Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 792/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalované 2) se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K. b., a.s. se žalobou domáhala, aby jí žalovaná 1) jako \"osobní dlužník\" a žalovaní 2) a 3) jako \"zástavní dlužníci\" zaplatili 9.493.181,39 Kč s příslušenstvím s tím, že \"ve vztahu k žalované 2) je oprávněna domáhat se při soudním výkonu rozhodnutí uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, tj. obchodního domu K. C. - budovy a haly včetně vedlejších staveb, všech součástí, příslušenství a venkovních úprav, čp. 1812 s parcelou č. 2491 o výměře 1.340 m2 a čp. 1813 s parcelou č. 2490 o výměře 1.544 m2, zapsané na LV č. 1402 v k.ú. B. u KÚ B.\", že \"ve vztahu k žalovanému 3) je oprávněna domáhat se při soudním výkonu rozhodnutí uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje movité zástavy, tj. osobního automobilu RENAULT Trafic TXW, r.v. 1991, SPZ … s číslem karoserie … a č. motoru … a osobního automobilu MERCEDES 190E, r.v. 1987, SPZ … s č. karoserie … a s č. motoru …\" a že \"plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných\". Žalobu zdůvodnila tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 14.3.1994 reg. č. 1/33/94 poskytla žalované 1) úvěr na nákup obchodního domu C. v B. ve výši 18.225.000,- Kč a že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem jednak na nemovitostech, které jsou nyní ve vlastnictví žalované 2), a jednak na movitých věcech (osobních automobilech), jejichž vlastníkem je žalovaný 3). Žalovaná 1) však úvěr řádně nesplácí a ke dni 31.3.1997 činí její dluh celkem 9.493.181,39 Kč.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně K. b., a.s. podáním ze dne 22.5.2000 sdělila, že svou pohledávku postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. 5047523300 obchodní společnosti K., s.r.o. Soud proto dále jednal jako se žalobkyní s touto obchodní společností.

Býv. Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 22.8.2000 č.j. -75 žalované 1) uložil, aby zaplatila žalobkyni 9.493.181,39 Kč a na náhradě nákladů řízení 380.224,- Kč, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9.493.181,39 Kč vůči žalovaným 2) a 3), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů řízení 136.829,- Kč \"právnímu zástupci těchto žalovaných\". Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalovaná 1) nevrátila žalobkyni v dohodnutém termínu \"úvěrové prostředky\", které jí byly poskytnuty na základě smlouvy o úvěru ze dne 14.3.1994 č. 1/33/94, a že z tohoto důvodu dluží žalobkyni 9.493.181,39 Kč. Žalobu proti žalované 2) nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou, neboť zástavní smlouva ze dne 14.3.1994 byla uzavřena \"způsobem nikoli určitým a srozumitelným\"; podle této zástavní smlouvy dala nemovitosti do zástavy žalovaná 1) a nikoliv žalovaná 2), žalovaná 2) opatřila smlouvu svým razítkem a ke smlouvě nebyl \"doložen příslušný výpis z LV č. 1402, vedeného Katastrálním úřadem v B. pro k.ú. B. tak, aby bylo nepochybně prokázáno, že zástavní smlouva vznikla pro zástavce tvrzeného žalobkyní\", tedy pro žalovanou 2). Žaloba podaná proti žalovanému 3) je neopodstatněná proto, že žalobkyně označila v žalobě jiná vozidla, než která byla uvedena v zástavní smlouvě ze dne 14.3.1994, a že zástavní právo k automobilům žalovaného 3) nevzniklo, neboť nebyla odevzdána zástavnímu věřiteli a vyznačení zástavního práva v technickém průkazu motorových vozidel nepředstavovalo způsob vzniku zástavního práva podle ustanovení .

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27.2.2003 č.j. -122 změnil rozsudek soudu prvního stupně \"ve vztahu k žalované 2)\" tak, že žalované 2) uložil, aby společně se žalovanou 1) zaplatila žalobkyni 9.493.181,39 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného a že \"ve vztahu k žalované 2) je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, tj. obchodního domu K. C. - budovy a haly včetně vedlejších staveb, všech součástí a příslušenství a venkovních úprav čp. 1812 s parcelou č. 2491 o výměře 1.340 m2 a čp. 1813 s parcelou č. 2490 o výměře 1.544 m2, zapsaných na LV č. 1402 pro k.ú. B. u Katastrálního úřadu B.\", a rozhodl, že žalovaná 2) je povinna zaplatit společně se žalovanou 1) žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 380.224,- Kč, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 68.414,50 Kč \"na účet zástupce žalovaného 3)\" a že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 380.224,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že nemovitosti, které žalovaná 1) podle zástavní smlouvy ze dne 14.3.1994 zastavila k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 14.3.1994, \"přešly následně, po uzavření zástavní smlouvy\" do vlastnictví žalované 2), neboť byly \"vloženy žalovanou 1) jako nepeněžitý vklad do nově založené společnosti žalované 2)\". Spolu s vlastnictvím k nemovitostem přešlo na žalovanou 2) i zástavní právo a právo žalobkyně domáhat se uspokojení z této zástavy; právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Námitku žalované 2), podle které nová právní úprava poskytuje zástavnímu věřiteli právo navrhnout u soudu prodej zástavy, aniž by mu musela být pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že nárok žalobkyně na uspokojení ze zástavy vznikl dnem 23.2.1996 a že se proto uspokojení ze zástavy i v současné době řídí právní úpravou účinnou do 31.8.1998. Žaloba podaná proti žalované 2) je proto důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Namítá, že odvolací soud při rozhodování věci nevzal v úvahu, že \"změnil podmínky realizace zástavního práva v tom smyslu, že se řídí tímto zákonem\", tj. ustanovením a 2 ve znění , podle kterého je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a zástavu lze zpeněžit prodejem ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Odvolacím soudem stanovený způsob realizace zástavního práva tedy nemůže obstát, neboť \"stanoví pravou retroaktivitu, ale pouze pokud jde o realizaci zástavy, která se řídí nikoli zákonnou úpravou dřívější ( ve znění účinném do 31.8.1998), nýbrž ustanovením a násl. ve znění účinném od 1.1.2001\", i když právo na uspokojení ze zástavy vzniklo před 1.9.1998. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Podle ustálené judikatury soudů totiž i po změně právních předpisů, které upravují možnost zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, je třeba toto právo v řízení před soudem vyjádřit jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, jestliže právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo (jak tomu bylo i v projednávané věci) v době do 31.8.1998. Rozsudek odvolacího soudu je proto správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení a že proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.

Podle ustanovení (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Podle ustanovení (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) je-li na zajištění téže pohledávky zastaveno několik samostatných věcí, zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoliv zástavy.

Při řešení otázky, jak se zástavní věřitel mohl v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 domáhat uspokojení ze zástavy, soudní praxe dospěla v první řadě k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994 sp. zn. , uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud České republiky pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18.12.1997 sp. zn. , uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy ( ), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.

S účinností od 1.9.1998 bylo změněno ustanovení tak, že slova \"se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze\" byla nahrazena slovy \"zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej\", a ustanovení tak, že slova \"zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z\" byla nahrazena slovy \"může zástavní věřitel k uspokojení své celé pohledávky nebo její části navrhnout u soudu prodej\" (srov. čl. III a čl. VIII ). V čl. IV byla současně provedena změna ; do ustanovení

bylo vloženo písmeno a), podle kterého \"ustanovení až 271 se použije i na výkon usnesení soudu o prodeji zástavy\", a bylo změněno ustanovení tak, že zní: \"Stanoví-li zákon, že zástavní věřitel může u soudu navrhnout prodej zástavy, použijí se přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo prodejem nemovitostí\".

Uvedená právní úprava zástavního práva, účinná od 1.9.1998, poskytla zástavnímu věřiteli - na rozdíl od úpravy účinné do 31.8.1998 (nehledě k ustanovení § 299 odst.2 obchodního zákoníku) - právo navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak v řízení před soudem z výtěžku prodeje zástavy, aniž by mu musela být - jako tomu bylo do té doby - pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Právní úprava zástavního práva, účinná od 1.9.1998, nepředstavovala jen \"modifikaci\" nároku zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy. Ve skutečnosti přinesla - jak uvedeno výše - nový nárok, který z do té doby účinné právní úpravy zástavního práva (nehledě k ustanovení § 299 odst.2 obchodního zákoníku) nevyplýval a který zástavní věřitel mohl uplatnit vedle jiných (dosavadních) oprávnění směřujících k výkonu (realizaci) zástavního práva.

Ve vztahu k nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vyslovil Nejvyšší soud České republiky právní názor (srov. jeho usnesení ze dne 18.4.2000 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001), že zástavní věřitel je ve smyslu ustanovení (ve znění čl. III , účinného od 1.9.1998) oprávněn navrhnout u soudu prodej zástavy a soud ve smyslu ustanovení a (ve znění čl. IV , účinného od 1.9.1998) rozhodne o prodeji zástavy tehdy, vzniklo-li právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy v době od 1.9.1998, i když zástavní právo zajišťující jeho pohledávku vzniklo již v době do 31.8.1998; v případě, že právo (nárok) na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo do 31.8.1998, spravuje se toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998.

Právní úprava zástavního práva byla dále změněna s účinností od 1.1.2001 tak, že dosavadní ustanovení až byla zrušena a že úprava zástavního práva byla obsažena v nových ustanoveních až 174 (srov. Čl. I body 3 a 6 a Čl. VI ).

Ohledně uspokojení zástavního věřitele ze zástavy právní úprava, účinná od 1.1.2001, stanovila, že, není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. a 2 ). Řízení o soudním prodeji zástavy bylo současně upraveno v nových ustanoveních , a (srov. Čl. II ).

Právní úprava zástavního práva, účinná od 1.1.2001, poskytla zástavnímu věřiteli - obdobně jako právní úprava účinná od 1.9.1998 - právo navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak v řízení před soudem z výtěžku prodeje (zpeněžení) zástavy, aniž by mu musela být zajištěná pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Oproti dosavadní úpravě však stanoví nová (odlišná) pravidla, za nichž může zástavní věřitel navrhnout soudní prodej zástavy a za nichž může soud rozhodnout o nařízení prodeje zástavy a o jejím zpeněžení.

Přechodné ustanovení k právní úpravě zástavního práva, účinné od 1.1.2001, jakož i k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy, rovněž účinné od 1.1.2001, je obsaženo v ustanovení Čl. V. bodě 1 Při výkladu tohoto ustanovení ve vztahu k nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy dospěl Nejvyšší soud České republiky k právnímu názoru (srov. jeho usnesení ze dne 17.5.2002 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), že právní úpravou zástavního práva, účinnou od 1.1.2001 (Čl. I bod 6 ) se řídí v době od 1.1.2001 rovněž práva (nároky) zástavních věřitelů na uspokojení ze zástavy

(z prodeje či zpeněžení zástavy soudem), která vznikla podle právní úpravy zástavního práva účinné od 1.9.1998 do 31.12.2000, že samotný vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy se v tomto případě řídí právní úpravou zástavního práva účinnou od 1.9.1998 do 31.12.2000 a že, vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení ze zástavy v době do 31.8.1998, řídí se i po 1.1.2001 právní úpravou zástavního práva, účinnou do 31.8.1998.

V projednávané věci vzniklo právo (nárok) žalobkyně na uspokojení ze zástavy - jak odvolací soud zjistil (dovolatelka zjištění soudu v tomto směru nezpochybňuje) - dnem 23.2.1996, tedy v době do 31.8.1998. Odvolací soud - jak vyplývá z výše uvedeného - proto dospěl ke správnému závěru, že toto právo se i nadále (tedy i v době po 1.1.2001, kdy nabyla účinnosti novela provedená ) řídí právní úpravou zástavního práva, účinnou do 31.8.1998, a že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.

Námitka dovolatelky, že novela provedená stanovila (ve svém Čl. V. bodu 1) \"pravou retroaktivitu, pokud jde o realizaci zástavy\", není opodstatněná. Již ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.2002 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, bylo vyloženo, že ustanovení Čl. V bodu 1 nenastoluje pravou zpětnou účinnost právní úpravy zástavního práva, účinné od 1.1.2001 (pravá zpětná účinnost právní úpravy je ostatně v právním státě nepřípustná - srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. , uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. , uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.), nýbrž že spočívá na principu nepravé zpětné účinnosti této právní úpravy, a že proto nezasahuje do úpravy právních vztahů ze zástavního práva, vzniklých před 1.9.1998, neboť jinak by došlo k nepřípustnému zásahu do již nabytých práv (zejména k odnětí práv, která účastníci již nabyli podle právní úpravy zástavního práva, účinné do 31.8.1998). Na tomto závěru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 2) podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť žalovaná 2) nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. větu první ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2004

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu