Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1074/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně O. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.469.820,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2002, č. j. -127, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2002, č. j. - 127, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, č. j. -100, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 565.654,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 904.166,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát na základě plné moci ze dne 20. 11. 1992 zastupoval právního předchůdce žalobkyně, A. R., ve věci vydání majetku podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, v němž svým opomenutím zavinil, že dohoda o vydání nemovitostí uzavřená se Státním statkem F. podle ustanovení citovaného zákona nebyla schválena příslušným správním orgánem, neboť žalovaný nárok uplatnil u Okresního pozemkového úřadu v L. opožděně, tj. po marném uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty. A. R. v důsledku toho nebyly vydány nemovitosti, ohledně nichž měl restituční nárok, a vznikla mu tak škoda, za kterou žalovaný odpovídá podle ustanovení , o advokacii, a to v rozsahu odpovídajícím hodnotě nemovitostí (628.504,- Kč), jež měly být předmětem vydání (rodinný dům č. p. 58 v hodnotě 832.747,94 Kč s venkovními úpravami v hodnotě 8.562,96 Kč předmětem vydání nebyl). Poté, co neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, a po moderaci nároku ve smyslu ustanovení obč. zák. o 10% přiznal soud částku 565.654,- Kč s příslušenstvím žalobkyni, která je oprávněna uplatnit nárok na náhradu škody na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s A. R. dne 4. 5. 1999.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 11. 2002, č. j. -127, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o platební povinnosti žalovaného v částce 565.654,- Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 5. 1999, jíž A. R. bezplatně postoupil O. R. „pohledávku odpovídající nároku na náhradu škody vůči JUDr. J. S., advokátu advokátní kanceláře, ve výši nejméně 200.000,- Kč s přísl. z titulu propadnutí restitučních nároků podle o půdě.“ Tuto smlouvu považoval odvolací soud za neplatnou pro nedostatek určitosti ve smyslu ustanovení obč. zák., který spatřoval v nedostatečné identifikaci převáděné pohledávky; smlouva totiž blíže nespecifikuje, o jaké konkrétní restituční nároky se mělo jednat, a dostatečné není ani vyčíslení výše pohledávky formulací „nejméně 200.000,- Kč“, která navíc neodpovídá ani žalobou uplatněné částce. Žalobkyně není proto ve sporu o náhradu škody, která vznikla A. R., aktivně věcně legitimována.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení , přičemž zásadní význam rozhodnutí po právní stránce ve smyslu ustanovení a odst. 3 spatřuje v nesprávném posouzení požadavku určitosti ( obč. zák.) na smlouvu o postoupení pohledávky. Namítá, že z předmětné smlouvy vyplývá, jaká konkrétní pohledávka je převáděna, neboť je identifikována předmětem (peněžité plnění), důvodem (náhrada škody) a osobou dlužníka (žalovaný). Ustanovení obč. zák. přitom nevyžaduje přesné uvedení výše pohledávky, která ostatně v době uzavření smlouvy nemohla být jednoznačně určena. Podstatné je, že smlouvou byla převedena určitá a existující pohledávka proti konkrétnímu dlužníkovi, jejíž přesná výše byla zjištěna později. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. 1. 2001 - dále jen „“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( ), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 904.166,- Kč s příslušenstvím; aniž by mu předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze podle Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu , které dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Odvolací soud v posuzovaném případě založil své rozhodnutí na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro neurčitost ve smyslu ustanovení obč. zák.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje ustanovení § 35 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Tento postup je třeba použít i při výkladu smlouvy o postoupení pohledávky, která je předmětem posouzení v dané věci.

Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, je-li v ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou. Vzhledem k tomu, že k postoupení jsou způsobilé i pohledávky, jejichž existence je sporná, či pohledávky, které vzniknou teprve v budoucnu, tj. takové pohledávky, u nichž výše peněžitého plnění zpravidla není k okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky objektivně zjistitelná, nelze určení přesné výše pohledávky v penězích požadovat za podstatnou náležitost smlouvy, jejíž nedostatek by vedl k neplatnosti smlouvy pro neurčitost.

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (skutkový stav není vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům předmětem dovolacího přezkumu), že žalobkyně uzavřela dne 4. 5. 1999 smlouvu o postoupení pohledávky, kterou jí A. R. bezplatně postoupil „pohledávku odpovídající nároku na náhradu škody vůči JUDr. J. S., advokátu advokátní kanceláře, ve výši nejméně 200.000,- Kč s přísl. z titulu propadnutí restitučních nároků podle o půdě.“ I když lze přisvědčit odvolacímu soudu, že smlouva neobsahovala podrobnou specifikaci jednotlivých restitučních nároků, jejichž opožděným uplatněním měl žalovaný postupiteli způsobit škodu, nelze ze smlouvy dovodit, že by její účastníci měli v úmyslu převést pouze část nároku, která by podrobnější specifikaci vyžadovala; z textu smlouvy je naopak zřejmé, že předmětem převodu je pohledávka A. R. z titulu náhrady škody vzniklé v souvislosti s neúspěšným uplatněním restitučních nároků v celém rozsahu, nikoliv samotných prekludovaných restitučních nároků. Převáděná pohledávka je vymezena předmětem plnění (peněžitá náhrada), obsahuje právní důvod (náhrada škody), je charakterizována skutkovým základem právního důvodu (nesprávný postup advokáta při uplatnění restitučních nároků) a uvádí i osobu dlužníka. Platnosti smlouvy z hlediska její určitosti není na závadu ani pouze přibližné vyčíslení hodnoty postoupené pohledávky slovy „nejméně 200.000,- Kč“, jestliže zejména u pohledávky z titulu náhrady škody za nezískané nemovitosti v restituci nemusí být přesná výše škody předem zřejmá. Podstatné v tomto směru je, že smlouva o postoupení pohledávky charakterizuje pohledávku podle druhu plnění, tj. jako peněžitou náhradu. Ze všech údajů uvedených ve smlouvě ze dne 4. 5. 1999 je tedy zřejmé, o jakou pohledávku se jedná, aniž by bylo možno ji zaměnit s pohledávkou jinou.

Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smluvního ujednání o postoupení pohledávky pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., z něhož pak dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně, není správný a že řešení této právní otázky je v rozporu s hmotným právem. Tím je zároveň dán zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu ustanovení a dovolání je tak podle ustanovení přípustné a ze shora popsaných důvodů i opodstatněné. Protože dovolací důvod podle je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil ( část věty za středníkem ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2004

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu