Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
7 C 175/2021-24
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 20 941,81 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19.801,81 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% z této částky od 13.11.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části zaplacení částky 1 140 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 538,21 Kč, úroku 26,28 % ročně z částky 19 801,81 Kč od 4.2.2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 1 140 Kč od 13.11.2020 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech tohoto řízení částku 2 290 Kč k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení, anonymizováno do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19.801,81 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% z této částky od 13.11.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části zaplacení částky 1 140 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 538,21 Kč, úroku 26,28 % ročně z částky 19 801,81 Kč od 4.2.2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 1 140 Kč od 13.11.2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech tohoto řízení částku 2 290 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne datum domáhala po žalované zaplacení celkové částky 20 941,81 Kč spolu s úrokem z prodlení a úroky vymezenými ve výroku I.a II. rozsudku, přičemž úrok a úrok z prodlení kapitalizovala ke dni sepsání žaloby. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 13.6. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě čerpala částku 19 811,20Kč. Žalovaná se zavázala tuto vrátit spolu s úrokem z úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4% z aktuální dlužné částky, což řádně nečinila, uhradila toliko 9,39 Kč a dostala se se splácením úvěru do prodlení. V souladu s úvěrovými podmínkami žalobkyně po marných výzvách úvěr zesplatnila k 29.10.2020. Ke dni podání žaloby dluží neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 19 801,81 Kč spolu s náklady vymáhání 130 Kč, poplatky 510 Kč a smluvní pokutou 500 Kč (sjednané v čl. 9. úvěrových podmínek).
2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou a byl proto zrušen. Soudem bylo ve věci nařízeno jednání na den 27.8.2021, ke kterému se žalovaná bez omluvy nedostavila, žalobkyně omluvila. Soud jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud měl prokázán následující skutkový stav. Dne 13. 6. 2020 uzavřeli společnost právnická osoba se sídlem v obec, ulice a číslo, IČO a žalovaná smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním, na jejímž základě měla být žalované mimo jiné poskytnuta částka bezúčelového revolvingového úvěru do 20 tis. Kč s roční úrokovou sazbou 26,28% s výší splátky 4% z dlužné částky. Tato smlouva byla uzavřena elektronicky, žalovanou podepsána prostřednictvím potvrzujícího kódu po předchozím ověření jejích údajů. Z výpisu čerpání bylo dále zjištěno, že žalovaná postupně platbami v období 24.-29.6 a 29.10.2020 vyčerpala částku celkem 19 811,20 Kč. Současně mimo tvrzenou úhradu žalobkyně nebylo z její strany tvrzeno, natož prokázáno, že by na dané plnění uhradila další částku.
4. Podle textu smlouvy vycházela žalobkyně z příjmu žalované 10 tis. Kč měsíčně z čerpané rodičovské dovolené a dalších blíže nespecifikovaných příjmů 28 tis. Kč. Žalovaná uvedla, že je svobodná, nemá dítě a bydlí u rodičů. V tzv. úvěrové zprávě se žalobkyně zabývala zjištěním dalších závazků žalované, kterými byl jen kontokorentní úvěr ze 17.4.2020 s jednou delikvencí k 30.4.2020. Dále doložila výpis účtu žalované č. bankovní účet za období měsíce května 2020, ze kterého soud zjistil, že počáteční zůstatek byl mínus 5 tis. Kč a konečný za dané období mínus 4 991 Kč. Příjem na tomto účtu byla jen částka 10 000 Kč od Úřadu práce v obec. Odešlo celkem 9 900 Kč.
5. Žalobkyně se jednání neúčastnila, ve vztahu k posouzení schopnosti žalované závazek splácet absencí při jednání ve věci samé zmařila případnou poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 1 či 3 o.s.ř., kterou soud plní pouze při jednání.
6. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.).
7. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu jen v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny, poplatků a smluvní pokuty a úroků ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené se žalovanou. Žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti tímto poskytla žalované, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm.a) z.s.ú.. Žalovaná měla poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými úroky a poplatky. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
14. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“
15. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
16. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 takto:„ pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
17. V projednávané věci žalobkyně vycházela z údajů získaných od žalované, které sice prověřovala zjištěním dalších závazků a tzv. delikvencí žalované, měla k dispozici i poslední její výpis účtu, z nichž však dle názoru soudu nemohla učinit závěr o způsobilosti žalované tento úvěr splatit. Jediným doloženým příjmem žalované byl rodičovský příspěvek, z výpisu účtu je patrná existence debetního zůstatku na počátku i konci daného období, jediný příjem žalované nepokrývá předchozí debet, natož nepostačuje k převzetí závazku dalšího, pomine-li soud, že nebyla řešena jakkoliv výdajová stránka a tzv. další příjmy žalované. Ze všech těchto kusých nashromážděných informací vyplývá minimálně pochybná schopnost žalované úvěr splácet a soud postrádá jakoukoliv aktivitu úvěrující při ověření těchto údajů zmiňovanou v obou rozhodnutích, zejména spolehlivé zjištění příjmů či výdajů žalované s patřičným ověřením alespoň základními listinami. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, uzavřel soud, že v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, když absencí při jednání zmařila i možnost případné výzvy k doplnění důkazů či tvrzení dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř.. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.
18. Převzala-li žalovaná předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaná obdržela částku 19 811,20 Kč a uhradila dosud dle tvrzení v žalobě 9,39 Kč, zbývá proto k úhradě 19 801,81 Kč. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši od prvního dne po splatnosti tohoto dluhu, za který soud dle listin předložených žalobkyní považuje zaslání zesplatňujícího dopisu z 29.10.2020 se 14 denní lhůtou k plnění, která odpovídá počátku prodlení 13.11.2020 (výrok I). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost zamítl (výrok II).
19. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady v tomto řízení, když její neúspěch považuje za nepatrný. Ty jsou představované částkou 838Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 300 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT), celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21%, kterou je zástupce žalobkyně z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu, celkem 2 290 Kč.
20. Lhůta k plnění byla soudem v obou případech určena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jako zákonná třídenní.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.