Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1480/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 11. 10. 2002, jímž obvodní soud zamítl návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí, jehož výkon byl navržen (rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze z 28. 1. 2000, č. j. -19), je po formální stránce nevykonatelné, jelikož bylo povinnému doručeno uložením na poště, ačkoli pro takovýto způsob (náhradního) doručení nebyly splněny podmínky předepsané ustanovením v tehdy účinném znění, jelikož se adresát v místě doručení v předmětné době nezdržoval.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – bez dalšího – z ustanovení ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“), oprávněná namítá, že rozhodnutí „vychází z nesprávného právního názoru.“ Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení Podle jejího názoru je totiž náhradní doručení uložením zásilky na poště vyloučeno jen v případech krátkodobého nezdržování se adresáta v místě doručení, kdy např. náhlá služební cesta adresátovi zabránila „zajistit jiný způsob doručení do místa současného pobytu“; nezdržuje-li se však adresát v místě doručování dlouhodobě, pak je podle dovolatelky jeho povinností, aby oznámil místo svého současného pobytu a aby tak „umožnil ostatním subjektům doručení listin či jakýchkoliv informací.“ Za „nezdržování se v místě doručování“ ve smyslu by pak bylo možno považovat teprve případ, že by pošta či jiný orgán zavinili nedoručení zásilky do takto oznámeného místa pobytu adresáta. S poukazem na ustanovení občanského a obchodního zákoníku oprávněná dovozuje, že v ustanovení „nemohl zákonodárce mít na mysli jakékoliv zdržování se mimo místo doručení, jak tomu je v případě povinného. Zdržuje-li se povinný tři roky mimo své bydliště i místo podnikání, aniž učinil cokoliv pro to, aby se třetí osoba o této skutečnosti dověděla, nemělo by podle dovolatelky jeho ústavní právo svobody pobytu „požívat právní ochrany a tudíž by ani nemělo být považováno za zdržování se mimo místo doručení ve smyslu tehdy platného ustanovení Povinný nese riziko podnikatele a nesmí zneužívat svých práv. Jeho jednání sice není zcela v rozporu s právními předpisy, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku. Byť se povinný pravděpodobně zdržoval mimo místo doručení, nebylo to ve smyslu citovaného ustanovení a exekuční titul by měl být vykonatelný, neboť pouze svým ne zcela správným chováním si povinný zavinil, že mu nemohlo být doručeno. Své právo na svobodu pobytu a místa povinný staví proti právu oprávněného na úhradu platby za poskytnuté služby, a to již od roku 1997…“.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení , je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (o vázanost právním názorem odvolacího soudu, a tedy o přípustnost dovolání podle písm b/, nejde proto, že obvodní soud svým usnesením z 11. 10. 2002 sice rozhodl opačně než v usnesení ze 17. 12. 2001, avšak pouze proto, že na základě pokynů v kasačním usnesení městského soudu, jenž ovšem žádný závazný právní názor nevyslovil, doplnil dokazování) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatelka (jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužila) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabývala (resp. dovodila ji – bez zřetele na ustanovení – pouze ze samotného ustanovení ) a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v , odst. 3 , že tedy má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Dovolatelka předně nenapadá (ani by, mělo-li by dovolání být přípustné podle písm c/ , úspěšně nemohla) skutková zjištění soudu obou stupňů, že se povinný v místě doručování v prosinci roku 2000 nezdržoval. Za tohoto stavu je ovšem právní závěr obou soudů, že podmínky předepsané ustanovením pro náhradní doručení uložením na poště splněny nebyly, v souladu jak se zněním citovaného ustanovení, tak s obsáhlou a konstantní judikaturou k němu; výklad oprávněné podaný v dovolání naopak nemá oporu ani ve znění tohoto ustanovení ani v soudní praxi.

Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (, odst. 3 ), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení , odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a 243b odst. 5 ; povinnému, jemuž by jinak tato náhrada příslušela, však v tomto stadiu řízení náklady prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu