Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1387/2003

U S N E S E N Í

, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

2. září 2002, č.j. -126, takto:

I. Dovolání žalobců proti výroku I. rozsudku krajského soudu se zamítá, zatímco ve zbývající části se toto dovolání žalobců odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. února 2001, č.j. -83,

ve výroku I. zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobců k parcele č. 802

o výměře 686 m2 v obci O., katastrální území M. O., ve výroku II. zamítl žalobu na určení povinnosti druhého žalovaného vyznačit pro žalobce v katastru nemovitostí vlastnické právo k dotčené nemovitosti a ve výrocích III. a IV. rozhodl

o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. září 2002, č.j. -126, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku proti druhému žalovanému zrušil

a řízení o žalobě na určení povinnosti tohoto žalovaného vyznačit v katastru nemovitostí pro žalobce vlastnické právo k již uvedené parcele zastavil (výrok I.), zatímco

v zamítavém výroku proti prvnímu žalovanému rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále změnil odvoláním napadený rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a sám rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem druhého stupně (výrok IV. a V.).

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí ve výroku I. především poukázal na skutečnost, že druhý žalovaný není způsobilým účastníkem soudního řízení, a současně, že rozhodování o požadavku směřujícím vůči uvedenému úřadu nespadá do pravomoci soudů. Připomněl, že podle ustanovení § 1, § 2 odst. 2 a § 5 zákona

č. je katastrální úřad pouze územním orgánem Katastru nemovitostí České republiky vykonávající mimo jiné státní správu tohoto katastru dle , přičemž s ohledem na předmět tohoto řízení jej nelze považovat za nositele právní subjektivity a způsobilého účastníka řízení ( - dále jen \" \"). Odvolací soud takto rozhodl podle ustanovení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

Výrok II. odvolací soud odůvodnil mimo jiné tím, že je splněna podmínka existence aktivní věcné legitimace žalobců. Dále pak při řešení daného sporu přihlédl

k úpravě, jež se podává ze , o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku ČR. Připomněl, že Fond národního majetku ČR [žalovaný 1)] nezpochybňuje žalobci tvrzené vlastnické právo k dotčené nemovitosti a nepovažuje se ani za jejího vlastníka ani za nositele práva hospodaření s ní, přičemž do žalobci tvrzeného vlastnického práva nezasahuje ani tím, že by byl v katastru nemovitostí veden jako vlastník (kde je takto jako vlastník uváděna Česká republika – I., Ústav pro automatizaci řízení

v průmyslu a I., Ústav pro automatizaci řízení v průmyslu). Protože pak

v průběhu soudního řízení nebyla prokázána existence pasivní věcné legitimace prvního žalovaného, ani to, že by první žalovaný (případně) platně převedl vlastnické právo

k tomuto pozemku na žalobce, odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným podle ustanovení potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. října 2002, když zástupci žalobců (dovolatelů) byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali žalobci v pondělí dne 9. prosince 2002 včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení Dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení a b)

Dovolatelé poukazují zejména na to, že dotčený pozemek je v současné době

v jakémsi právním vakuu, kdy je sice jasně znám jeho vlastník, jímž je Česká republika - Ústav pro automatizaci řízení v průmyslu, současně však dovolatelé na skutkových okolnostech odůvodňují jejich názor, že vlastnické právo k tomuto pozemku přešlo na žalobce ke dni 1. července 2001. Ve vztahu k druhému žalovanému dovolatelé připomínají, že tento žalovaný porušil své povinnosti tím, že v této části zamítl vklad vlastnického práva pro žalobce. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně.

K tomuto dovolání se žalovaní nevyjádřili.

Pokud se týče výroku označeného I., pak po zjištění, že dovolání bylo

v posuzované věci podáno včas, oprávněnými účastníky řízení, ( , ), se dovolací soud především dále zabýval otázkou možné přípustnosti tohoto dovolání, a to s pozitivním závěrem [ ]. Uvážil též, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením , přičemž fakticky vychází mimo jiné z dovolacího důvodu podle ustanovení Dovolací soud poté přezkoumal napadený výrok v souladu s ustanovením až 3 a dospěl

k závěru, že tento dovoláním napadený výrok odvolacího soudu je třeba považovat

za správný ( ).

Podle ustanovení jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení je tak založeno procesním způsobem, kdy žalobcem je ten, kdo podal

u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu) a žalovaným je ten, koho žalobce v návrhu (žalobě) za tohoto účastníka označil. Z ustanovení vyplývá, že účastníci řízení musí být v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možno zaměnit s někým jiným, a aby s ním mohl soud jednat. Pokud žalobce označí účastníka přesně, pak nelze jako případnou vadu samotného podání klasifikovat eventuální skutečnost, že ten, kdo byl takto v žalobě za účastníka řízení označen, nemá ve smyslu ustanovení způsobilost být účastníkem řízení.

Žalobci v souzené věci ve své žalobě označili jako druhého žalovaného \"subjekt\", který nemá způsobilost mít práva a povinnosti ( ). Zde proto nutno poukázat na skutečnost, že jestliže v řízení, v němž se účastenství zakládá podle ustanovení , byl za účastníka řízení označen jako žalovaný ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. Přitom případný omyl žalobce v tom, zda jím označený žalovaný má v daném případě způsobilost mít práva a povinnosti

(t.j. omyl v právním názoru), nemá z tohoto hlediska žádný právní význam. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, protože zde schází jeden z jeho základních prvků, t.j. jeden ze subjektů procesněprávního vztahu. Soud je přitom povinen v jakémkoliv stádiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit ( , věta první ). Potud je tedy třeba rozhodnutí odvolacího soudu posuzovat jako přiléhavé a správné ( ). Proto dovolací soud podané dovolání v této části jako nedůvodné zamítl.

V případě dovoláním napadeného potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu pak není dovolání přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé

[ ],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

[ ],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením a b) , neboť tímto napadeným výrokem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by

při splnění zákonných předpokladů mohla být založena již jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam [ ]. Tak tomu však v posuzované věci není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou.

Již zmíněným ustanovením procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v podstatě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen

pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde

o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak přípustnost dovolání v těchto případech může přicházet v úvahu jen v souvislosti s řešením právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel nemůže účinně namítat vůči rozhodnutí odvolacího soudu především jím dovozované nedostatky ve skutkových zjištěních, jak to ve své podstatě činí dovolatelé ve svém dovolání.

Pokud pak se týče uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení , je zde třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá

na nesprávném právním posouzení věci. Tím pak se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se v souzené věci nejedná. Právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu jsou bezprostředně zbudovány na odvolacím soudem vyložených skutkových zjištěních. O vlastních právních závěrech takto učiněných odvolacím soudem nelze konstatovat, že by za tohoto stavu byly poznamenány eventuální aplikací nesprávného právního předpisu, případně, nepřiléhavým výkladem odpovídajícího předpisu.

Na základě zmíněných skutečností není možno dovodit, že by u zmíněného výroku rozsudku odvolacího soudu byly naplněny předpoklady ustanovení a považovat tak v této části napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Již z tohoto důvodu při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání ( ) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení ve spojení s téhož zákona.

Protože tedy v případě dovolání žalobců, pokud se týkalo potvrzujícího výroku ve věci samé nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle věta prvá ve spojení s , a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí, a to ani

z hlediska případných dalších výtek obsažených v podaném dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( odst. l věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , a , když dovolání žalobců bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu