Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1641/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2000, č.j. -54, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení platnosti autorské smlouvy uzavřené dne 19. ledna 1993 s žalovanou společností. Soud prvního stupně tak učinil postupem podle v platném znění, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek z žaloby ve stanovené lhůtě. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2000, č.j. -74, odmítl odvolání žalobce proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně podle

(dále jen \" \") pro opožděnost. Rozhodl též o náhradě odvolacích nákladů.

V odůvodnění odvolací soud uvedl, že napadené usnesení soudu prvního stupně bylo žalobci doručeno dne 18. září 2000 postupem podle Z doručenky od doručované písemnosti žalobci vyplynulo, že přesto, že se adresát (žalobce) v místě doručování zdržoval, nebyl zastižen a písemnost, která nebyla určena do vlastních rukou adresáta, mu byla téhož dne uložena na poště, o čemž byl vyrozuměn. Na účincích doručení nemůže nic změnit skutečnost, že žalobce si pak písemnost skutečně vyzvedl až dne 21. září 2000. Jestliže bylo tedy napadené usnesení soudu prvního stupně žalobci doručeno dne 18. září 2000, skončila mu 15ti denní lhůta k odvolání dne 3. října 2000. Za stavu, kdy žalobce podal své odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jak vyplývá z podacího razítka Městského soudu v Praze, osobně až dne 4. října 2000, nezbylo odvolacímu soudu, než odvolání žalobce odmítnout podle odst. l písm. a) pro opožděnost.

Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 20. prosince 2002.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce osobně u Městského soudu v Praze dne 29. prosince 2000 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 5. ledna 2001. Dovolatel má zato, že jeho dovolání je mimo jiné přípustné podle , tedy uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení Odvolací soud tím, že odmítl jeho odvolání pro opožděnost mu podle jeho přesvědčení odňal možnost jednat před soudem. Dovolatel uvádí, že se v době doručení zásilky poštou v místě bydliště nezdržoval, a to zhruba v období ode dne 15.9. do dne 20.9.2000. Jako důkaz označuje svoji svědeckou výpověď ohledně místa svého tehdejšího pobytu a výpověď svědka, který mu to může dosvědčit. Jeho jméno však neuvádí, neboť neví, zda-li jeho výpověď v dovolacím řízení bude nutná a nechce jej příliš zatahovat do soudního řízení a navíc má o něj obavy. Dále namítá, že Městský soud v Praze zaslal rozhodnutí o zastavení řízení patrně na tzv. hnědou doručenku, přičemž podle žalobce musí platit pro doručování tak závažného rozhodnutí, jakým je rozhodnutí o zastavení soudního řízení režim doručování do vlastních rukou. Vrchní soud v Praze pak následně počítal běh odvolací lhůty podle nevyhovujících zásad pro prosté doručení t.j. ode dne resp. po dni, kdy pracovník pošty neúspěšně zvonil v místě přechodného bydliště dovolatele. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR přihlédl

i k novelizovanému doručování fyzickým osobám podle ustanovení a 2 Na závěr dovolatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a ve věci bylo dále jednáno.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. , kterým byl novelizován mimo jiné též , Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací ( ) věc projednal a rozhodl podle znění účinného do 31. prosince 2000.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené

v Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením a opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle Dovolací soud pak přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu výtek obsažených

v dovolání správné.

Ze znění ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení 237 , resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Z obsahu spisu ovšem nevyplývá, že by dané řízení bylo zatíženo některou z naznačených vad. Pokud žalobce ve svém dovolání zmiňuje případ eventuální vady ve smyslu ustanovení odst. l písm. f) , pak dovolatel tuto vadu fakticky spojuje se samotným rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto (čímž mu byla podle jeho mínění odňata možnost jednat před soudem).

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. K tomu je nutno uvést, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu dává. O vadu, která je z hlediska významná jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže šlo současně o postup nesprávný (uvažování z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). O takovéto odnětí možnosti jednat před soudem jde např. tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl

o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení § 214 odst. 2, jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení (§ 94 odst. 2), jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 v nepřítomnosti účastníka, jestliže byl účastníku ustanoven podle § 29 odst. 2 opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly důvody a žádná okolnost nebránila tomu, aby účastník byl předvolán k jednání apod. Je pak zřejmé, že o takový případ se u žalovaným uváděného tvrzení nejedná. Dovolací soud současně dodává, že z obsahu spisu pak nebyly zjištěny ani případné jiné vady, které by bylo možno podřadit pod ustanovení Pokud dovolatel naznačuje, že odvolacím soudem nebylo náležitě postupováno při posouzení otázky doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, pak ani tato výtka neobstojí.

Usnesení doručí soud účastníkům, je-li proti němu odvolání nebo dovolání nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost ( ). Usnesení je třeba doručit do vlastních rukou jen tehdy, jestliže to stanoví zákona ( ).

Soud prvního stupně při doručování usnesení správně postupoval v intencích

a 2 Podle odstavce prvního zmíněného ustanovení lze adresátu doručit písemnost v bytě, v sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen.

Nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl ( ) Z doručenky, týkající se žalobce vyplývá, že zásilka mu byla uložena na poště dne 18.9.2000. Od následujícího dne pak plynula žalobci l5 denní lhůta k odvolání, která mu skončila 3. října téhož roku. K tomu je nutno podotknout, že doručenka má povahu veřejné y. Jestliže pak účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (tedy namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen nabídnout soudu důkazy

k prokázání těchto tvrzení. V posuzovaném případě žalobce uvedl, že se v době zhruba od 15.9. do 20.9.2000 v místě bydliště nezdržoval. Soud prvního stupně žalobce vyzval k doplnění a konkretizaci svého tvrzení. Na tuto výzvu reagoval žalobce zasláním podání ze dne 21.6.2003, označeného jako doplnění dovolání, ve kterém uvedl, že

ve výše uvedené dny se zdržoval na adrese O. na chatě (chalupě) své matky, vzdálené cca 50 km od P., přičemž denně dojížděl do svého zaměstnání

v P. Jako svědka, který by mu toto jeho tvrzení mohl dosvědčit označil svou matku H. V. Soud prvního stupně provedl dne 23. července 2003 důkaz výslechem H. V., která po poučení uvedla, že si nepamatuje, že by v době od 15. do 20. září 2000 syn na chalupu v O. jezdil a že ani nemá přesně přehled, co její syn konkrétně dělá a dělal. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že by se v době doručování písemnosti v místě doručování v rozhodné době nezdržoval, dovolacímu soudu nezbylo, než se se závěry odvolacího soudu, které se týkají otázky doručení usnesení soudu prvního stupně žalobci, ztotožnit.

Z vyložených důvodů je patrné, že úvahy odvolacího soudu obsažené

v napadeném rozhodnutí jsou správné a podané dovolání je není způsobilé zpochybnit. S ohledem na opožděnost odvolání se tak odvolací soud nemohl zabývat případnými nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně, které již bylo v právní moci a za popsaného stavu se jim nemůže věnovat ani soud dovolací. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( věta prvá ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta před středníkem ve spojení s , odst. l věta první a věta první , když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu