Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 612/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí pátým rozsudkem ze dne 11. března 2003, č. j. -125, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidili a vyklizený žalobkyni předali „byt č. 17 o velikosti 2+kk, I. kategorie v 6. patře domu čp. 406 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (zamítavé) rozsudky soudu prvního stupně ze dne 29. července 1999, č. j. -18, ze dne 26. června 2000, č. j. -44, ze dne 5. dubna 2001, č. j. -73, a ze dne 10. ledna 2002, č. j. -73 (správně -95), ve znění usnesení ze dne 12. června 2002, č. j. -85 (správně -107), byly k odvolání žalobkyně zrušeny (usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. listopadu 1999, č. j. -31, ze dne 28. listopadu 2000, č. j. -60, ze dne 7. srpna 2001, č. j. -86, a ze dne 4. října 2002, č. j. -114) a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (v posledním případě s nařízením, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce soudu prvního stupně).

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 17. října 2003, č. j. -152, citovaný (v pořadí pátý) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení jen tak, že jejich výše činí 20.250,- Kč; jinak jej v tomto výroku a rovněž ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je pronajímatelkou předmětného bytu, že v bytě žila jako jeho nájemkyně M. P. (babička žalovaného), že žalovaní do bytu sice docházeli, avšak s babičkou fakticky nebydleli, že M. P. dne 5. prosince 1997 zemřela a že podle protokolu o předběžném šetření ze dne 10. března 1998, který je součástí dědického spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 8, nejsou žádné osoby, které by žily se zemřelou M. P. nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost. Poté dovodily, že na žalované právo nájmu bytu nepřešlo, neboť splnění předpokladu neexistence vlastního bytu žalovaní ani neprokazovali a předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, tj. druhý předpoklad normovaný pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením věty první , , ve znění platném ke dni úmrtí M. P. (dále jen „obč. zák.“), vzhledem ke zjištěným skutečnostem naplněn nebyl. Protože za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení obč. zák. – vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , event. c/ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle , odst. 3 V dovolání především podrobně rozvedli průběh řízení, zmínili zamítavé (odvolacím soudem zrušené) rozsudky soudu prvního stupně z 29. července 1999, 26. června 2000, 5. dubna 2001 a 10. ledna 2002, kriticky se vyjádřili ke zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu, zhodnotili provedené důkazy (zejména protokol Odboru majetkového oddělení správy budov a bytů v P. ve věci přechodu nájmu bytu ze dne 30.listopadu 1998 a protokol o předběžném šetření v dědickém řízení ze dne 10. března 1998) a poukázali na okolnosti, které byly podle jejich názoru těmito důkazy prokázány. V této souvislosti zdůraznili, že odvolací soud zcela nesprávně přistupoval ke svědeckým výpovědím příbuzných a známých žalovaných svědčícím v jejich prospěch „jako k důkazům, které jsou a priori nevěrohodné, přestože k takovému závěru neměl žádný důkaz a postupoval pouze na základě vlastní úvahy“. Podle žalovaných zůstala rovněž nezodpovězena otázka jejich bydlení, a to i s nezletilým dítětem, pokud odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že v rozhodné době v předmětném bytě nebydleli. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť „obsahem dovolání je v podstatě pouze opakovaný nesouhlas dovolatelů s hodnocením provedených důkazů a vlastní vysvětlení celé situace“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady podle , (a ani vady uvedené v , a b/ a ) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle

V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (zamítavé) rozsudky soudu prvního stupně zrušil vždy pro nepřezkoumatelnost a dále také proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo zapotřebí provést další důkazy, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení (srov. a c/ ), aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně)právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladů pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu věty první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a ) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 9. června 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu