Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 113/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce JUDr. T. F., zastoupeného, advokátkou, proti žalované F. S., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 45.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2003, č.j. -82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. května 2002, č.j. -61, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. září 2002, č.j. -68, v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 45.440,- Kč s příslušenstvím, jakož i v obou výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Okresní soud ve Vsetíně rozhodl dále doplňujícím rozsudkem ze dne 29. srpna 2003, č.j. -95, o povinnosti žalované zaplatit České republice další náklady státu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které odůvodnila ustanovením (dále též jen „ “). Má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Napadené rozhodnutí označila za zásadně právně významné v posouzení právního vztahu ze smlouvy o zprostředkování mezi účastníky. Dovolatelka nesouhlasí se shodným závěrem soudů obou stupňů, že se tento právní vztah řídil obchodním zákoníkem. Protože se v posuzovaném případě samotné zprostředkování mělo týkat nájmu nebytových prostor, který je upraven pouze , má za to, že i právní režim zprostředkování se měl řídit , který má poněkud jinou úpravu zprostředkování než obchodní zákoník. Ve vazbě na občanskoprávní režim zprostředkování pak má dovolatelka dovolání za přípustné, neboť hodnota peněžitého plnění převyšuje 20.000,- Kč. Rozporu s hmotným právem při řešení právní otázky se podle dovolatelky dopustily soudy obou stupňů svým shodným závěrem, že smlouvou o zprostředkování je objednávka č. H-KA-045 ze dne 21. října 1998. V této souvislosti namítla, že soudy v rozporu se skutkovým tvrzením žalobce, že smlouvu o zprostředkování uzavřel přímo ústní formou s předsedou představenstva žalované, vzaly za prokázané, že uvedená smlouva byla uzavřena na základě uvedené objednávky.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je jednou z podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení , o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. ].

Jelikož dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (ale současně převyšujícím 20.000,- Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.

V , popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení a 3 a obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ale i z ustanovení , v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.

Podle (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6.

Z výše uvedeného ve vztahu k posuzované věci vyplývá, že pro posouzení věcné příslušnosti soudu podle je pouze rozhodné, zda jde o věc z právního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a nikoli podle jakého právního předpisu má být příslušná smlouva mezi podnikateli uzavírána. Právně nevýznamná je tak z tohoto pohledu námitka dovolatelky, která občanskoprávní režim nájemní smlouvy, jež měla být mezi účastníky na základě smlouvy o zprostředkování uzavírána, považovala za rozhodující jak pro určení právního režimu smlouvy o zprostředkování, tak pro určení toho, že z procesního hlediska o obchodní věc nejde.

Podle obsahu spisu bylo předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobce o skutkových okolnostech týkajících se věci, zaplacení provize za zprostředkování služeb. Tento žalobcem tvrzený závazkový vztah účastníků je vzhledem k okolnostem jeho vzniku a povaze stran (oba účastníci jsou podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zák.) vztahem vzniklým při podnikatelské účastníků a z procesního hlediska tudíž jde o věc obchodní.

Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 45.440,- Kč s příslušenstvím, jedná se ve smyslu ustanovení o věc, u níž není dovolání přípustné. Dovolací soud se proto již nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením

Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho potvrzujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i do jeho druhého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, majících charakter usnesení ve smyslu , není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl [ věta první a ].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s . ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. srpna 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu