Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Tdo 774/2004

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. , byl obviněný Š. Č. uznán vinným trestnými činy znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. tím, že „dne 26. 8. 2003 kolem 17.35 hodin v L. v prostoru panelové cesty spojující objekt bývalých kasáren s nákladovým nádražím ČD v Ch., okres L., zezadu přistoupil ke zde procházející J. K., kterou zezadu uchopil pod krkem, uchopil ji do tzv. kravaty a odtáhl ji pod výhrůžkami do křoví, tato použila na obranu pepřový sprej, stále jí vyhrožoval zmlácením a zabitím, přinutil ji, aby se svlékla, sám se svlékl také, lehl si na ni a vykonal s ní soulož, poškozená se ho snažila přemluvit, aby s ní odešel domů a odcházeli směrem na L., asi po 360 metrech ji znovu zatáhl do křoví, kde ji znovu pohrůžkami i násilím donutil k souloži, pak jí začal prohledávat tašku s osobními věcmi, ze které si vzal mobilní telefon zn. Nokia 5110 v hodnotě 1.100,- Kč, přinutil ji k vydání zlatého řetízku s přívěskem, který jí sám odepnul a který má hodnotu nejméně 1.200,- Kč, vzal jí i zlatý prsten v hodnotě 600,- Kč, pak s ní odešel do ulice U M. B. v L. do domu čp. 995, kde bydlí přítel poškozené, tomuto řekla, že byla přepadena a znásilněna a tento spolu s dalším mužem obviněného zadržel, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 8. 1996, sp. zn. , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 1996, sp. zn. , který nabyl právní moci 21. 10. 1996, za trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a trest vykonal zčásti i ve Slovenské republice dne 2. 8. 2000“. Za tyto trestné činy mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 7. 11. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. , tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech napadl obviněný Š. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutková zjištění v dané věci považuje za nesprávná a neúplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou navíc nepřesvědčivá a vnitřně rozporuplná. Podle jeho názoru se soudy obou stupňů zaměřily na jednostranné dokazování a bagatelizovaly obhajobu obviněného. Poškozená se nebránila útoku obviněného pomocí pepřového spreje, ale spíše užitím zakázaného bojového plynu, přičemž následné jednání obviněného bylo spíše intuitivně obranné. Poškozená se podle vyjádření dovolatele k obviněnému chovala vstřícně a žádné konkrétní zjištění nevyjadřuje naplnění zákonného znaku „násilí“. Ani okolnost, že se obviněný měl dopustit žalovaného jednání přes odpor poškozené a že se tato bránila nevyjadřuje, že by obviněný vůči poškozené užil násilí. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že uváděné důvody pro podání dovolání nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti podání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.

Jak bylo uvedeno výše, obviněný v podaném dovolání zpochybnil hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnost učiněných skutkových zjištění. Dovolací námitky směřující ke změně skutkového stavu věci nelze z hlediska jejich obsahu podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V dalších námitkách dovolatel vyslovil názor, že skutkový stav věci neodpovídá naplnění zákonného znaku trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. v podobě „násilí“. Takto formulovaná námitka svým obsahem koresponduje deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ji však shledal neopodstatněnou, jak je vysvětleno níže.

Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Násilím ve smyslu citovaného ustanovení je míněn takový způsob užití fyzické síly ze strany pachatele, který slouží k překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Použité násilí ze strany pachatele je prostředkem k dosažení takového cíle, přičemž jeho projevy mohou mít různé podoby a formy. Vždy však pachatel jeho prostřednictvím musí na znásilňovanou osobu fyzicky působit a jeho jednání tak musí vykazovat jistou donucovací schopnost. Forma a způsob násilí závisí na okolnostech případu, mimo jiné i na povaze pachatelem konaného fyzického útoku.

Popření použití fyzického násilí obviněným bylo hlavním argumentem obhajoby již v předchozích stádiích trestního řízení v dané věci. Nejvyšší soud se však při přezkumu opodstatněnosti podaného dovolání neztotožnil s tvrzením dovolatele a podobně jako soudy I. a II. stupně ve skutkovém stavu věci shledal skutkové okolnosti naplňující znak „násilí“ trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Jak vyplývá z popisu jednání obviněného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu I. stupně, obviněný poškozenou „zezadu uchopil pod krkem, uchopil ji do tzv. kravaty a odtáhl ji pod výhrůžkami do křoví … stále jí vyhrožoval zmlácením a zabitím, přinutil ji, aby se svlékla …“. Takto popsaný skutek nenechává prostor pro pochybnosti o tom, že proti poškozené bylo ze strany obviněného použito násilí ve smyslu předchozího odstavce. V žádném případě tedy nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že užití násilí obviněným je ve skutkovém stavu věci charakterizováno pouze konstatováním, že tento se jednání na poškozené dopustil „přes její odpor“ a jednání obviněného není vyjádřením užitého násilí vůči poškozené. Okresní soud násilnou povahu útoku obviněného dovodil (viz str. 4 rozsudku) také z pořízené fotodokumentace a lékařské zprávy dokumentující drobná poranění poškozené. Závěru o násilné povaze útoku obviněného také odpovídá fakt, že poškozená, vědoma si fyzické převahy obviněného, se snažila útok odvrátit nejen za pomoci přemlouvání a rozmluvy s obviněným, ale intenzitu své obrany zvýšila také použitím obranného prostředku v podobě pepřového spreje. I po použití tohoto obranného prostředku však obviněný v útoku pokračoval. Z popsaného chování obviněného je tedy zcela zřejmé, že na poškozenou působil fyzickou silou, jejíž existenci uvedený zákonný znak předpokládá. Rovněž nelze souhlasit s tou částí uplatněných námitek, podle kterých skutková zjištění okresního soudu popisují pouze chování údajné poškozené, ale nevyjadřují skutečný úmysl a jednání obviněného. Tento argument zjevně vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. , které však nelze aplikovat na rozhodnutí napadená obviněným. V posuzované věci totiž, jak je již shora citováno, popis skutku ve výroku rozsudku soudu I. stupně dostatečným způsobem vystihuje jednání obviněného v jednotlivých fázích, kdy nejprve použil fyzické síly a dále pak slovních výhrůžek vůči poškozené, aby dosáhl pohlavního styku. V části odůvodnění rozsudku pak okresní soud podrobněji popsal svá skutková zjištění včetně vyjádření znaku násilí tak, že k přinucení poškozené k souloži došlo bezprostředně po předchozím fyzickém násilí ze strany obviněného. Případ obviněného tedy nevykazuje shodné či podobné vady popisu skutkových okolností v odsuzujícím rozsudku, které byly zjištěny ve výše uvedené věci senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že násilí jako znak skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. vyplývá přímo ze skutkového zjištění, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a je blíže rozvedeno v jeho odůvodnění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Výhrady obviněného uplatněné v dovolání nelze tudíž považovat za opodstatněné.

Obviněný v písemném podání uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., aniž by však uvedl jedinou námitku obsahově odpovídající tomuto dovolacímu důvodu, tedy skutečnost, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Zmíněný dovolací důvod tedy nemohl Nejvyšší soud považovat za relevantně uplatněný, a v řízení o dovolání se jím nezabýval.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak se dovolatel domáhal ve svém mimořádném opravném prostředku.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně naplnění znaku „násilí“ v jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. července 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová