Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
11 C 116/2021-17
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 34 843 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 063 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 343 Kč a smluvní úrok ve výši 21,55 % ročně z částky 27 063 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 373,19 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 063 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 343 Kč a smluvní úrok ve výši 21,55 % ročně z částky 27 063 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 373,19 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 34 843 Kč (jako součtu částek 27 063 Kč, 4 500 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč a 1 483 Kč), úroku ve výši 21,55 % ročně z částky 27 063 Kč a zákonného úroku z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 27 063 Kč, obojí od 27. 10. 2020 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému standardní neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč z toho 27 500 Kč převedla žalobkyně dne 24. 7. 2020 v souladu se smlouvou na tzv. účet zákazníka určený žalovaným a zbývající část ve výši 2 500 Kč žalobkyně převedla v souladu se smluvními ujednáními na účet zprostředkovatele úvěru jako jeho provizi. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky společně s úroky dle dohodnuté roční zápůjční úrokové sazby ve výši celkem 37 500 Kč žalobkyni vrátit v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce na účet žalobkyně, kdy splatnost první splátky byla dohodnuta na den 20. 8. 2020. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel i přes upomínky ze strany žalobkyně ze dne 25. 8. 2020, 25. 9. 2020 a 26. 10. 2020. Protože byl žalovaný v prodlení s úhradou jedné splátky nebo jen její části po dobu delší než dva měsíce, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 26. 10. 2020, přičemž písemné oznámení o zesplatnění úvěru bylo žalovanému odesláno téhož dne. Žalovaná částka se pak sestává v souladu s ujednáními v úvěrové smlouvě z neuhrazené jistiny ve výši 27 063 Kč; neuhrazených dlužných splátek ve výši 4 500 Kč; zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 063 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení; smluvního úroku ve výši 21,55 % ročně z částky 27 063 Kč ode dne 27. 10. 2020 do zaplacení; náhrady účelně vynaložených nákladů za každou žalovanému písemně odeslanou upomínku v celkové výši 300 Kč (3 x 100 Kč); smluvní pokuty v celkové výši 1 497 Kč za každý jednotlivý případ, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky, přičemž do okamžiku zesplatnění se žalovaný dostal do prodlení se třemi splátkami (3 x 499 Kč); a smluvní pokuty ve výši 1 483 Kč, tj. 0,1 % denně z neuhrazené částky 31 563 Kč (neuhrazený zůstatek úvěru + neuhrazené splátky) od 27. 10. 2020 do 12. 12. 2020. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, kdy žalovaný žalobkyni prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr ze smlouvy je schopen řádně splácet. Žalovaný dosud dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku odeslanou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud usnesením ze dne 15. 3. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 5. 4. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní či jiné adresátem užívané schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum vč. úvěrových podmínek (příloha číslo) a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (příloha číslo), potvrzeními ČSOB o provedení transakce ze dne datum, přehledovou tabulkou splátek úvěru, listino u označenou jako závazky spotřebitele (čestné prohlášení) ze dne datum a výdaje a příjmy spotřebitele (čestné prohlášení) ze dne 22. 7. 2020, listino u označenou jako bonita smlouvy, listino u označenou jako posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 24. 7. 2020, printscreenem výpisu z centrální evidence exekucí ze dne 24. 7. 2020, printscreenem výpisu z insolvenčního rejstříku ze dne 24. 7. 2020, printscreenem výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 30. 6. 2020, výplatními páskami žalovaného za období 05/ 2020 a 06/ 2020, upomínkami ze dne 25. 8. 2020 a 25. 9. 2020 vč. čestných prohlášení zaměstnance žalobkyně o jejich zaslání a seznamů odeslaných upomínek a předžalobní výzvou a oznámením o zesplatnění ze dne 26. 10. 2020 vč. podacího lístku ze dne 26. 10. 2020. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 7. 2020 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout, a také dne 24. 7. 2020 poskytla, žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a to bezhotovostně formou bankovních převodů provedených dne 24. 7. 2020, kdy na účet žalovaného převedla částku 27 500 Kč a na účet zprostředkovatele úvěru částku 2 500 Kč jako provizi. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky společně s úroky dle dohodnuté roční zápůjční úrokové sazby 21,55 % ve výši celkem 37 500 Kč žalobkyni vrátit v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce na účet žalobkyně, kdy splatnost první splátky byla dohodnuta na den 20. 8. 2020. Úvěruschopnost žalovaného měla být posouzena žalobkyní dne 24. 7. 2020 (dle datace listin y označené jako posouzení úvěruschopnosti zákazníka), tj. dva dny po uzavření úvěrové smlouvy, údaji uvedenými žalovaným v čestných prohlášeních o jeho závazcích, výdajích a příjmech a dále údaji z centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, běžného účtu žalovaného a výplatních pásek žalovaného za období 05/ 2020 a 06/ 2020. Z čestného prohlášení o závazcích plyne, že žalovaný měl vůči právnická osoba anonymizováno dluh ve výši 13 000 Kč, jenž splácel v měsíčních splátkách po 1 600 Kč; z čestného prohlášení o výdajích se podává, že žalovaný byl při uzavření smlouvy svobodný, bezdětný a hradil měsíčně náklady na bydlení ve výši 4 500 Kč, splátky úvěrů ve výši 10 000 Kč a další běžné pravidelné výdaje ve výši 4 000 Kč; dle čestného prohlášení o příjmech byl měsíční příjem žalovaného 30 350 Kč. Printscreeny výpisů z centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku byly bez záznamu. Z printscreenu výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 30. 6. 2020 soud mj. zjistil, že žalovaný uhradil dne 2. 6. 2020 částku 99 Kč za pojištění a že kreditní obrat žalovaného činí 22 859,01 Kč a debetní obrat - 22 928 Kč. Z výplatní pásky žalovaného za období 05/ 2020 bylo zjištěno, že jeho čistá mzda činí 22 859 Kč a že žalovanému bylo ze mzdy sraženo běžné výživné ve výši 6 000 Kč a dlužné výživné ve výši 1 111 Kč; dle výplatní pásky žalovaného za období 06/ 2020 činila čistá mzda žalovaného 34 007 Kč a bylo mu ze mzdy sraženo běžné výživné ve výši 6 000 Kč. Žalovaný však své povinnosti řádně neplnil, když se dostal do prodlení s úhradou dohodnutých splátek úvěru, přičemž byl vyzván k jejich úhradě ve 30 denní lhůtě a současně byl poučen, že neprovede-li úhradu v této lhůtě a dojde-li k naplnění smluvních podmínek, bude úvěr zesplatněn. Toto sdělení bylo obsaženo v upomínkách žalobkyně ze dne 25. 8. 2020 a ze dne 25. 9. 2020. Žalovaný úhradu neprovedl, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 26. 10. 2020, což bylo žalovanému oznámeno v dopise žalobkyně datovaného a odeslaného téhož dne, přičemž součástí byla i předžalobní výzva. Za každé z těchto tří písemných podání měla mít žalobkyně v souladu s čl. IV. odst. 4 písm. a), b) úvěrové smlouvy nárok na účelně vynaložené náklady ve výši 100 Kč, tj. celkem 300 Kč. Podle čl. IV. odst. 2 písm. c) úvěrové smlouvy v případě, že dojde k prodlení se zaplacením měsíční splátky úvěru, je zákazník povinen zaplatit za každý jednotlivý případ smluvní pokutu ve výši 499 Kč, tedy podle tohoto ustanovení žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč v souvislosti s prodlením žalovaného se zaplacením tří splátek do okamžiku zesplatnění úvěru. Dále žalobkyně podle čl. IV. odst. 2 písm. b) úvěrové smlouvy nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru za každý den prodlení, jelikož se úvěr stal splatným v důsledku prodlení žalovaného, a podle čl. IV. odst. 2 písm. a) úvěrové smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužných splátek úvěru za každý den prodlení, kdy tak žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 483 Kč, což je smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazené částky 31 563 Kč od 27. 10. 2020 (den následující po zesplatnění úvěru) do 12. 12. 2020 (den podání žaloby). Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes výše uvedené upomínky učiněné před podáním žaloby.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí; dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč (z toho 27 500 Kč přímo žalovanému a 2 500 Kč zprostředkovateli úvěru) ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 uvedeného zákona tak měl poskytovatel úvěru před uzavřením samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž poskytovatel má navíc poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele výše uvedeným způsobem vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tuto neplatnost je přitom přes možný gramatický výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutno podle jeho smyslu a účelu chápat jako neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jak totiž vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho (§ 75)) stanoví, že (poskytovatel a zprostředkovatel) je povinen (provozovat svou činnost) s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem (§ 86 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že (nezbytnými, spolehlivými, přiměřenými a) dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98 - 109, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je přitom tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V těchto souvislostech je pak nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , ve kterém Ústavní soud uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, a dospěl k závěru, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
14. Následkem nesplnění povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na výše uvedené neplatnost absolutní, když porušení řešené povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně – zejména pro výše zmíněné možné širší dopady nesplnění předmětné povinnosti – zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 o. z.). Tento závěr je v souladu se smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaným na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, a rovněž má oporu v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
15. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy žalovaný žalobkyni prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr ze smlouvy je schopen řádně splácet. Soud však dospěl k opačnému názoru. Předně nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy ze dne datum, když z provedených důkazů (listiny označené jako posouzení úvěruschopnosti zákazníka a printscreenů výpisů z centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku) vyplynulo, že se tak definitivně stalo až datum, tj. dva dny po uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně pak zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě informací poskytnutých žalobkyni v čestných prohlášeních o jeho závazcích, výdajích a příjmech, které kontrolovala na listin ě označené jako posouzení úvěruschopnosti zákazníka, přičemž pro účely jejich prověření měla k dispozici printscreeny výpisů z centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku (bez záznamu o žalovaném); pravděpodobně výpis z běžného účtu žalovaného ze dne 30. 6. 2020, z něhož soudu žalobkyně předložila pouze část, kdy však i jen z této části plyne, že žalovaný měl vyšší výdaje než příjmy (srov. obrat kredit: 22 859,01 Kč, obrat debet: - 22 928 Kč), tedy nedisponoval volnými finančními prostředky, které by mohl použít na úhradu splátek úvěru, a také, že hradí pojištění ve výši 99 Kč, což je v rozporu s údajem uvedeným žalovaným v čestném prohlášení o výdajích, kde uvedl u pravidelných plateb ze všech pojistných smluv částku 0 Kč; a konečně výplatní pásky žalovaného za období 05/ 2020 a 06/ 2020, z nichž plyne, že žalovanému je ze mzdy sráženo běžné výživné ve výši 6 000 Kč, v květnu 2020 pak i dlužné výživné ve výši 1 111 Kč, což je – nakolik je to zohledněno ve mzdě samé – v rozporu s položkou 13 listin y označené jako posouzení úvěruschopnosti zákazníka, kde je u počtu vyživovaných osob uvedeno 0. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žádné jiné podklady k dispozici neměla, bylo možné při posuzování úvěruschopnosti na listin ě označené jako posouzení úvěruschopnosti zákazníka prověřit pouze žalovaným uváděné příjmy, přičemž u jejich výše žalobkyně provedla na základě výplatních pásek korekci (z částky 30 350 Kč na částku 28 000 Kč). Prověření žalovaným tvrzených výdajů (4 500 Kč na bydlení, 10 000 Kč na úvěry a 4 000 Kč na ostatní výdaje) nebylo tvrzeno ani prokázáno a s ohledem na výše uvedené rozpory v dokumentech, které měla žalobkyně k dispozici, zejména pak se zdůrazněním té zásadní skutečnosti, že dle výpisu z účtu žalovaný nedisponoval volnými finančními prostředky a dále při zohlednění toho, že úvěruschopnost nebyla posuzována včas, dospěl soud k závěru, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když pouhé doplnění čísel do formulářových čestných prohlášení o závazcích, výdajích a příjmech, resp. listin y označené jako posouzení úvěruschopnosti zákazníka, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, neboť toto posouzení proběhlo opožděně a víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které by měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána a dána byla. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění její zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.
16. Z absolutně neplatné úvěrové smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit vše, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že výlučně žalovanému poskytla bezhotovostním převodem na účet č. bankovní účet celkem částku 27 500 Kč. Žalovaný dosud neuhradil ničeho, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 27 500 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky již upomínkou ze dne 25. 8. 2020, která mu byla zaslána téhož dne prostřednictvím služby„ dopisy“ na webovém portálu společnosti právnická osoba, která realizuje odeslání poštovních zásilek prostřednictvím služby„ Dopis OnLine“ České pošty s.p. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 28. 8. 2020, a žalobkyní určená třicetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula dne 29. 9. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 27 500 Kč dne 30. 9. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 27 063 Kč ve výši 8,25 % ročně od 27. 10. 2020 do zaplacení, jak je požadováno žalobou, a to ačkoliv by jinak byl žalovaný povinen zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % hradit z částky 27 500 Kč od 30. 9. 2020 do zaplacení, jelikož soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok z vyšší částky jistiny a dříve, než požadovala. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
17. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na již delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 41 224,54 Kč a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 29 266,70 Kč spolu s příslušenstvím (27 500 Kč jistina + 1 766,70 Kč úrok z prodlení), jež představuje 71 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 11 957,84 Kč (7 343 Kč + 4 614,84 Kč), což představuje 29 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 42 %.
19. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen„ advokátní tarif“) částku 500 Kč (za dva úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně – za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) a částku 250 Kč (za jeden půl úkon učiněný právním zástupcem žalobkyně – za sepis jednoduché výzvy k plnění). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 250 Kč. Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu (3 x 100 Kč) a 21 % DPH z částky 1 550 Kč ve výši 325,50 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 394 Kč by činily 3 269,50 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 42 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 1 373,19 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.