil 4 000 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku , jehož výše vychází z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2020, kterým byl vyzván k vrácení dlužné částky. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. , se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 25. 7. 2020 a od následujícího dne se tak dostal žalovaný do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátil-li se žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.